Henrietta Lacks: Než zemřela, bez jejího vědomí jí odebrali buňky z dělohy. Ty zachraňují životy

Stará rabínská moudrost říká, že na každého, kdo zachrání jeden život, je nahlíženo, jako by zachránil celý svět. Henrietta Lacks zachránila vlastním tělem nesčetné množství životů, aniž by se pro to přitom kdy sama vědomě rozhodla.

Henrietta se narodila roku 1920 ve městě Roanoke v jihozápadní Virginii. Její původní jméno bylo Loretta Pleasant. Pleasantovi si nikdy nebyli jistí, jak se její jméno změnilo z Loretty na Henriettu, pamatovali si ale, že ji v dětství oslovovali „Hennie“. Dětství malé Hennie těžce poznamenala ztráta matky, která zemřela roku 1924 při porodu svého desátého dítěte. Její otec byl sice pracovitý člověk a dobrák od kosti, ale na to, aby sám zabezpečil výchovu a péči o deset dětí, zdaleka nestačil. Přestěhoval se za prací do nedalekého města Clover a děti po jednom nebo po dvou rozdělil mezi široké příbuzenstvo.

Henrietta skončila v péči dědečka z matčiny strany. Dědeček Tommy obýval s dalšími příbuznými malou chatu, která měla pouze dva pokoje a v rodině se dědila z generace na generaci. Stála na pozemku bývalých plantáží a kdysi sloužila jako jednoduchý příbytek otroků. Plantáže přitom vlastnil Henriettin bílý pradědeček spolu se svým synem, etnicky byla tudíž Henrietta smíšeného původu. Osudným se jí později stalo, že v souladu s otevřeně rasistickou legislativou své doby byla i tak černá až příliš.

Roku 1941 se Henrietta vdala. Jejím manželem se stal David „Day“ Lacks, bratranec, se kterým sdílela během dětství u dědečka stejný pokoj. V době sňatku už měla s Davidem dvě žijící děti - nejstaršího syna Lawrence porodila, když jí bylo pouhých čtrnáct let, druhorozená dcera Elsie přišla na svět o čtyři roky později. I přes ne zcela ideální dětství dospěla Henrietta ve veselou a energickou ženu. Měla oříškově hnědé oči, snědou pleť a zvláštní zálibu v rudém laku na nehty. Byla neobvykle malé postavy - měřila jen něco kolem 150 centimetrů. Žila skromným a nenápadným životem typickým pro řadu jižanských žen: pečovala o děti a domácnost a pracovala v továrně na tabák. Později se i s rodinou přestěhovala do města Turner Station v Marylandu známého svou početnou afroamerickou komunitou. Tam se manželům Lacksovým mezi lety 1947-50 narodily další tři děti.

Období klidného rodinného života skončilo pár měsíců po narození posledního dítěte, syna Josepha. Henrietta si už na začátku těhotenství stěžovala ženám v rodině, že cítí v břiše bolest a zvláštní tlak. Příbuzné ji ubezpečovaly, že je to dalším brzkým těhotenstvím v řadě, a Henrietta se s touto lidovou diagnostikou spokojila. Podobně jako většina chudých Afroameričanů, i ona vyhledávala pomoc lékaře jen v naprosto krajních situacích. Lékařská péče pro obyvatele tmavé pleti byla v té době hůře dostupná než pro bílé Američany - ne každý lékař v každá nemocnici černé pacienty přijímal a pokud ano, byly pro ně vyhrazeny oddělené místnosti.

Ke specializovanému vyšetření Henriettu na základě doporučení jejího ošetřujícího lékaře přijala nemocnice Johns Hopkins - šlo o jedinou nemocnici v oblasti, která léčila i černé pacienty. Vyšetření provedl v lednu 1951 doktor Howard W. Jones: prohmatal Henriettě podbřišek a konstatoval, že uvnitř je útvar, který tam být nemá. Nařídil provést biopsii, kterou Henrietta podstoupila o měsíc později. Nález byl zdrcující: jednalo se o mimořádně agresivní zhoubný nádor. Doktor Jones později vypověděl, že tento nádor byl tím nejděsivějším, který kdy v životě viděl; připomínal hroudu hroznového želé a při dotyku masivně krvácel. Šokované Henriettě tehdy sdělil, že trpí rakovinou děložního čípku.

Doktor Jones navrhl tehdy moderní postup léčby ozařováním radiem. Už během první terapie, v době, kdy ležela v narkóze, odebrali lékaři Henriettě bez jejího vědomí a souhlasu dva vzorky děložní tkáně: jeden byl rakovinou nepoznamenaný, druhý pocházel přímo z nádoru.

4. října 1951, devět měsíců poté, co dorazila na první vyšetření v nemocnici, Henrietta zemřela. Přestože pitva prokázala, že rakovina stihla metastázovat do celého těla, přímou příčinou úmrtí nebyl nádor. Henriettu pravděpodobně zabilo ozařování radiem, o kterém se tehdy nevědělo, že kromě nemocných tělních buněk úspěšně zabíjí i ty zdravé. Zatímco ji příbuzní oplakávali a ukládali její tělo do neoznačeného hrobu na rodinném hřbitově, netušili, že část z ní žije dále způsobem, který si ani nedokázali představit.

Buňky z nádorové tkáně, které odebrali lékaři během terapie rádiem, totiž putovaly k rukám George Geye, vedoucího výzkumu buněčných kultur v nemocnici Johns Hopkins. Ten se už dlouho zabýval výzkumem maligních nádorů, ale při práci se potýkal se stále stejným problémem: rakovinové buňky v laboratoři rychle odumíraly. Ke svému překvapení ale jednoho dne zjistil, že vzorky ve zkumavce označené zkratkou „HeLa“ se mají čile k světu. Nejen, že přežily odběr, ale napadly i jiné vzorky a množily se raketovou rychlostí; během jedné noci v laboratoři zdvojnásobily svůj objem. Vyvrátily tak jednu ze základních tezí buněčného výzkumu: do té doby se předpokládalo, že lidské buňky nemohou přežít mimo tělo člověka.

O překvapivém objevu si brzy začala šuškat široká vědecká komunita a buňky, kterým se začalo oficiálně říkat „HeLa“, expandovaly do celého světa. Staly se nejstarším nesmrtelným řetězcem lidských buněk dodnes zcela zásadním pro oblast buněčného výzkumu. Buňky z těla Henrietty Lacks se staly základní komoditou pro vývoj vakcín proti infekčním chorobám (přímo například podnítily vznik vakcíny proti dětské obrně), pro léčbu do té doby nevyléčitelných chorob i pro další výzkum maligních nádorů.

O tom, jakým způsobem jejich matka přispěla vědeckému pokroku, se rodina Lacksových dozvěděla až dvacet let po její smrti. Stejně, jako lékaři nepotřebovali od Henrietty souhlas s odběrem buněk, neptali se ani Lacksových na souhlas s manipulací se vzorky tkáně jejich zemřelé matky. Přestože si řada z výzkumníků založila legální byznys s kultivovaným HeLa vzorkem, rodině Lacksových nikdy nebyl nabídnut sebemenší podíl ze zisku. Když její fotografii beze jména v 70. letech objevili u novinového článku doktora Jonese, který se pyšnil úspěchem s buněčným výzkumem, nemohli věřit svým očím.

Veškerá následná komunikace mezi rodinou, lékaři a právníky se dá popsat jako nejvýš nešťastná: Lacksovi byli lidé z nižších sociálních vrstev, s pouze základním vzděláním a velmi omezenými finančními prostředky. Stěží rozuměli všemu, co jim lékaři během jednání sdělovací, ve světě právnických smluv a lékařských zpráv byli úplně ztracení. Po smrti matky je ke všemu stíhala tragédie za tragédií - Davidova nová žena Henriettiny děti nesnášela, nejstarší dcera Elsie zemřela v ústavu pár let po smrti své matky a další dceru zneužíval manžel rodinné známé, která pomáhala Davidovi o děti pečovat.

Henrietta Lacks se nakonec dočkala jména i úcty. Jsou po ní pojmenovány ulice i školy, má své pomníky i sochy, byly o ní napsány knihy i natočeny filmy. Její příběh rozvířil debaty o důstojnosti a soukromí ve zdravotnictví a etice lékařské profese. Tím největším odkazem ale zůstává část jejího těla, která doteď přežívá ve všech laboratořích světa. Jen v USA pracují vědci s cca 300 miliony HeLa vzorků a každý nový výzkum, každá nová vakcína pochází z nich. Henrietta byla prostá žena žijící obyčejný a nedlouhý život. Něco, možná osud, možná Bůh, ve kterého tak oddaně věřila, ale vtiskl buňkám jejího těla nevšední životaschopnost, která zvrátila její obyčejnost a učinila Henriettu Lacks navždy nesmrtelnou.

ZDROJE:

GRADY, Denise (1. 2. 2010). „A Lasting Gift to Medicine That Wasn't Really a Gift“. The New York Times. Čteno 11.11.2023

NOTT, Rohini (9.10. 2020). „Henrietta Lacks (1920–1951)“. The Embryo Project Encyclopedia. Čteno 11.11.2023

WHITE, Tracie (2.5. 2018). „Descendants of Henrietta Lacks Discuss Her Famous Cell Line“. Stanford Medicine News Center. Čtení 11.11.2023