Neziskovky si více peněz zaslouží. Vašeho dědečka si cení víc než stát

Byl jednou jeden stát. Prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) se tento stát už roku 2007 zavázal k tomu, že bude podporovat transformaci sociálních služeb tak, aby na jeho území brzy nebyly žádné ústavy. Ten stát se jmenuje Česká republika. Stejně, jako by u nás zanedlouho měly z povrchu zemského zmizet zařízení ústavní výchovy pro děti do tří let, neměly by tady v budoucnu být ani žádné domovy pro seniory, ústavy pro děti s postižením nebo stacionáře pro dospělé.

Instituce by měla nahradit síť podpůrných organizací, která by zajišťovala podporu a péči o sociálně potřebné v jejich přirozeném prostředí: tam, kde jsou doma. Může to být stávající bydliště, může to být ale i chráněné bydlení nebo chráněný byt v běžném paneláku: podstatné je, aby uživatel služby nevypadl ze svého prostředí, z komunity, ze života, aby se nestal číslem a položkou v seznamu.

Se současnou úrovní znalostí se už nemusíme bavit o tom, jestli je v principu lepší péče ústavní, nebo komunitní. Víme totiž, že ta komunitní je lepší, vždy a všude. Neexistuje člověk, kterému by nesvědčil individuální přístup spíše než rutina, osobní harmonogram více než harmonogram zařízení. V instituci vždy převažuje řád nad individualitou. Je to pochopitelné; ústavy jsou velkokapacitní zařízení, uživatelů mají desítky a stovky. Řád je potřeba. Potřeba by nebyl, kdyby ústavů nebylo. A aby ústavů nebylo, muselo by se něco zásadního dít. Ale ono se neděje.

Zapomeňte na chvíli na zlé neziskovky, které čerpají veřejné finance a utrácí je za nesmysly. Pravdou je, že stát neziskový sektor potřebuje. Nakupuje si v něm totiž levně služby, které sám svou vlastní silou zajistit nedokáže. Stát zvládne (efektivně i potřebně) udržet v chodu ústavní zařízení, ale počíná si značně neefektivně v podpoře organizací, které ho mají (v souladu s jeho vlastním závazkem) ústavů zbavit.

Nedává to vůbec smysl. Místo, aby veřejné finance plynuly na podporu osobní asistence a pečovatelských služeb, nízkoprahových zařízení, terapeutických dílen a alternativních pobytových zařízení komunitního typu, masově se financují kolosy. Transformace neprobíhá, ledy stojí a netají, protože místo toho, aby se ústavy rušily, staví se pořád nové. O transformaci se hodně povídá a mnohem méně koná, dobré myšlenky narazí na to, že to „prostě teď nejde“. Téměř veškeré příklady dobré, progresivní praxe v sociálních službách vzešly z nestátního neziskového sektoru, z malých organizací, které se snaží dělat věci jinak a lépe. Odměnou jim je řada provozních a existenční potíží, které státní instituce řešit zpravidla nemusí.

Ústavy obvykle nemívají problém pokrýt svůj provoz personálně. Nabízejí svým zaměstnancům mzdy a benefity, o kterých se neziskovkám jen sní. Co se sociálních služeb týče, neziskový sektor může nabídnout hlavně vizi: pojďte pracovat k nám, tady to má smysl. Dostanete za to dvacet tisíc hrubého a sprchový gel jako vánoční prémii. Sociální pracovník v neziskovce, která poskytuje osobní asistenci, musí mít přitom úplně stejnou kvalifikaci, jako jeho kolega z důchoďáku. Kvalita služby nevyhnutelně nutně závisí na kvalitě lidí, kteří ji poskytují, a motivaci kvalitních lidí živit rodinu z mrzkého platu, kdy největší benefit je dobrý pocit, si asi každý umíme představit.

Teď, kdy je za dveřmi období rozdělování dotací, se neziskovky dozví, s jakými kartami budou hrát další rok. Dozví se, na kolik peněz si stát cení jejich služeb i nakolik je věrný závazku, ke kterému se upsal. Je začátek roku a v internetových diskusích jsem už zaregistrovala stesky nad hamižností neziskových organizací, které právě teď natahují ruce po dotacích, aby měly čím naplnit prázdné kapsy. Faktem je, že jako každý rok, i teď bojují o přežití. Chtějí dále poskytovat služby, které si u nich stát objednává, a chtějí to dělat dobře.

Není to přitom formalita a nejde jen o peníze. Jde o hodnoty. Každá schválená dotace říká, na čem státu záleží, co je pro něj důležité a jaký život chce, aby jeho občané vedli. Říká, jaký život má mít autistické dítě nebo devadesátiletý dědeček na hraně soběstačnosti: jestli má žít doma, se širokou podporou komunitních služeb, obklopen svými věcmi a lidmi a s maximem respektu ke svým životním potřebám, nebo v anonymním ústavu, kde si nemůže rozhodnout ani o tom, jakou lžičkou si zamíchá kafe. Jen tak na okraj zmíním, že druhá varianta nás všechny vyjde mnohem dráž. Svým postojem a svými penězi stát říká, nakolik (a na kolik) si vašeho dědečka cení.

Tak na to mysleme, až zase půjdeme volit. Nebo až budeme v diskusích nadávat na neziskovky. Ony si více peněz zaslouží - vašeho dědečka si totiž cení více než stát.

ZDROJE:

Transformace sociálních služeb (2007). Ministerstvo práce a sociálních věcí (online, mpsv.cz). Čteno 22.1.2024

Dlouhodobá vize JDI (2020). Jednota pro deinstitucionalizaci (online, jdi.cz). Čteno 22.1.2024