Článek
Byl jednou jeden stát. Prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) se tento stát už roku 2007 zavázal k tomu, že bude podporovat transformaci sociálních služeb tak, aby na jeho území brzy nebyly žádné ústavy. Ten stát se jmenuje Česká republika. Stejně, jako by u nás zanedlouho měly z povrchu zemského zmizet zařízení ústavní výchovy pro děti do tří let, neměly by tady v budoucnu být ani žádné domovy pro seniory, ústavy pro děti s postižením nebo stacionáře pro dospělé.
Instituce by měla nahradit síť podpůrných organizací, která by zajišťovala podporu a péči o sociálně potřebné v jejich přirozeném prostředí: tam, kde jsou doma. Může to být stávající bydliště, může to být ale i chráněné bydlení nebo chráněný byt v běžném paneláku: podstatné je, aby uživatel služby nevypadl ze svého prostředí, z komunity, ze života, aby se nestal číslem a položkou v seznamu.
Se současnou úrovní znalostí se už nemusíme bavit o tom, jestli je v principu lepší péče ústavní, nebo komunitní. Víme totiž, že ta komunitní je lepší, vždy a všude. Neexistuje člověk, kterému by nesvědčil individuální přístup spíše než rutina, osobní harmonogram více než harmonogram zařízení. V instituci vždy převažuje řád nad individualitou. Je to pochopitelné; ústavy jsou velkokapacitní zařízení, uživatelů mají desítky a stovky. Řád je potřeba. Potřeba by nebyl, kdyby ústavů nebylo. A aby ústavů nebylo, muselo by se něco zásadního dít. Ale ono se neděje.
Neziskovka je kamarád
Zapomeňte na chvíli na zlé neziskovky, které čerpají veřejné finance a utrácí je za nesmysly. Pravdou je, že stát neziskový sektor potřebuje. Nakupuje si v něm totiž levně služby, které sám svou vlastní silou zajistit nedokáže. Stát zvládne (efektivně i potřebně) udržet v chodu ústavní zařízení, ale počíná si značně neefektivně v podpoře organizací, které ho mají (v souladu s jeho vlastním závazkem) ústavů zbavit.
Ústavy se staví místo toho, aby se rušily (Domov pro seniory Husova, Havlíčkův Brod, 2018).
Nedává to vůbec smysl. Místo, aby veřejné finance plynuly na podporu osobní asistence a pečovatelských služeb, nízkoprahových zařízení, terapeutických dílen a alternativních pobytových zařízení komunitního typu, masově se financují kolosy. Transformace neprobíhá, ledy stojí a netají, protože místo toho, aby se ústavy rušily, staví se pořád nové. O transformaci se hodně povídá a mnohem méně koná, dobré myšlenky narazí na to, že to „prostě teď nejde“. Téměř veškeré příklady dobré, progresivní praxe v sociálních službách vzešly z nestátního neziskového sektoru, z malých organizací, které se snaží dělat věci jinak a lépe. Odměnou jim je řada provozních a existenční potíží, které státní instituce řešit zpravidla nemusí.
Nejde jen o peníze
Ústavy obvykle nemívají problém pokrýt svůj provoz personálně. Nabízejí svým zaměstnancům mzdy a benefity, o kterých se neziskovkám jen sní. Co se sociálních služeb týče, neziskový sektor může nabídnout hlavně vizi: pojďte pracovat k nám, tady to má smysl. Dostanete za to dvacet tisíc hrubého a sprchový gel jako vánoční prémii. Sociální pracovník v neziskovce, která poskytuje osobní asistenci, musí mít přitom úplně stejnou kvalifikaci, jako jeho kolega z důchoďáku. Kvalita služby nevyhnutelně nutně závisí na kvalitě lidí, kteří ji poskytují, a motivaci kvalitních lidí živit rodinu z mrzkého platu, kdy největší benefit je dobrý pocit, si asi každý umíme představit.
Teď, kdy je za dveřmi období rozdělování dotací, se neziskovky dozví, s jakými kartami budou hrát další rok. Dozví se, na kolik peněz si stát cení jejich služeb i nakolik je věrný závazku, ke kterému se upsal. Je začátek roku a v internetových diskusích jsem už zaregistrovala stesky nad hamižností neziskových organizací, které právě teď natahují ruce po dotacích, aby měly čím naplnit prázdné kapsy. Faktem je, že jako každý rok, i teď bojují o přežití. Chtějí dále poskytovat služby, které si u nich stát objednává, a chtějí to dělat dobře.
Není to přitom formalita a nejde jen o peníze. Jde o hodnoty. Každá schválená dotace říká, na čem státu záleží, co je pro něj důležité a jaký život chce, aby jeho občané vedli. Říká, jaký život má mít autistické dítě nebo devadesátiletý dědeček na hraně soběstačnosti: jestli má žít doma, se širokou podporou komunitních služeb, obklopen svými věcmi a lidmi a s maximem respektu ke svým životním potřebám, nebo v anonymním ústavu, kde si nemůže rozhodnout ani o tom, jakou lžičkou si zamíchá kafe. Jen tak na okraj zmíním, že druhá varianta nás všechny vyjde mnohem dráž. Svým postojem a svými penězi stát říká, nakolik (a na kolik) si vašeho dědečka cení.
Tak na to mysleme, až zase půjdeme volit. Nebo až budeme v diskusích nadávat na neziskovky. Ony si více peněz zaslouží - vašeho dědečka si totiž cení více než stát.
ZDROJE:
Transformace sociálních služeb (2007). Ministerstvo práce a sociálních věcí (online, mpsv.cz). Čteno 22.1.2024
Dlouhodobá vize JDI (2020). Jednota pro deinstitucionalizaci (online, jdi.cz). Čteno 22.1.2024
