Článek
Víte, jak dlouhá je minuta? Minutu trvá lenochodovi přelézt dvouproudou silnici, za minutu paprsek světla pětkrát oběhne zeměkouli. Minuta stačila malému Pavlovi, aby se mu svět otočil vzhůru nohama.
Jen souhra náhod
S Pavlíkem jsem se seznámila, když jsem jako mladá studentka s hromadou ambic a prázdnými kapsami začala pracovat v sociálních službách. Asistovala jsem mu doma, v odlehčovací službě, na dětském táboře i na kroužcích. Několik hodin denně po několik dní v týdnu po dobu několika let jsem mu byla rukama i nohama. Milovala jsem to. I teď, když už mám trochu plnější kapsy a podstatně menší ambice (a tedy i docela jiné zaměstnání), to považuji za nejlepší práci na světě. Pavlík nebyl můj jediný klient, ale k srdci mi přirostl asi nejvíc. Milounký, něžný klouček s blond vlasy a šíleně dlouhými řasami. Pavlík nemluvil, vědomě se nehýbal, potravu přijímal hadičkou v břiše. Uměl plakat jako každé jiné dítě a když se zlobil, hubené tělíčko se mu stáhlo do křeče. Když se smál, tála srdce i ledy. Narodil se jako úplně zdravý kluk rodičům, kteří si ho moc přáli. Protože svému chlapečkovi chtěli dopřát všechno, co mohli, na zahradě svého domu pro něj nechali zapustit bazén. Byl mělký pro dospělého, ale příliš hluboký pro batole. Ta minuta, která Pavlíkovi změnila život, byla ta, kterou strávil pod jeho hladinou.
Stalo se to v létě, horkém a bezstarostném skoro jako je to letošní. Pavlík do bazénu spadl nedopatřením ve slabé chvíli, kterou si jeho rodiče budou vyčítat do konce života. Byl to takový ten moment, kdy to jediné dítě na zahradní oslavě hlídají všichni, ale vlastně nikdo, a byla to souhra strašlivých náhod, ke kterým nemělo nikdy dojít. Odborníci by řekli, že u Pavlíka nastala hypoxie mozku - stav, kdy je v důsledku tonutí (vdechování vody) pozastaven přísun kyslíku do mozku. Důsledky mohou být různé, od lehčích poruch paměti a smyslů přes postižení centrálního nervového systému až po smrt. Se železnou pravidelností platí, že čím déle je mozek bez kyslíku, tím horší jsou následky. Pavlík tonul minutu, než ho vytáhli na kraj bazénu, stabilizovali ho až záchranáři. Několik týdnů strávil v kómatu a když se probudil, už se nehýbal. Přesný medicínský popis jeho stavu by zabral několik stran textu a asi není ani důležitý. Podstatné je, že z živého, zdravím kypícího kluka udělala minuta tonutí v mělkém zahradním bazénu doživotního invalidu. Po probuzení z kómatu mluvili lékaři o štěstí. Nevím, co je v tomto kontextu definice štěstí, ale faktem je, že Pavlík tehdy přežil vlastní smrt.
Tonutí bývá nenápadné, nepoznáte ho
Jsem poměrně analytický typ. Mám ráda čísla, procenta a grafy. Čísla nelžou a statistiky jsou v tomto případě zvlášť neúprosné: to, co se stalo Pavlíkovi, se děje i jiným dětem. Utonutí je u nás druhou nejčastější úrazovou smrtí dětí a velmi častou příčinou získaného (tj. ne vrozeného) postižení.
Přibývá rodičů, kteří v rámci posilování rodičovských schopností absolvují kurz první pomoci
„Na zahradu bych si nikdy dobrovolně nedal dvě věci: trampolínu a bazén,“ říkal lektor, u kterého jsem absolvovala kurz první pomoci. Pro někoho možná příliš radikální tvrzení, ale on tehdy věděl, proč to řekl právě takhle. Trampolíny jsou kapitola sama pro sebe (jsem sama, koho štve, že jsou teď na každém moderním hřišti?), ohledně bazénu, bezpečí dětí u vody a tonutí panuje tolik mýtů, až z toho mrazí.
„Nemůžu ho mít furt na očích,“ tvrdila mi známá s kojencem v náručí, když jsem se podivila, že její starší orukávkované dítě běhá kolem bazénu na koupališti samo. „Však tu je plno lidí, nevěřím, že by ho někdo nechal utopit.“ Je přitom velmi malá pravděpodobnost, že jako laik na první dobrou poznáte topícího se člověka. Tonutí bývá rychlé a nenápadné, tonoucí v drtivé většině případů nekřičí a nemáchá rukama nad hlavou, ale vypadá, jako by se snažil splývat nebo naopak vydržet pod hladinou. Na internetu kolují záběry z bezpečnostních kamer na koupalištích, které zachytily tonoucí se návštěvníky. Ukazují, že tonoucí se topí uprostřed bazénu zaplněného lidmi, kteří o tom, jaké drama se odehrává metr od nich, nemají ani ponětí.
„Je tady plno lidí, to by ho hned kdyžtak někdo vytáhl,“ slyšela jsem taky. K tomu jen tolik, že vytáhnout polobezvládné tělo z bazénu může být mnohem těžší, než se zdá, a v kritických situacích hraje roli každá vteřina. Malé dítě taky kvůli špatné koordinaci pohybů může snadno utonout i v kbelíku, vaně nebo bezpečně vyhlížejícím dětském brouzdališti.
Je tomu už hodně let, co jsem Pavlíka viděla naposledy. Na jeho maminku mám e-mail, ale bojím se jí napsat a zeptat se, jak se mu daří. Bojím se odpovědi. Myslím na něj ale často, o to více, když se mi pod nohama plete hlouček vlastních dětí, kterým doma láskyplně přezdíváme „molekuly“. Úplně nejvíc na něj myslím, když jdeme na koupaliště. Když mi nejdrzejší z mých potomků při poslední koupačce vzalo roha z deky a já o něm tři vteřiny nevěděla, řvala jsem na něj pak jako lvice. Nikoliv bezdůvodně. Řval by asi každý, kdo měl tu čest poznat Pavla. Při vzpomínce na něj mi vždycky cuknou koutky do úsměvu, aby se mi hned vzápětí sevřelo srdce. S tím, že Pavel, jehož zubatý úsměv se tolik podobá úsměvu mého staršího syna, se už roky nikomu pod nohama neplete, se nejde vyrovnat.
Tak, ať už se v létě vydáte kamkoliv k vodě, užívejte si jí dosyta. Ale prosím - hlídejte si ty prcky. Minuta je totiž někdy sakra dlouhá doba.
ZDROJE:
Elsnic, Miroslav: „Utonutí je druhý nejčastější smrtelný úraz dětí. Odborník: Nedávejte jim kruh“ (12.6.2022). iDnes.cz. Čteno 10.7.2024
