Hlavní obsah

Lidé z ostrova Sentinel vítají hosty krveprolitím. V izolaci a bez ohně žijí stejně už 60 tisíc let

Foto: Neznámý autor/Wikimedia Commons/Public Domaim

Andamanský kmen při rybaření (cca 1970)

Obyvatelé ostrova Severní Sentinel si na návštěvy nepotrpí. Jeden z posledních izolovaných kmenů na světě žije podobným způsobem, jako lidé z doby kamenné.

Článek

Jen kousek od severozápadního cípu Indonésie, asi 130 kilometrů jihozápadně od Barmy, se hlubokými vodami Bengálského zálivu táhne souostroví Andamany. Z 572 andamanských ostrovů je pouze pět trvale obydlených, přičemž většinu z 300 tisíc stálých obyvatel tvoří přistěhovalci z Indie, kteří na ostrovy migrovali v 20. století. Malou, ale nikoliv zanedbatelnou složku populace představují domorodí obyvatelé - Andamánci, pro které je souostroví domovem už desítky tisíc let.

Z původních andamánských kmenů dnes přežívají už jen čtyři skupiny: Ongiové na ostrově Malý Andaman, Arioté na Středním Andamanu, Džaravové na všech Andamanech a Sentinelci na ostrově Severní Sentinel. Zatímco většina andamanských ostrovů je turistům volně přístupná a platí za vyhlášené turistické ráje, na Severní Sentinel se návštěvy zrovna nehrnou. Nevelký ostrov o rozloze asi 60 čtverečních kilometrů totiž obývá hrstka domorodých Sentinelců, kteří prosluli svou urputnou snahou o izolaci před vnějším světem. Sentinelci se kontaktu s cizinci brání natolik zuřivě, že na svém ostrově téměř nerušeně přežívají už více než 60 tisíc let.

Foto: Vyacheslav Argenberg/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution 4.0

Andamanské ostrovy jsou vyhlášenou turistickou destinací (Havelock Island)

Lidé z doby kamenné

Nevíme jistě, jak velká populace na Severním Sentinelu žije. Nejskromnější odhady hovoří o čtyřech desítkách domorodců, může jich být ale i více než 400. O jejich způsobu života, zvycích a společenských pravidlech máme z podstaty věci jen málo informací: odloučení, ve kterém domorodci sami sebe zuby nehty udržují, navíc způsobilo, že nikdo mimo jejich vlastní ostrov nemluví jejich jazykem. Ze zpráv těch několika málo přímých pozorovatelů víme, že Sentinelci mají lesklou, tmavě hnědou pleť, nevýrazné vlasy a rovné, nápadně bílé zuby. Jsou nízkého vzrůstu (dospělí muži neměří více než 160 cm), ale mají zároveň dobře vyvinuté svaly. Malá výška je výsledkem buď genetiky (jejich pravděpodobní příbuzní z okolních andamanských ostrovů patří ke skupině tzv. negritů, pro něž je nízký vzrůst typický), nebo tzv. ostrovního dwarfismu - jevu, kdy vysocí savci dorůstají menší velikosti, pokud jsou jejich populace izolované.

Sentinelci žijí v primitivních chatrčích na dlouhých sloupech krytých palmovými listy. Živí se lovem a rybařením z úzkých kánojí poháněných tyčemi, nepěstují plodiny a patrně neumí sami rozdělat oheň. Pohybují se téměř nazí: na sobě mají jen úzký šňůrkový pás, za který si muži schovávají zbraně, a primitivní šperky vyrobené z kamene nebo kůží. Jejich život v mnohém připomíná život lidí v době kamenné - s tím podstatným rozdílem, že podle všeho oceňují existenci kovů, byť je neumí sami zpracovávat. Mezi všemi dárky, které jim zanechali cestovatelé, se u nich největší oblibě těšilo kovové nádobí.

Foto: Neznámý autor/Wikimedia Commons/Public Domain

Muži z ostrova Velký Andaman (cca 1875)

Obávaní Sentinelci

Sentinelci právem patří k nejobávanějším domorodým kmenům na světě. Napříč zeměkoulí se neblaze proslavili drsným způsobem, jakým se vypořádávají s nezvanými hosty. Obyvatelé okolních ostrovů se Severnímu Sentinelu vyhýbají obloukem - Sentinelci mají totiž ve zvyku vystřelovat šípy a vrhat kameny po neznámých lodích a snaží se zabít každého, jehož noha se dotkne břehu. Přesto (anebo právě proto) přitahuje samotářský kmen už po staletí pozornost cestovatelů.

Jeden z prvních zaznamenaných pokusů o kontakt se uskutečnil roku 1880, kdy v souladu s britskou koloniální politikou unesl koloniální správce z ostrova starší pár a čtyři malé děti. Měl v plánu odvézt Sentinelce do Anglie, zahrnout je dárky a pozorností, prostudovat jejich obyčeje a vrátit je domů. Po příjezdu do Port Blair, hlavního města Andamanských ostrovů, se ale starší pár nakazil běžnou pevninskou nemocí a zemřel. Děti byly proto i s dárky poslány zpět na ostrov. Tento první novodobý kontakt s kolonizátory důvěru Sentinelců v cizince určitě neposílil. Když o několik let později k břehům Severního Sentinelu doplul zběh z trestanecké kolonie na Velkém Andamanu, pátrací skupina objevila jeho tělo prošpikované šípy a s proříznutým hrdlem. Po několika podobných incidentech upustila britská správa od potřeby se s ostrovany sblížit.

Foto: Medici82/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0

Ostrov Severní Sentinel, letecký pohled

Roku 1967 se skupina indických antropologů pokusila o kontakt s kmenem, odpovědí jim ale byla jen salva šípů s kamennými hroty. První fotografie Sentinelců pořídila počátkem roku 1974 výprava členů filmového štábu National Geographic. Při tomto setkání byl jeden z členů štábu zraněn výstřelem z luku, zatímco ostatní nechali na pobřeží dárky (domorodcům přinesli živé prase, nádobí, panenku a plastové autíčko) a zmizeli. Sentinelci mezitím všechny dárky zakopali.

Od 70. do 90. let byly vypravovány další kontaktní expedice, z nichž některým se podařilo se ostrovanům přiblížit. Tyto částečné úspěchy nakonec stejně vedly k nezdaru: i přes zdařilý prvokontakt Sentinelci neměli zájem pustit návštěvníky dovnitř ostrova. Roku 2004 otřásl světem případ dvou indických rybářů, kteří se pokoušeli nelegálně lovit kraby na mělčině u Severního Sentinelu. Jejich člun se nedopatřením dostal až na břeh, kde je přepadla skupina místních lovců. Mrtvá těla obou rybářů pak Sentinelci pro výstrahu vystavili na pobřeží; imdickým úřadům se nikdy nepodařilo je dostat zpět. Z jejich vraždy nebyl nikdo oficiálně obviněn.

Roku 2018 se Sentinelci setkali s křesťanským misionářem Johnem Allenem Chauem. Ten se vydal na ostrov bez povolení s pomocí podplacených rybářů, aby obrátil ostrovany ke křesťanství. Obyvatelé Severního Sentinelu ho zabili během několika dní.

Návštěva jen s povolením

V roce 2018 vydala indická vláda prohlášení, ve kterém se oficiálně vzdala snah o ovládnutí ostrova. Přesto, že Severní Sentinel není autonomním územím (oficiálně spadá pod správu Andamanských a Nikobarských ostrovů, které patří mezi svazová teritoria Indie), v praxi je dnes uznáván takřka jako suverénní oblast. Podle nařízení o ochraně domorodých kmenů z roku 1956 požívají Sentinelci zvláštní ochrany, protože jsou podle předpokladů stejně jako ostatní andamanské kmeny ohroženi klesající plodností a infekčními chorobami z pevniny. Přístup na ostrov je proto možný pouze na základě zvláštního povolení. Protože okolo plující lodě se podle nařízení nesmí k ostrovu přiblížit na vzdálenost kratší než 5 námořních mil (cca 9,3 km), prostor kolem ostrova trvale monitoruje indické námořnictvo.

ZDROJE:

Dobson, Jim: „A Human Zo.o on the World's Most Dangerous Island? The Shocking Future of North Sentinel“ (28.9.2015). Forbes.com. Čteno 28.11.2024

Natarajan, Swaminathan: „The man who spent decades befriending isolated Sentinelese tribe“ (27.11.2018). BBC.com. Čteno 28.11.2024

Safi, Michael: „American killed by isolated tribe on North Sentinel Island in Andamans“ (22.11.2018). The Guardian. Čteno 28.11.2024

Smith, Kiona N.: „Everything We Know About The Isolated Sentinelese People Of North Sentinel Island“ (30.11.2018). Forbes.com. Čteno 28.11.2024

Zakeer, Fehmida: „Meet the first woman to contact one of the world’s most isolated tribes“ (7.12.2018). National Geographic (online). Čteno 28.11.2024

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz