Odmítla si vzít muže, který ji znásilnil. Mladá Italka se vzepřela kruté tradici a změnila zákony

Dnes považujeme za samozřejmé, že člověk, se kterým spojíme svůj život v zákonem ošetřeném svazku, je zároveň člověkem, kterého hluboce milujeme. Není tomu ale tak dávno, kdy měl institut manželství s romantickou láskou společného jen máloco. V Itálii až do poloviny 20. století přežila tradice, která z manželské smlouvy amputovala city způsobem, jaký se současníkům sice může zdát absurdní, ale který byl ve své době v podstatě roven zákonu. Na sicilském venkově se ještě v 60. letech minulého století sveřepě ctil institut tzv. matrimonio riparatore - rehabilitačního sňatku, který vznikl jako forma ochrany cti znásilněných dívek a žen. Aby zůstala dívčina čest zachována i po aktu znásilnění, předpokládalo se, že si muže, který ji znásilnil, vezme. Tato praxe byla všeobecně přijímána a italské právo ji svou interpretací sexuálního násilí jen podporovalo.

První ženou, která se veřejně vzepřela této kruté tradici, byla teprve sedmnáctiletá Franca Viola. Její odkaz si Italové připomínají až do dnešního dne.

Franca Viola se narodila v lednu 1948 v sicilském městě Alcamo jako nejstarší dcera farmáře Bernarda Violy a jeho ženy Vity. Bylo jí teprve patnáct, když jí rodiče domluvili zásnuby s třiadvacetiletým Filippem Melodia, prominentním synovcem člena sicilské mafie. Přípravy sňatku vzaly za své, když byl Melodia krátce po zasnoubení přichycen při krádeži a zatčen. Mezi lidmi z toho bylo velké pozdvižení a město ožilo novou aférou. Protože čest rodiny byla v Sicílii nade vše, Franca nakonec poslechla naléhání svého otce a zásnuby zrušila.

Zhrzený a potupený Melodia si sbalil kufry a odstěhoval se do Německa. Když se roku 1965 vrátil do Alcamy, zjistil, že Franca už je zaslíbena jinému muži, účetnímu jménem Giuseppe Ruisi, kterého na rozdíl od něj skutečně milovala. Ani to ale Melodia neodradilo od toho, aby se znovu pokusil proniknout do života své někdejší snoubenky. Psal jí dopisy, dlouhé hodiny na ni čekal před domem, pronásledoval ji a vyhrožoval zastřelením jí, jejímu novému snoubenci i jejímu otci. Franca na jeho naléhání, aby se k němu vrátila, nikdy neodpověděla kladně. Nejen cti, ale i svého ega si sicilští muži cení nade vše.

Raněné ego přivedlo Filippa Melodiu k nepochopitelnému činu, kterým nejen, že navěky poznamenal život Francy a její rodiny, ale mimoděk také změnil tok italských dějin. Jako trpěl on, chtěl, aby trpěla i Franca; z vyprávění starců navíc dobře věděl i o způsobu, jakým mu jeho nešťastná vyvolená už nikdy nebude moct říct ne. V časných ranních hodinách 26. prosince 1965 se Melodia a skupina dvanácti jeho ozbrojených kumpánů (pravděpodobně členů místní mafie) vloupali do domu, ve kterém v oparu povánočního veselí klidně spala Franca, její rodiče i všichni sourozenci. Melodia sám se pokusil Francu unést, ta se ale bránila a její křik probudil matku, která dceři přispěchala na pomoc. Muži matku brutálně ztloukli a s sebou z domu vyvlekli Francu i jejího osmiletého bratra Mariana, který odmítal pustit nohu své sestry. Naložili oba zajatce do auta a odvezli je na statek, který vlastnil manžel Melodiovy sestry. Jako nadbytečného sice gangsteři brzy propustili malého Mariana, Francu ale drželi v zajetí celých osm dní.

Během onoho dlouhého týdne Melodia opakovaně navštěvoval Francu v jejím sklepním příbytku a tam ji surově znásilňoval.

„Teď už si mě budeš muset vzít,“ sdělil po prvním znásilnění zdrcené dívce s odvoláním na prastarou tradici svého rodného kraje. Otevřeně France nabídl možnost rehabilitačního manželství, které by jí uchránilo dobrou pověst. K jeho překvapení Franca Viola pevně, rozhodně a jednou pro vždy odmítla. A co hůř - rozhodla se, že se bude bránit.

Melodiu reakce Francy znejistila; oprávněně si myslel, že má vyhráno. V té době a zvlášť na sicilském venkově bylo nemyslitelné, aby žena v takové situaci nabízený sňatek odmítla. Do karet mu navíc hrál zákon sám. Znásilnění bylo v italském právním řádu považováno za zločin proti „veřejné morálce“ spíše než za trestný čin namířený proti osobním právům poškozené ženy. Článek 544 trestního zákoníku dokonce legitimizoval koncept matrimonio riparatore ze sicilské tradice tím, že automaticky vymazával záznam o znásilnění z rejstříku pachatele, pokud ten si svou oběť následně vzal.

„Nemiluji tě, nevezmu si tě,“ zdůvodnila tváří v tvář násilníkovi sedmnáctiletá Franca svůj postoj k nabízenému sňatku. Riskovala přitom hodně: podle tradičních společenských norem by se z ní touto volbou stala donna svergognata, neboli „žena beze cti“ (doslova z italštiny „nestydatá žena“). Šlo o obvyklé označení náležející ženám, které přišly o panenství, ale zůstaly neprovdané. Takový stav představoval pro ženu sociální fiasko, důvod k zavržení rodinou i k vyloučení z komunity. Franca měla ve své smůle štěstí na rodinu, která se rozhodla ji úplně podpořit. Když sňatek odmítla, Melodia oslovil dívčina otce a nabídku zopakoval i jemu. Bernardo Viola předstíral, že s manželstvím za daných okolností souhlasí: zatímco ale vyjednával s únosci, spolupracoval s četníky na přípravě operace s vlečnými sítěmi, která by jeho dceru osvobodila ze zajetí. Její únosci v čele s Filippem Melodia byli zatčeni 2. ledna 1966, sedm dní před jejími osmnáctými narozeninami.

Reakce komunity na sebe nenechala dlouho čekat. Poté, co Viola odmítla sňatek s mužem, který ji znásilnil, ji lidé pronásledovali, házeli po ní odpadky, vyhrožovali jí a jinak napadali ji i členy její rodiny. Někdo dokonce zapálil rodinné vinice i stodolu. Melodia i jeho skupina byli zatčeni a postaveni před soud. Právní zástupce se pokoušel muže hájit tvrzením, že Franca odešla z rodného domu dobrovolně (tzv. fuicina - společný útěk, který podnikají mladí milenci, aby vzniklo zdání o jejich pohlavním životě a jejich rodiny byly tímto přinuceny souhlasit se sňatkem), soud však obhajobu smetl ze stolu. Filipp Melodia byl odsouzen k jedenácti letům vězení, propuštěn byl roku 1976 po odpykání deseti let. Dva roky poté byl zastřelen při mafiánské popravě. Pět jeho spolupachatelů bylo osvobozeno, ostatní obdrželi pouze mírné tresty.

Celá kauza měla ostrý mediální dopad a během následných diskusí vyšlo najevo, že značná část italské veřejnosti nesouzní s dosavadním zněním zákona o sexuálních deliktech. Franca svým hrdinným postojem i osobními připomínkami napomohla v přípravách k jeho revizi. Článek zákona, podle kterého se násilník zbaví svého provinění tím, že přijme svou oběť za manželku, byl zrušen v roce 1981, sexuální násilí se v Itálii stalo zločinem proti osobě (namísto zločinu proti „veřejné morálce“) až roku 1996.

Franca Viola je dnes v Itálii ikonou, které se podařilo k lepšímu změnit společenské klima. Nenávist tradicionalistů postupně řídla a vystřídaly ji vřelé projevy sympatií. Když se v prosinci 1968 provdala za Giuseppe Ruisiho, svatební dar jim poslal sám italský prezident Saragat. Veřejnou podporu i požehnání při soukromé audienci udělil mladému páru i papež Pavel VI., který ocenil její odvahu, oddanost pravé lásce i vytrvalost v dobrém boji. Franca Viola dodnes žije v Alcamě i se svými dětmi a vnoučaty, které vzešly z vytouženého a láskyplného manželství s Ruisim.

ZDROJE:

Appiah, Kwame Anthony: „The Honor Code: How Moral Revolutions Happen“ (2011). W. Norton & Company. Str. 143–144. ISBN 9780393080711 (dostupné elektronicky na Google Books)

Djukanovicová, Nina: „Viola Franca. Italka, která si odmítla vzít muže, co ji znásilnil“ (2. 12. 2017). HateFreeCulture.cz. Čteno 3. 8. 2024

Hamilton, E. L.: „A Brave Young Woman Fought a Centuries-old Cruel Sicilian Tradition and Won“ (14.3.2018). The Vintage News. Čteno 3. 8. 2024

Rajan, Ravi: „Franca Viola: Fearless Woman Who Refused to Marry Her Rapist“ (16. 11. 2023). HubPages.com. Čteno 3. 8. 2024

„Franca Viola, the woman who defied the Italian tradition by refusing to marry her rapist, 1966“. www.rarehistoricalphotos.com. Čteno 3. 8. 2024