Oprsklý vrah Winkelbauer uprchl během eskorty. Na útěku byl 207 dní, mátl policii a navštěvoval bary

V březnu 1996 měl speciální vyšetřovací tým policie ČR důvod k oslavám. Po sedmi měsících na útěku byl konečně dopaden Ladislav Winkelbauer, dvojnásobný vrah, vyděrač a podvodník, který předtím policii proklouzl přímo pod ozbrojenýma rukama.

Pod radostnými zprávami o polapení nebezpečného zločince, který déle než půl roku zaměstnával bezpečnostní složky doma i v zahraničí, poněkud zapadlo, že policisté udělali v případu několik fatálních chyb, a také to, že Winkelbauer se celou tu dobu neskrýval v ústraní, ale sebevědomě se promenádoval jim na očím.

Winkelbauer byl obviněný z dvojnásobné vraždy svého spolupracovníka Petra Bureše a bývalé přítelkyně Jolany Keyřové. S oběma se seznámil během období, kdy začínal obchodovat s truhlářským zbožím, a oba se také stali svědky jeho nečestných podnikatelských praktik. Do podnikání se pustil ve zlatých 90. letech a po rozpačitém rozjezdu se mu dařilo (alespoň nějakou dobu) poměrně dobře. Ne vždycky ale přišel k penězům čestným způsobem: mimo jiné měl ve zvyku si podvodně půjčovat vysoké částky u bank a úvěry později nesplácet. Peníze také byly zkraje roku 1994 příčinou jeho rozkolu a jistým obchodním partnerem, kterého se spolu s Burešem pokoušeli zastrašit a vydírat, aby podepsal smlouvu o vzájemném vyrovnání a tím zbavil Winkelbauera povinnosti ho vyplácet. Ten se ale nezalekl a místo podpisu na dvojici podal trestní oznámení. Winkelbauer pak v červnu téhož roku vyhodil pomocí trhaviny semtex do povětří automobil, do kterého posadil Bureše s Keyřovou coby svědky vydírání jeho obchodního partnera. Sám jel v druhém autě, odkud smrtící várku semtexu odpálil. Výbuch neměli Bureš ani Keyřová šanci přežít.

Winkelbauer i po zatčení zarytě trval na své nevině. Jako nemálo dalších vrahů, měl i on určité charisma, pomocí kterého se mu podařilo hravě přesvědčit část veřejnosti o tom, že semtex, který se prý náhodně nacházel v autě, explodoval rovněž náhodně. Historka to byla až drze neuvěřitelná, ale jeho skalní příznivci ji tehdy přijali za svou. Vyšetřovatelé se s jeho vysvětlením ale nespokojili a Winkelbauer byl vzat do vazby.

Ve čtvrtek 3. března 1995 si vystřihl roli jako z akčního filmu. Toho rána ho dvoučlenná policejní hlídka vyzvedla v pankrácké věznici, aby ho mohla eskortovat na jiné místo k prostudování spisu. Spis měl třináct set stran a jeho prostudování mělo zabrat tři dny; Winkelbauer si stěžoval, že je pro něj čtení ve stísněných podmínkách pankrácké věznice příliš náročné a nedokáže se soustředit, na poslední den se ho proto rozhodli transportovat na služebnu v Bartolomějské ulici. Nikdo nepostřehl, že Winkelbauer měl u sebe klíček k poutům, který mu ručně vyrobil spoluvězeň. Během převozu zpět na Pankrác se mu podařilo z pout odemknout, využít nepozornosti policistů a oba je odzbrojit. Muži zákona se tehdy dopustili fatální chyby: místo, aby jeden z nich seděl v autě vedle vězně, jak kázaly předpisy, byli oba usazení na předních sedadlech. Winkelbauer přinutil řidiče odvézt auto na okraj Prahy, tam je oba vyvlekl ven a přivázal ke stromu. Byl alespoň natolik slušný, že o tom, kde mají kolegy, informoval policisty voláním na tísňovou linku. Pak zmizel a na sedm měsíců se po něm slehla zem.

Ačkoliv se Winkelbauerovi podařilo pobyt ve vězení oddálit, pravé svobody mysli si příliš neužil. Kromě policie ho celých sedm měsíců na útěku pronásledovaly vlastní paranoidní myšlenky, trpěl také utkvělými představami o tom, že na něj za každým rohem a každými dveřmi čeká policejní komando. Jeho obavy měly reálný základ. Pátrání po jeho osobě bylo mimořádně rozsáhlé: kvůli dopadení uprchlého vraha byl vytvořen speciální tým kriminalistů, zapojily se do něj všechny služby policie (včetně železniční) a o žádost o pomoc byla zaslána 175 členským státům Interpolu.

Navzdory svým strachům se ale Winkelbauer choval, jako by měl být nepolapitelný. Nevyhýbal se veřejným místům, navštěvoval hospody a bary a oslovoval kolemjdoucí na ulici. Rozhodl se alespoň změnit vizáž - obarvil si vlasy na blond, nosil brýle a vykrmil se doslova k nepoznání. Když bylo třeba, prokazoval se falešnými doklady na jméno Jaroslav Michalů, a aby zabránil identifikaci v případě, že by na něj přece jen padlo podezření, odřezal si bříška prstů, aby se zbavil vlastních otisků. Čas od času si neodpustil drobný vtípek - jako ten, kdy on sám vypustil do médií fámu, že už je dávno po smrti, a vesele se bavil zmatkem vyšetřovatelů.

Jeho taktika mu překvapivě dlouho vycházela. V osobním kontaktu byl sice víc a víc podezřívavý, zároveň ale rostla jeho sebejistota. S potěšením navštěvoval bar svého oblíbeného Divadla Na zábradlí a čile konverzoval s tamějšími herci - choval se extravagantně a až oprskle, nebál se vyčnívat a upozorňoval na sebe. Dokonce se ostatním návštěvníkům podniku chlubil přinesenou pistolí. Právě Divadlo Na zábradlí se mu ale nakonec stalo osudným.

V noci z 6. na 7. března se Winkelbauer usadil ve svém oblíbeném baru. Svědci později vypověděli, že vypadal i choval se dost divně. Popadaly ho záchvaty stihomamu, tvrdil, že mu někdo nasypal drogy do pití a že je mu na stopě policie. Potřeboval si akutně zatelefonovat a jeden z herců mu k tomu ochotně půjčil svou telefonní kartu. Další mu na jeho přání zavolal taxi, do kterého ale nenastoupil. V pomatení smyslů před taxíkem vytáhl nůž na neznámou mladou dívku, na což hbitě zareagoval taxikář. Když pak Winkelbauer spatřil okolo projíždějící policejní hlídku, zazmatkoval a dal se na útěk.

Hlídka se rozjela za prchajícím Winkelbauerem, aniž by věděla, že právě pronásleduje nejhledanějšího muže v republice. Na ulici Karolíny Světlé se Winkelbauer zastavil a za rukojmí si vzal dvojici právě vycházející z vinárny - redaktora České tiskové agentury Jana Bartáčka s přítelkyní Veronikou. Několik desítek metrů je s pistolí namířenou na žebra mladé ženy táhl s sebou, když ale ta rezolutně odmítla s Winkelbauerem vstoupit do náhodných domovních dveří, nechal dvojici svému osudu a zmizel v útrobách domů. Stále ozbrojený vykopl dveře do jednoho z bytů, kde právě usínal šestnáctiletý Ruben Lang a také dva rodinní známí, kteří Langovy přijeli navštívit ze Spojených států. Dvěma Američanům se nakonec podařilo využít slabé chvíle, Winkelbauerovi zbraň z ruky vytrhl, přemohli a zavolali policii.

Ladislav Winkelbauer byl zatčen a odsouzen k 23 letům odnětí svobody. Během pobytu v pankrácké věznici se pokusil uprchnout ještě dvakrát (jednou tím, že se se spoluvězněm snažil probít stropem). Protože se svými ambicemi nijak netajil, byl přemístěn do úseku s maximálním dohledem. Včetně vazby si nakonec odseděl jen osmnáct let, než byl roku 2013 propuštěn na podmínku. Dostal sedmiletou zkušební dobu a nařízená psychologická sezení.

Zatímco jinému nechvalně známému uprchlíkovi, Jiřímu Kajínkovi, se po propuštění z výkonu trestu dostalo obrovské mediální pozornosti (zvládl si dokonce vybudovat vlastní fandom a vydělat na svém příběhu malé jmění), Winkelbauer z vězení vyšel téměř zapomenut. Změnil si jméno (nově se jmenoval Novák), přestěhoval se a plánoval začít nový život. O tom, že už pro společnost nepředstavuje hrozbu, přesvědčil nakonec snad i sám sebe. Roku 2021 spáchal z neznámých příčin sebevraždu.

Neprofesionální postupy policie při zadržení Ladislava Winkelbauera byly veřejností i svědky ostře kritizovány (hlídka zatýkající Winkelbauera např. nevěděla, kde je nejbližší policejní služebna, a nikdo z vyšetřovatelů nebyl schopen vyslechnout dvojici Američanů, protože neuměli anglicky, a žádali, aby jim překládali svědci), a staly se terčem dobových karikatur a glos. Lid se bavil neschopností bezpečnostních složek a Winkelbauer, který se až do smrti nevzdal tvrzení o své nevině, získal pár dalších fanoušků k dobru. Za to, že dopadli nejhledanějšího muže v zemi, poslala policie ČR americkým turistům děkovný dopis a věcný dar.

ZDROJE:

„Před čtvrt stoletím utekl policii Winkelbauer, který vraždil semtexem“ (3.8.2020) iDnes.cz. Čteno 12.3.2024

Golis, Ondřej: „Vrah Winkelbauer je na svobodě. Soud ho loni pustil na podmínku“ (29.11.2014). lidovky.cz. Čteno 12.3.2024