Osmý kontinent, o kterém nás neučili. Na zbytku téměř potopené Zélandie žije 5 milionů lidí

Kdyby britský mořeplavec James Cook vyrazil na svou první zámořskou plavbu o 80 milionů let dříve, ušetřil by si jeden celý rok strastiplného putování. Z Nového Zélandu, k jehož břehům připlul v roce 1769, by elegantně a suchou nohou přešel až do centra kontinentu, kterému dnes říkáme Austrálie.

Cook byl podobně jako mnoho jiných učenců své doby přesvědčený o existenci Terra Australis, bájného kontinentu, který se měl podle předpokladů nacházet na v té době neprozkoumané jižní polokouli. Ztracenou zemi sice nenašel, vděčíme mu ale za to, že jako vůbec první Evropan obeplul a detailně popsal Nový Zéland a část Austrálie i s přilehlými ostrovy. Protože hranice lidského poznání se stále posouvají, o převratné objevy podobné Coookovým není nouze ani dnes. Už dlouho víme, že Austrálie byla před stovkami milionů let součástí superkontinentu, ze kterého se postupně oddělila stejně jako jiné pevninské celky jižní polokoule. Až donedávna jsme ale jen mlhavě tušili, že při velkém rozpadu společného prakontinentu zmizela pod vodou Zélandie - kontinent o rozloze dnešní Austrálie, o kterém nás nikdy nikdo neučil.

Zélandie se zformovala v období pozdní křídy před asi 83 miliony let. Její příběh ale sahá ještě mnohem dál, do doby dalších 100 milionů let zpět, kdy se začal rozpadat superkontinent Gondwana. Gondwana bývala ještě v prvohorách největším kontinentálním blokem planety a sahala od jižního pólu až po obratník Raka na severní polokouli, ke konci druhohor už z její původní podoby nezbývalo téměř nic. Trvalo 50 milionů druhohorních let, než se z Gondwany oddělila Atlantika a Antarktida. Poté se Atlantika rozpadla na Afriku a Jižní Ameriku, od Afriky se oddělila Indie, Madagaskar a Arábie, až se nakonec jihozápadní a severozápadní část Gondwany roztrhly a proměnily v samostatnou Antarktidu a Austrálii. Dlouho jsme si mysleli, že v tomto uspořádání druhohory končí, dnes už ale víme, že to tak není. Zatímco Austrálie a Antarktida pokračovaly ve své cestě dějinami jako prosperující kontinenty, někde mezi nimi plíživě mizela Zélandie. Ustupující kontinent se propadal stále hlouběji, až nakonec, na sklonku první periody třetihor v období před asi 25 miliony let, zmizel pod hladinou oceánu.

Kdyby Zélandie zůstala nekompromisně pohřbena ve vodních hlubinách, nejspíš bychom o ní nevěděli doteď. Před asi 20 miliony let ale došlo k masivní srážce dvou kontinentálních desek, které zdeformovaly povrch utopeného kontinentu a vytlačily ho zpátky nad hladinu. Následná série srážek a útlaků vyzdvihla nejvyšší body krajiny, která kdysi bývala mořským dnem, do výšky až 3500 m.n.m. Toto vytlačené mořské dno dnes známe jako Nový Zéland. Nový Zéland spolu s několika přilehlými ostrovy a korálovými útesy zaujímá necelých 7% rozlohy původní Zélandie, zatímco zbylých 93% zůstává (s určitostí alespoň na pár dalších desítek milionů let) ukryto 1,5 kilometru pod hladinou.

Roku 1820 zahlédla posádka ruské lodi na obzoru kdesi v Jižním oceánu ledové pobřeží. Nevědomky se stali prvními známými pozorovateli Fimbulova šelfového ledovce, což předznamenalo objev nového kontinentu - Antarktidy. Tato převratná událost upevnila moderní myšlenku, že pevný povrch planety Země je úhledně rozdělen mezi sedm světových kontinentů - Evropu, Afriku, Asii, Severní a Jižní Ameriku, Austrálii a Antarktidu. Tento předpoklad dlouho neměl validního oponenta - až přišel přelom 21. století a s ním i pokroky ve vědě a technologiích, které tuto zažitou jistotu nabouraly od základu.

O vzniku a původu Nového Zélandu se v akademické obci diskutovalo už od 17. století. První seriózní náznaky, že by souostroví mohlo představovat malou část většího pevninského celku, se ale objevily až v roce 2002, kdy oceánografové za pomocí batymetrie (moderní metody měření a analýzy hloubky a povrchu moře) analyzovali celou oblast Nového Zélandu. Dospěli tehdy k překvapivému závěru: oceán je nad konkrétní částí svého dna podstatně mělčí než oceán kolem něj, což přímo naznačuje, že tato oblast není podložena oceánskou tektonickou deskou (jako je tomu v drtivé většině světových oceánů), ale kontinentální. V roce 2017 byly tyto výzkumy doplněny o měření relativní tloušťky dna a analýzu hornin. I v tomto případě promluvily výsledky jasnou řečí: deska, která nese okolí Nového Zélandu, je velmi silná (oceánské desky mají tendence být slabší) a složení hornin neodpovídá oceánskému profilu. Nepotvrdily se tedy skeptické teorie, které říkaly, že Nový Zéland leží na pouhém úlomku kontinentální kůry.

I přesto, že drtivou většinu jejího povrchu pohltil oceán, není význam Zélandie vůbec zanedbatelný. Kromě dvou ostrovů Nového Zélandu tvoří pozemskou část kontinentu i ostrovy Nová Kaledonie, Norfolk a Ostrov lorda Howa, k nimž náleží i tři velké korálové útesy. I když o její existenci oni sami neměli většinu života tušení, Zélandii obývá přes 5,4 milionů obyvatel (většina z nich na Novém Zélandu). Potrvá ještě dlouho, než se Zélandie dostane do map a učebnic, i tak ale její objev pro mnohé smrtelníky už teď představuje vítězství. Bájná Terra Australis, po které James Cook prahnul tak moc, až kvůli ní objevil Nový Zéland, se dodnes s jistotou nenašla a nejspíš ani nikdy nenajde: předpokládá se, že tuto „neznámou jižní zemi“, jak zní přesný překlad z latiny, staří kartografové zaměnili za Antarktidu. Roli „ztraceného kontinentu“ tak může směle převzít Zélandie - cenný svědek dlouhé historie naší planety, kterého začínáme zpovídat až teď.

ZDROJE:

Giblin, Ross: „Searching for the lost continent of Zealandia“ (31.1.2009). Stuff.co.nz. Čteno 27.3.2025

Gorvett, Zaria: „The latest maps of the world's eighth continent“ (23.9.2023). Čteno 27.3.2025

Hunt, Elle: „Zealandia – pieces finally falling together for continent we didn't know we had“ (17.2.2017). The Guardian. Čteno 27.3.2025

Newcomb, Tim: „Earth’s Hidden Eighth Continent Is No Longer Lost“ (6.12.2024). PopularMechanics.com. Čteno 27.3.2025

„Zealandia just became the first continent to be completely mapped“ (9.10.2023). GNS Science. Čteno 27.3.2025 milion