Panny z přísahy. Albánská tradice burrnesha nutí ženy, aby se staly muži

Albánie je malá hornatá země v jihovýchodní Evropě. Leží u Středozemního moře a v současnosti je známá hlavně pro své relativně levné turistické destinace, srdečnou a pohostinnou povahu domorodců a pálenku z vinných hroznů. Její historie je velmi bohatá a skrývá mnoho překvapení: nejen v Albánii, ale také v některých dalších balkánských státech dodnes přežívá několik desítek „panen z přísahy“ - žen, které v souladu s tradicí veřejně složily slib celoživotního panenství a navždy přijaly mužskou roli a identitu.

Je paradoxem, že institut věčného panenství vznikl a udržoval se v tak tradiční a silně patriarchální společnosti, jako byla ta albánská. Od 15. do 20. století bylo albánské území pod nadvládou Osmanské říše, což mělo přirozeně vliv na náboženskou skladbu obyvatel - dodnes většina albánských věřících vyznává islám. Komunistické vládě se v druhé polovině 20. století podařilo z veřejného prostoru téměř úplně odstranit veškeré náboženské symboly (Albánie byla tehdy oficiálně prohlášena první ateistickou zemí na světě), jak náboženství, tak lidové zvyky, pověry a tradice ale přežily až do dnešních dní. Tradice „věčného panenství“, zvaná v albánštině burrnesha nebo virginjesha, byla mezi nimi.

V tradiční albánské společnosti měly ženy vždy podstatně horší postavení než muži. Pashe Keqi, jedna z posledních žijících „panen z přísahy“, říká, že ještě když v polovině minulého století skládala slib celibátu, ženy (zvlášť ty na venkově) byly v podstatě na úrovni domácích zvířat. Neměly plné volební právo, nesměly vlastnit zbraň, vybírat si manžela, povolání ani jinak svévolně rozhodovat o svém osudu. Měly jen omezené možnosti seberealizace, bez svolení manžela nebo nejbližšího muže z rodiny nesměly nakládat s financemi ani opustit rodné město. Tato omezení nebyla leckdy nevýhodná pouze pro ženu, ale mohla negativně ovlivnit budoucnost celé rodiny. Mezi řadu práv, které ženy v tradiční albánské společnosti oproti mužům postrádaly, totiž patřilo i právo dědit.

Ne každá rodina byla přitom požehnána mužskými potomky. Novorozenecká a kojenecká úmrtnost byla navíc ještě na počátku minulého století obrovská a hrozilo, že pokud rodina zůstane bez dědice, veškerý její majetek, grunt i se zvířaty i příslušenstvím se po kouscích rozmetá mezi vzdálené příbuzné nebo, ještě hůře, ho ke svému připojí manželé dcer. Touha zajistit rodině alespoň jednoho mužského potomka byla pro spoustu rodin motivací k tomu, aby pro svoji dceru (časem se ustálil zvyk, že šlo vždy o nejmladší dceru) zvolili cestu věčného panenství. Toto rozhodnutí rodičů často padlo už krátce po narození děvčátka.

Stát se mužem bylo taky jediným možným východiskem, pokud si dívka nechtěla vzít za manžela toho, kterého jí vybrali rodiče. Odmítnutí ženicha by znamenalo pro rodinu potupu, která mohla skončit i krevní mstou (ta ostatně bývala i častým důvodem, proč se v rodině nevyskytovali chlapci). Přestože většinou se otci nebo bratrům podařilo i silou zvrátit dceřinu vůli, ke sňatku byl třeba její souhlas a přes jasně deklarovaný odpor ji provdat nemohli. Nabídli jí proto možnost stát se „pannou z přísahy“: jen tak mohla být zachována čest rodiny a odvrácena hrozba krveprolití.

Řada dívek a mladých žen se pro život ve věčném panenství rozhodla dobrovolně. Často se neztotožnily s rolí, která jim byla jako ženám přisouzena, mívaly vyšší ambice a samy od sebe toužily získat mužské svobody a práva. Chtěly vykonávat mužskou práci, stát se hlavou rodiny a požívat mužská privilegia. V okrajových případech se taky jednalo o ženy, které necítily náklonnost k mužům nebo měly obtíže s přijetím vlastní ženské identity (skutečnými transgender lidmi, o jejichž existenci už bylo v minulém století mnoho známo, ale „panny z přísahy“ vysloveně pohrdaly). Zpravidla se tyto ženy bez problémů začlenily do mužského světa - zastaly práce, které tradičně vykonávali muži, po jejich boku chodily lovit a po setmění v hospodě s nimi popíjely kořalku. Cesta k mužství byla otevřená - i když za cenu celoživotní samoty.

Stát se mužem nebylo pro dívku v Albánii formálně nijak složité. Taková dívka musela před dvanácti svědky odpřísáhnout, že bude navždy dodržovat celibát, a od té doby byla považována za muže. Byly jí ostříhány vlasy, odevzdala svoje staré ženské šaty a obdržela mužské. Dostala taky nové mužské jméno, kterým ji každý musel oslovovat. Byla po všech stránkách vnímána jako pravý muž; nejeden otec mnoha dcer se v ten den radoval, že konečně získal syna. Závazek panenství byl striktně vyžadován - protože se panna stala skutečným mužem, na jakýkoliv její vztah nebo styk s mužem bylo nahlíženo jako na homosexuální, čili naprosto nepřípustný.

Není známo, jak a kdy přesně se začaly na Balkáně objevovat první „panny z přísahy“. Je pravděpodobné, že na počátku stál nápad otce, kterému se nepodařilo zplodit syna, a tak se rozhodl jako chlapce vychovávat některou ze svých dcer. Každopádně ale víme, že tato tradice vydržela čilá až do 20. století. Se zrovnoprávněním mužů a žen a demokratizací balkánských zemí postupně vymizely i důvody k vstupu do věčného panenství; i tak ale na severu Albánie přežívá ještě několik desítek žen, které v mládí složily slib celibátu, prožily život v mužských botách a jako muži plánují i zemřít.

ZDROJE:

LITTLEWOOD, Roland; Young, Antonia (2005). „The Third Sex in Albania: An Ethnographic Note“ v SHAW, Alison; Ardener, Shirley. Changing Sex and Bending Gender. Berghahn Books. ISBN 1-84545-053-1.

MCLEAN, Tui (10.12.2022). „The last of Albania's 'sworn virgins'“ BBC News. Čteno 15.11.2023

HIGGINS, Andrew (8.8.2021). „With More Freedom, Young Women in Albania Shun Tradition of ‘Sworn Virgins’“ The New York Times. Čteno 15.11.2023