Článek
Dětská hřiště jsou světy samy pro sebe. Málokdy je jedno jako druhé, každé má svoji vlastní atmosféru i stálou, jen mírně se proměňující klientelu. Městská hřiště jsou zpravidla pevně oddělena od okolí plotem a připomínají tak zvířecí výběh - s tím rozdílem, že uvnitř jsou zavření rodiče s dětmi, zatímco za brankou čekají jejich znudění psi. Kolem pískoviště krouží holubi, které podezřívám, že z písku vyzobávají zbytky naší sebeúcty. Tahle uměle vytvořená subkultura je zároveň útočištěm a zároveň pastí na rodiče, kteří tak zoufale prahnou po kontaktu s jinými dospělými, že neodolají a prostě jdou.
Je totiž úplně jedno, jak se kdo tváří nebo co předstírá: na dětském hřišti ze sebe chce každý dostat to nejlepší. Pro každého to „nejlepší“ znamená něco jiného, a tak se v přímém přenosu setkáváme s průřezem celého spektra rodičovských přístupů ve své nejvytříbenější podobě. Kromě přehlídky dětských temperamentů jsou dětská hřiště i přehlídkou rodičovství. A porota, ta je teda sakra přísná.
Hlídací babička, která s vnoučkem chodí ven každý den, má tvář schovanou za časopisem (přemýšlím, jestli vůbec vím, jak vypadá). Co si myslí kdo okolo ji netrápí (svoje vychovala). Klouček se napájí z lahvičky cizího dítěte a snaží se odejít s cizím tatínkem.
V jednu chvíli naší dceři krade podobně stará holčička botu přímo z nohy. Její maminka se usmívá a scénu mlčky pozoruje, protože je toho názoru, že děti si mají spory vyřešit samy. Zasahuji, než spor stačí po svém vyřešit naše dcera svými zbrusu novými špičáky.
Přichází rodina bosých lidí. Naše dcera si okamžitě sama stahuje boty a zahazuje je za plot. Fňuká, protože ji překvapilo, jak je písek dneska chladivý. Povzbuzuji dceru, aby dala noze šanci si zvyknout. „No tak, neplakej, jinak si tě seberu domů - chceš?“ ožije náhle babička s časopisem. Ubezpečuji dceru, že si ji ráda vezmu domů i plačící. Jiné dítě vidí dceřiny boty za plotem a chce se taky zout. „Nekupovala jsem ti takhle drahé boty, “ zasahuje jeho maminka ve vteřině, „abys pak chodil bosky. To jsem si rovnou mohla koupit nové boty já.“
Nebrečí zdaleka jenom naše dítě. Na lavičce vedle se válí chlapec v záchvatu vzteklého pláče. Máloco mě teď těší tolik, jako ujištění, že jiné děti řvou stejně hrozně a i hůře, než řvou ty naše. Tuhle maminku znám. Přátelsky se zdravíme. A protože ji znám, vím, že vzteklé dítě dostane zanedlouho na zadek, aby mělo proč být vzteklé. Dostane za tři, dva, jedna… hotovo. Půlka rodičů je potěšena: nejsou sami, kdo tluče své děti. Druhá polovina se chvěje úzkostí: on ještě dneska někdo bije děti?
Naše bosá dcera shodila s botami svůj jediný gender rozlišovací prvek (jsou růžové s jednorožci). Vrtá klackem kůru stromu a písek ji už netrápí. Obrátí se ke mně cizí dědeček: „To já vás obdivuji, že ji necháte takhle běhat. Takhle na divoko, jako kluka.“ Mrkám v němém úžasu a beze slova poodcházím bokem.
Z bezpečí single lavičky pak pozoruji naše umazané a navýsost spokojené děti. Nelituji jediné minuty s nimi a ani náhodou nelituji toho, že je máme. Ale těším se. Tak moc se těším, až z těch dětských hřišť jednou vypadnu a zapadnu i s dětmi zase někam jinam, do jiné sociální bubliny. Někam, kde nebudeme pod drobnohledem. Kde povládne mír, láska a všeobecná spokojenost.
Třeba do školky.
