Péče o Leninovo tělo stojí Rusy miliony rublů ročně. Dopřávají mu make-up i speciální lázně

Byla noc z 23. na 24. ledna 1924. Sovětský architekt Alexej Ščusev spěchal vylidněnými chodbami spícího Kremlu, kde právě obdržel nejdůležitější zakázku svého života. V hlavě, kterou se usilovně snažil zaměstnat prvními imaginárními črty, se mu pořád dokola vynořovala jediná otázka: čeká mě za tohle metál, nebo gulag?

Ščusevovy rozpaky byly opodstatněné. Jen před chvílí se z úst nejvyšších představitelů své země dozvěděl, že má navrhnout a postavit mauzoleum na počest zemřelého Vladimira Iljiče Lenina. Požadavky byly neskromné: stavba měla působit důstojným a monumentálním dojmem, měla pojmout velké množství lidí, ale zároveň musela respektovat svérázný styl nekropole u Kremelské zdi. A hlavně: uprostřed Rudého náměstí měla vyrůst téměř okamžitě. Od prvního črtu tužkou až po poslední úder kladivem na ni měl architekt tři dny - ani o hodinu déle. Bylo to nemožné, šílené, absurdní, ale Ščusev věděl, že nemůže odmítnout. Doslova přes noc vypracoval základní návrh a během té šibeniční lhůty mauzoleum opravdu postavil. Provizorní stavba byla vcelku neokázalá, zároveň ale jasně ukazovala, že v ní neleží jen tak obyčejný smrtelník. Mezi lety 1929-30 krypta prošla finální úpravou a získala podobu, ve které ji známe dnes - jako monumentální budovu z velkých žulových bloků, kterou ročně navštíví asi milion turistů.

Davy ale neproudí do krypty proto, aby obdivovaly Ščusevův historizující stalinistický sloh. Chtějí na vlastní oči vidět tělo Vladimira Iljiče Lenina, které odpočívá v podzemním smutečním sále pod nepropustným skleněným sarkofágem ve tvaru krychle. Diktátor má na sobě černý oblek s černou kravatou, narezlý vous má pečlivě zastřižený, ruce složené na stehnech. Jeho tvář působí trochu voskově, ale je hladká, pěstěná a vyzařuje z ní pozoruhodný klid. Vypadá, jako by spal; minimálně by mu nikdo nehádal jeho 156 let.

Neobvykle živý vzhled Leninových tělesných pozůstatků není ani zázrak, ani biologická anomálie. Je to výsledek vědeckého projektu, který trvá nepřetržitě už od roku 1924.

Vladimir Iljič Lenin byl známý tím, že důsledně dbal na své fyzické i mentální zdraví. Pravidelně cvičil, nekouřil, pil jen příležitostně a stravoval se skromně. Netrpěl nadváhou, vyznával osobní střídmost a ve věcech i návycích si udržoval pořádek. Přesto se nevyhnul četným zdravotním problémům, které se už před padesátým rokem života nakumulovaly a vyvrcholily ve zhroucení roku 1922. Tehdy Lenin prodělal první velkou mrtvici, při které ochrnul na pravou stranu těla a začal mít problémy s mluvením. Druhá mrtvice, která ho stihla v prosinci téhož roku, tento stav ještě prohloubila a prakticky mu znemožnila výkon politických funkcí (tohoto vakua prozřetelně využil Josef Stalin, který si pro sebe v období Leninovy slabosti urval podstatnou část moci). Třetí mrtvice z března 1923 už byla fatální: Lenin po ní zůstal téměř úplně ochrnutý, nedokázal mluvit a jeho kognitivní schopnosti byly jen omezené. Za svého života byl Lenin intelektuálně velmi zdatný - hovořil plynně čtyřmi jazyky, miloval antickou literaturu a Vergilia četl v originále, ke konci života už ale nedokázal ani kloudně vyjádřit myšlenku. Těsně před smrtí, která nastala 21. ledna 1924, z něj už zbyla jen slabá, roztřesená schránka, zcela odkázaná na pomoc a milosrdenství ostatních.

Podle oficiální verze Lenin zemřel na cerebrální arteriosklerózu (kornatění mozkových tepen) a na následky opakovaných mozkových příhod. Vzhledem k jeho dlouhodobé kondici šlo o logický závěr, přesto se pod tuto diagnózu svým podpisem připojilo jen osm z celkem 27 jeho ošetřujících lékařů. Proslýchalo se, že skutečnou příčinou státníkova brzkého úmrtí byla ve skutečnosti syfilida nebo jiná pohlavní choroba, někteří dokonce soudili, že byl Lenin otráven arsenem, jde ale o nepravděpodobné teorie na úrovni fám. Smrt pravděpodobně nastala z přirozených příčin, které umocnila vysoká míra fyzické zátěže a dlouhodobý stres. Bezprostředně po Leninově smrti byla provedena pitva, která potvrdila těžké poškození mozkové tkáně. Tělo bylo následně přemístěno do Moskvy, kde bylo upraveno a až do 27. ledna vystaveno v sále Domu odborů. V den samotného pohřbu pak pečlivě naaranžovaného Lenina převezli do nově postaveného provizorního mauzolea na Rudém náměstí.

Podle původního záměru měly být Leninovy ostatky při slavnostním obřadu pohřbeny do země. Kult osobnosti, který se opatrně zformoval už za Leninova života, ale po jeho smrti masivně vzrostl, a politbyro v čele s Josefem Stalinem a Leonidem Krasinem nakonec rozhodlo o ponechání ostatků v kryptě. Stejně jako komunismus, i Lenin měl být věčný. Jemné balzamování a tuhé ruské mrazy (teplota se v těch dnech pohybovala i kolem -30 °C) umožnily vystavovat tělo až do pohřbu bez rizika, že začne tlít, při delším uchování ale vyvstala logická otázka: jak upravit ostatky tak, aby nepodlehly zkáze ani poté, co mrazy poleví?

Nešlo ale jen o to zabránit rozkladu. Vláda pověřila tým lékařů a vědců úkolem mnohem obtížnějším, než je balzamování, které ovládali už staroegyptští kněží. Sovětští vědci měli vymyslet, jak tělo ošetřit, aby vypadalo co nejvíce jako živé. To, co uvidíme, když se dnes vydáme do Leninova mauzolea v Moskvě, je výsledkem dlouhodobého, systematického a nesmírně náročného procesu konzervace, oprav a úprav. Celé generace sovětských a později ruských vědců už po více než jedno století zasvěcují své životy vymýšlení způsobů, jak nejlépe zachovat pružnost Leninových tkání, matný vzhled jeho pokožky a dokonce i ohebnost jeho kloubů. Postupy, které za tu dobu vyvinuly, jsou natolik komplexní, že kolem nich vyrostl celý samostatný obor specializované konzervace.

Při klasickém krátkodobém balzamování balzamovač nejprve vysaje ze zemřelého krev, očistí ho a desinfikuje a poté napustí cévy konzervačním roztokem (obvykle na bázi formaldehydu), který pumpou rozežene do celého těla. Dutiny se naplní desinfekčním roztokem, rány se zašijí a začistí. V Leninově případě nebylo možné tělo ani napustit, protože cévy byly přerušeny pitváním, vědci tak museli vyvinout mikroinjekční metody a jiné postupy, aby bylo možné tělo vůbec připravit k dalšímu ošetření. Při pitvě byly zároveň z těla odstraněny vnitřní orgány. Leninovo balzamované tělo je dnes v podstatě kostra, svalové a pojivové tkáně a kousky měkkých tkání, které jsou pravidelně napouštěny novým balzamovacím roztokem.

Péče o ostatky probíhá na každodenní bázi. Denní rutina zahrnuje pečlivou obhlídku těla, při které specialisté kontrolují stav kůže, její pružnost, případné trhliny, jizvy nebo skvrny. Zároveň provádějí kontrolu vlhkosti, teploty a jasu v mauzoleu i sarkofágu, pro které panují velmi přísné limity. Drobné nedostatky opravují hned - dodávají pigment do tváří pomocí speciálního make-upu, zatírají mikroskopické ranky, čistí sarkofág a korigují jeho mikroklima. Větší opravy nechávají na cyklus pravidelné větší údržby, který se opakuje každých 18 měsíců. Při tomto procesu, který může trvat i několik týdnů, se tělo vyjímá ze sarkofágu a nakládá do speciální konzervační lázně. Pokud některá z částí těla ztrácí původní objem nebo tvar, konzervátoři používají syntetické výplně nebo opravné hmoty, pokud některá část těla degraduje úplně, nahrazuje se syntetikou celá. Tímto způsobem dostal Lenin umělé oční protézy, umělé řasy i náhradu z umělé kůže na poškozený kus chodidla. Nos, tváře a okolí očí musí odborníci čas od času domodelovat směsí parafínu, glycerinu a karotenu, tuk a měkké tkáně, který se už dávno rozpadl, je třeba dopouštět opravnou směsí. I přes svědomitou práci konzervátorů tedy minimálně u obličeje už dávno nejde říct, že je celý Leninův původní. Samozřejmostí v rámci osmnáctiměsíční rutiny je také úprava šatů a vousu. Pochopitelně jde o velmi drahou legraci: Kreml sice nerad zveřejňuje konkrétní čísla, v roce 2016 ale existovala dohledatelná zakázka na „medicko-biologické práce k zachování vzhledu těla V. I. Lenina“ za zhruba 13 milionů rublů (v přepočtu tehdy asi 5 milionů korun). Podle odhadů zahraničních spcialistů stojí údržba Leninova těla měsíčně kolem 1,6-1,8 milionů rublů, tedy asi 19-22 milionů ročně.

Většina Rusů by prý Leninovo tělo nechala pohřbít do země, pravděpodobně se ale další pohřeb nechystá. Z vědeckého hlediska je péče o Leninovy ostatky naprosto unikátní projekt světového významu. Dnes se o ně stará tým anatomů, chirurgů a biochemiků známý též jako mauzolejní skupina (nebo taky tzv. Leninova laboratoř), který pracuje pod záštitou Centra pro vědecký výzkum a výukové metody biochemických technologií v Moskvě. Jedná se o stejnou skupinu, která pečuje také o tělesné schránky dalších národních vůdců - vietnamského vůdce Ho Či Mina a dva ze severokorejských Kimů, Ir-sena a Čong-ila. Odborníci předpokládají, že pomocí stále se zdokonalujících technik konzervace bude možné těla těchto velikánů uchovat v „živém“ stavu ještě po dobu minimálně sta let.

ZDROJE:

Blakemore, Erin: Meet the Group of Scientists That Keeps Lenin’s 90-Year-Old Corpse Fresh (1.5.2015). smithsonianmag.com. Čteno 18.8.2026

Hsu, Jeremy: Lenin's Body Improves with Age (22.5.2015). scientificamerican.com. Čteno 18.8.2026

Litvinova, Darija: Lenin Lab: the team keeping the first Soviet leader embalmed (9.5.2016). theguardian.com. Čteno 18.8.2026

Lenin měl ještě menší mozek, než jsme doufali (21.1.2010). ct24.ceskatelevize.cz. Čteno 17.8.2026