Pět milionů kostek Lega zmizelo pod hladinou moře. Na břehu je sbírají i po desítkách let

Od nehody uplynulo už více než sedmadvacet let. Zdálo by se, že veškeré její pozůstatky obrazně i doslova spláchla voda, opak je ale pravdou. Na plážích Cornwallského poloostrova v jihozápadním cípu Anglie totiž lidé dodnes nacházejí více než jen mušle. Vlny vyplavují na pobřeží miniaturní květiny, šavle, oštěpy, chobotnice i draky - to vše ve zdařilém provedení z odolného plastu s copyrightem.

13. února 1997 se nákladní loď Tokio Express vydala na svou pravidelnou plavbu z nizozemského Rotterdamu do New Yorku ve Spojených státech. Šlo o typ lodi, kterému se říká „kontejnerová“. Taková loď veškerý svůj náklad přepravuje v intermodálních kontejnerech, které jsou naskládány na sebe a plněny metodou tzv. kontejnerizace. Při kontejnerizaci se místo neefektivní a zdlouhavé ruční nakládky celý náklad na souši roztřídí a naloží do kontejnerů, které se až poté vyzvednou na palubu. Každý takový kontejner má rozměry většího kamionu a lodi jich najednou běžně převáží desítky i stovky. Kontejnery drží na sobě systémem zámků, které jsou navrženy tak, aby bylo možné na sebe bez narušení stability skládat buňky různých rozměrů. Trup typické kontejnerové lodi připomíná letištní hangár nebo sklad, který je pomocí vertikálních vodících lišt rozdělen na jednotlivé záchytné plochy. Po celé horní části lodi vedou ocelové nosníky a držáky, tzv. „žebra“. To vše dohromady má zabránit tomu, aby loď v drsnějších povětrnostních podmínkách ztratila část svého nákladu.

Tokio Express v Rotterdamu naložila šedesát dva kontejnerů, což byla u lodi její velikosti sama hranice kapacity, a vydala se na plavbu přesně podle plánu. Asi 32 kilometrů od mysu Land's End („Konec země“), nejzápadnějšího bodu pevninské Anglie, se spustil silný a záludný vítr vanoucí od Atlantiku. Ten vzedmul vlny do takové výše, že nejsilnější z nich pohazovaly nákladní lodí s tisícitunovým nákladem jako děravou bárkou. Jedna z vln, tzv. rogue wave (divoká, neočekávaná vlna extrémních rozměrů i síly), naklonila Tokio Express o 60 stupňů na jednu stranu, pak hned 40 stupňů na druhou, což způsobilo kolaps zádržného systému kontejnerů. Všech dvaašedesát obrovských, ocelovo-hliníkových buněk se zřítilo z paluby nákladní lodi přímo do rozbouřeného moře. Loď samotná náraz vln přečkala bez úhony a po ztrátě nákladu se uchýlila do bezpečí přístavu Southampton na jihu Anglie.

Dodnes se přesně neví, jak došlo k tomu, že se jeden ze zapečetěných kontejnerů v moři otevřel. Shodou okolností se jednalo o ten, který ukrýval nevšední bohatství - uvnitř byl uložen náklad společnosti Lego obsahující téměř pět milionů barevných plastových dílků. Ironií osudu byla většina z nich určena pro stavebnice zobrazující námořní dobrodružství nebo podmořský svět (řady jako Lego Pirates nebo Lego Aquazone). Zní to téměř jako anekdota nebo remake Příběhu hraček; plastové rybky, loďky a potápěči uprchli ze svých kartonových krabic a kovové klece a vydali se vstříc dobrodružství ve skutečném moři. Mezi utopenými Lego kostičkami bylo 418 tisíc ploutví, 97,5 tisíce potápěčských nádrží, 26,6 tisíc záchranných člunů, 13 tisíc oštěpů a 4,2 tisíce chobotnic. V hojném počtu se v nákladu nacházela také mořská tráva, šavle a draci.

Moře takovou dávku Lega nestrávilo. Krátce po nehodě začalo na břehy cornwallského poloostrova vyplavovat jeho jednotlivé kousky. Lidé si toho pochopitelně všimli a nadchli se pro hledání dalších dílků; v prvním roce od nehody se jich v písku pod jejich nohama objevily tisíce. Společnost Lego zveřejnila seznam ztracených dílků, lidé tak věděli, které jedny jsou vzácnější než jiné. Nejvíce se radovali, když jim vlna přinesla chobotnici nebo zelené draky - těch bylo v celém nákladu pouhých pět set. Mezi prvními nálezci byla Tracey Williams, spisovatelka a pozdější ekologická aktivistka, kterou neobvyklé nálezy poblíž mysu Land's End inspirovaly k odstartování pozoruhodného projektu: pátrání po pěti milionech kouscích Lega v průběhu let pečlivě dokumentovala, jednotlivé nálezy fotila a zapisovala do online deníku.

„Myslím, že mým prvním úlovkem byl kousek mořské trávy,“ vypráví Williams. „To jsem ještě nevěděla, že došlo k té nehodě, a jen jsem si pomyslela, jak je to bizarní, najít na skutečné mořské pláži plastovou mořskou řasu.“

Na základě svých záznamů vydala roku 2023 knihu s názvem „Adrift: The Curious Tale of the Lego Lost at Sea“. Kostičku po kostičce v ní zachycuje osud ztracených a znovunalezených dílků nejslavnější stavebnice světa.

Vyprávění o tom, jak moře schramstlo ohromný náklad Lego kostiček a po kouscích ho chrlí zpátky, by nám mohlo znít až pohádkově. Současní lovci pokladů mají z každého nalezeného dílku upřímnou radost, kterou sdílí s ostatními šťastnými nálezci i prostřednictvím sociálních sítí. Jsou-li zároveň milovníci Lega, radost je stonásobná, protože dílky vyvržené mořem mají velkou sběratelskou hodnotu. Ve skutečnosti přitom nejde o pohádku, ale o jednu velkou tragédii. Událost, která vešla do dějin jako „Velký Lego únik“, je dosud nejhorší ekologickou katastrofou související s hračkami. Zhruba tři pětiny Lego dílků z Tokio Expressu jsou natolik lehké, že po nehodě zůstaly na hladině, odkud se i po téměř třiceti letech vyplavují na břeh. Zbytek se usadil přímo na mořském dně, odkud je příležitostně vyloví rybáři.

Ze zájmového sběru na pláži se postupně stal sběr s přesahem - skupiny dobrovolníků se dnes systematicky snaží moře i břeh od Lega vyčistit. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) skočí každý rok v oceánech nejméně 14 milionů tun plastů. Plasty tvoří asi 80% všech odpadů nalezených v hlubokomořských sedimentech. Plast se v oceánu rozkládá dlouhá staletí a během té doby se z něj uvolňují chemikálie, které napadají reprodukční systémy živočichů. Roku 2020 zveřejnil časopis Environmental Pollution studii, podle které bude trvat ještě dalších 1300 let, než se Lego uvízlé v mořských hlubinách plně rozloží.

V průběhu let roznesly oceánské proudy Lego až k břehům Francie, Nizozemska a Belgie. Někteří oceánografové se domnívají, že se některé kostičky mohly uniknout ještě dál. Většina ze ztracených dílků se ani po třech desetiletích nenašla.

ZDROJE:

Dalton, Jane: „Lego legacy: The 26-year mystery of fantasy worlds lost at sea“ (23.7.2023). The Independent. Čteno 2.7.2024

Gamillo, Elizabeth: „After 25 Years at Sea, Shipwrecked Lego Pieces Are Still Washing Ashore on Beaches in England“ (16.2.2022). Smithsonian Magazine. Čteno 2.7.2024

„Adrift: The legacy of Lego lost at sea“. Marine Conservation Society (mcsuk.com). Čteno 2.7.2024