Článek
Tajné záběry z nakládky zvířat pořídili členové spolku Zvířata nejíme v průběhu několika měsíců v letech 2022 a 2023. Zveřejněné video zřetelně zachycuje kontroverzní pracovní metody zaměstnanců jatek. Zvířata jsou poháněna ke kroku elektrickou tyčí, do zraněných telat ležících na zemi pak chovatelé kopou, zbídačená je táhnou po zemi za uši, vulgárně jim nadávají a tlučou je tyčí.
„To mlácení tyčí se nesmí stát, musíme zaměstnance znovu proškolit,“ prohlásí jednatel společnosti Miroslav Kyncl poté, co shlédne kompromitující video. A myslí to zcela vážně; nepřijde mu zvláštní, ani zvrácené, že někoho ze zaměstnanců vůbec samotného od sebe napadne do raněného zvířete ležícího na zemi kopat nebo ho tlouct tyčí. Připouští, že problém je hlubší, že kvalifikovaní pracovníci se firmě těžko shánějí. Závadu však přesto vidí v nedostatečném proškolení a řešení v jeho zopakování. Úplně pominu, že k tomu, aby někdo netýral zvířata, nemusí mít nějaké zvláštní kvalifikační předpoklady, že k tomu bohatě stačí být soucitná lidská bytost se zcela elementárně kladným vztahem ke zvířatům. Nabízí se ale otázka, jestli namísto chybějícího školení není obecnou závadou spíše to, že firma v honbě za co nejmenšími náklady najímá na práci se zvířaty psychopaty. Tomu, že provozovatelé jatek před zveřejněním usvědčujícího videa o problému nevěděli, můžeme jenom věřit; sám Miroslav Kyncl ostatně pro zmírnění negativních reakcí veřejnosti uvádí, že zvířata „bývají někdy problémová“.
Podobné incidenty nevyšly na světlo mediálního světa poprvé. V roce 2019 se veřejnost doslechla o v podstatě totožných praktikách na jatkách ve Všeticích, v roce 2022 aktivisté poukázali na týrání zvířat zaměstnanci jatek v Hraběticích (jen pro zajímavost: jakkoliv Státní veterinární správa začala od medializace prvního z incidentů provádět na jatkách plošné kontroly, i všechny následující případy odhalily až tajné kamerové záznamy spolku Zvířata nejíme). Nad každým takovým incidentem máme tendence se kolektivně pohoršovat. Přes extrémní pozice z obou stran pořád nějak instinktivně vnímáme, že dělat ze zvířat balíčky masa a týrat je nejde nezbytně ruku v ruce. Máme zkušenosti z rodinných usedlostí a prázdnin u babičky na vesnici, kde nikdo před zabijačkou prase netrýznil. Většina z nás by dnes asi nedokázala zvíře ani zabít, ale chápeme, že před smrtí do něj kopat je zase úplně jiná liga.
Rádi se distancujeme od zaostalých kultur, které nemají přístup k výdobytkům moderní civilizace (jako je zdravotní pojištění, internet a hormonální antikoncepce). Vzpomínáte na jednu z úvodních scén kultovního filmu Bohové musejí být šílení? Xi, příslušník kmene Křováků, zabije samce antilopy. Pěkně postaru, lukem a šípem. Když zvíře padne k zemi, spěchá k němu. Složí luk a šíp, poklekne a položí svou dlaň na ještě rozechvělou šíji zvířete. Promlouvá k němu tiše a klidně a zůstane s ním, dokud si není jistý, že skutečně zemřelo. Pak až ho naloží na ramena a odnese ženám svého kmene, aby je stáhly z kůže a rozporcovaly. Film sám je sice čirou fikcí, ale tato scéna je autentická. V našich středoevropských podmínkách zcela neaplikovatelné - stejně mě ale vždycky, když si na tento film vzpomenu, ovane vlna rozpaků nad tím, že sebe samotné považujeme za tu vyspělejší z civilizací.
Nejsem veganka. Nikdy jsem nebyla. Jestli ale něco vegani opravdu umí (a jsem přesvědčená, že právě tohle na nich ostatní dráždí úplně nejvíce), tak odhalovat pokrytectví a paradoxy konvenčního stravování. Dobité krávy je nám líto, ale hovězího pod cenou se nevzdáme. Chceme maso levně a chceme ho hodně, abychom mohli bezbolestně z každého kila dvacet deka odřezat a vyhodit rovnou do koše (věděli jste, že Češi vyhodí průměrně jednu porci jídla denně?). Chceme být zdraví a chceme šetřit, ale cpeme se ve velkém masem zvířat umírajících v děsu a křeči, kterým pak ani neumíme neplýtvat. Jako spotřebitelé máme moc tlačit na producenty masa, mléka a vajec, máme možnost omezit a více kontrolovat vlastní přepálenou spotřebu živočišných produktů. A když už se neumíme nebo nechceme vzdát steaku, máme možnost si vybrat, jestli ho chceme z krávy nadupané stresovým hormonem, nebo ze zdravého, aktivního zvířete, které se narodilo dobře, žilo v pohodě a zemřelo účelně. Ono by nás to ale něco stálo - trochu peněz navíc, trochu víc přemýšlení nebo více kreativity při vaření, kdybychom si připustili, že maso nemusíme mít každý den. A tváří v tvář diskomfortu z těchto životních voleb si hodně dobře rozmýšlíme, co vlastně chceme.
Já to chci jinak. Začnu u sebe. Začnete taky?
