Článek
Jsem mámou několika dětí, vášnivých čtenářů a prohlížečů knih i časopisů. Sama jsem vždycky četla ráda, hodně a prakticky cokoliv, co se mi dostalo pod ruku, s příchodem dětí ale čtení dostalo úplně jiný rozměr. Až díky dětem a jejich zálibě v četbě jsem se dozvěděla, jaké zvuky vydává ocelot, jak si vombati vyrábí svoje hranaté bobky, jak funguje jeřáb i jak se tváří knihovnice, když jí vrátíte šedesát knížek o den později.
A taky už díky dětem vím, že gender v dětské literatuře je nevyčerpatelné téma. Od dob mého devadesátkového dětství se v tomhle směru leccos změnilo; pohádky počítají s tím, že princezny si za sebe někdy zabojují i samy, v leporelech najdeme obrázky tatínků s nemluvňaty v nosítkách a i v tom Čtyřlístku Fifinka konečně řekla dost a přiměla ty svoje tři chlapy v chalupě taky něco v té domácnosti udělat. O to víc mě dokážou překvapit kiksy, které z té záplavy inkluzivity a emancipace poněkud vyčnívají.
Jednou jsem v komiksové verzi Šípkové Růženky našla (mimo jiné špeky) i dialog, ve kterém se postavy při hledání nevěsty dohadují o tom, „co nejvíc nažhaví pana krále“. Tehdy jsem myslela, že jsem v tomto sexistickém okénku v knize pro nejmenší čtenáře objevila vrchol. Proto mi div nevypadly oči z důlků, když jsem si v dětském časopise Sluníčko, který po mně v supermarketu loudila dcera, přečetla básničku ke dni matek. Stačilo pár veršů, abych věděla, že tohle je něco, co svým dětem rozhodně číst nechci.
Takhle vypadá maminka?
Ze svého dětství si sice pamatuju řadu přitroublých básniček, co mojí mamince vehnaly slzy dojetí do očí a mě svou trapností doživotně poznamenaly, tahle ale zdaleka vede. Jestli tohle měl být popis vícegeneračního výchovného selhání, pak se povedl. Pokud mělo jít o ódu na mateřství, tak určitě ne.
Dítě - vypravěč je zde naprosto hloupý tvor, které si ve věku, kdy dokáže odříkat básničku, ještě nevšimlo, že doma neuklízí skřítci. Nejspíš je taky chudák chromé na obě ruce, protože proč by pak místo něj musela jeho hračky uklízet do skříně jeho máma. Jak by si taky mohlo všimnout, když to máma dělá „pěkně stranou od lidí“, po nocích. Že v téhle rodinné idyle s vonícím kakajíčkem, obrazu „prostého domácího štěstí“ a lá Alena Schillerová, úplně chybí nějaký druhý dospělák zodpovědný za dítě a domácnost, to už úplně pomíjím.
A co hlavní postava - máma? Ta, o které to v tento slavnostní den má být především, ta, kolem které se to teď má všechno točit? Škoda mluvit. Ta podle téhle sluníčkové básničky totiž vůbec není člověk, natož, aby se kolem ní cokoliv točilo. Naopak ona se točí kolem všech, vždycky se u toho usmívá a nikdy nebývá mrzutá. Žádné jiné kvality, než že se stará o všechno a všechny, maminka nemá. Takže tady máme nevychované dítě, nevychovaného tátu a mámu, která s úsměvem slouží oběma. Koukněte, holčičky - takhle vypadá maminka!
Že máma není stroj, ale lidská bytost, ví i naše předškolačka. A lidské bytosti, jak víme my všichni, běžně prožívají poměrně širokou škálu emocí. Ta paní z básničky, které vypravěč z nějakého důvodu říká „moje maminečka skvělá“, je nějaká pokročilá verze humanoidního robota. Ještě zmínit, že tahle vytuněná verze zvládne i tu nejlepší svíčkovou a ještě jí zbyde dost energie, aby se postarala i o tatínka, a je to dokonalost ve všech směrech.
Nikdo nechce za mámu stroj
Pro mě to celé není ani tak o tom, že někdo napsal naivní básničku, co kulhá obsahem i formou. Třeba tak autor skutečně svoji vlastní maminku v dětství zažil a má tu vzpomínku spojenou s mateřstvím, které pro něj bylo útěšné, hřejivé, milé. Nic proti sentimentálním vzpomínkám, taky nějaké mám a umím si je užít, ale zároveň už na ty svoje dětské zkušenosti dokážu koukat bez filtru. Zvlášť, když teď sama vychovávám děti a chci pro ně lepší verzi světa, ve kterém jsem vyrostla já sama.
Pořád se dnes mluví o nějaké levicově ideologické masírce, kterou média masakrují mozečky našich nejmenších. Zodpovědně říkám, že tahle žáčkovina je pro mě mnohem větší průšvih, než pohádka, kde se princ zamiluje do druhého prince. Při generačních střetech se často objevuje takové to „my jsme to všechno zvládly samy“, a věřím, že to tak v mnoha případech skutečně bylo. Ženy v generaci mých babiček chodily do práce, po příchodu domů daly druhou plnohodnotnou směnu s vařečkou a rejžákem, do toho oblepily nějaká ta kolena a zkontrolovaly nějaký ten úkol - a měly k tomu všemu mnohem horší technické i sociální podmínky, než jaké máme dnes. Není to ale nic k oslavě - je to k lítosti, k smutku a k zhodnocení, jestli totéž chceme pro sebe a pro svoje dcery i dnes. Já ne.
Mámy totiž nejsou roboti nebo stroje, jsou to lidi. Jsou plnohodnotnou součástí rodiny, živého systému vztahů a energií, které proudí všemi směry. Někdy jsou plné života, usmívají se a jsou veselé, jindy cítí smutek, jsou unavené a vyčerpané. Někdy pečují, jindy potřebují samy opečovat, někdy zvládnou všechno a jindy zase vůbec nic. Mámy jsou tady pro všechny, ale taky pro sebe a je to tak dobře. Chtěly by naše děti mít za mámy stroje? Pochybuji.
Díky časopisu Sluníčko za to, že si na nás mámy v ten náš den vzpomněl a chtěl naše mateřství a jeho krásy uctít oslavnou básní. Škoda jen, že úplně blbě.
Zdroje:
Žáček, Jiří: „Šípková Růženka“. Edice Česká televize, 2011.
Časopis Sluníčko (5/2026)
