Poprava carské rodiny byla bestiální a amatérská. Bolševiky nezastavily děti ani šperky pod šaty

Když Mikuláš II. nastupoval na trůn, řada jeho poddaných se k němu upínala s velkými nadějemi. Nebyl sice tak silný jako jeho otec Alexandr III. a postrádal jeho sebevědomí a přirozenou autoritu, dokonale ale naplňoval ideál „dobrého cara“, který stojí nad svým lidem, bdí nad ním a s láskou o něj pečuje.

I jeho odpůrci museli uznat, že Mikuláš je muž dobrého charakteru. Byl osobně velmi poctivý, čestný a skromný. Miloval svou ženu a byl jí hluboce oddaný, jako otec byl starostlivý a laskavý, což byla vlastnost, která ho spojovala s jeho vlastní otcem.

Pro mnohé bylo zklamáním, že nový car není reformátor. Jiní by mu to i odpustili, ale vyčítali mu jeho liknavost a neschopnost efektivně řešit hluboké problémy. Mikuláš neochvějně věřil v samoděržaví - v to, že je vládcem z Boží vůle a že na své moci nemá být omezován ani parlamentem, ani ústavou, protože se za fungování impéria zpovídá přímo Bohu. Reformy prováděl pouze tehdy, když k nim byl přímo dotlačen, a až příliš často se nechával ovlivňovat špatnými rádci, kterým vděčil za některá svá nepopulární rozhodnutí. Za dvacet let na trůnu si stihl udělat mnoho nepřátel, jeho popularita u poddaných se rozplynula do ztracena a příslušníci společenské elity (včetně vysokých důstojníků, politiků i některých členů rodiny) mu plíživě přestali vyjadřovat podporu. Hřebíčkem do rakve jeho panování se pak stala účast na první světové válce, ze které Rusko vyšlo naprosto zdevastované. Leckdo se začal domnívat, že dokud bude Mikuláš u moci, zemi hrozí úplný rozvrat, což nahrálo do karet sílícímu bolševickému hnutí. Vědom si toho, že ztratil veškerou oporu své vlády, car v březnu 1917 podepsal abdikační listiny. Jeho i celou jeho rodinu bolševici následně zadrželi nejprve v Alexandrovském paláci nedaleko Petrohradu, po říjnové revoluci v roce 1917 je přesunuli do Tobolsku na Sibiři a odtud, už naposledy, do Ipaťjevova domu na Uralu.

Ipaťjevův dům nebyl zdaleka tak luxusní jako petrohradské paláce, i tak to bylo, alespoň zpočátku, poměrně pohodlné vězení. Šlo o dvoupatrový palác s kamennými základy a zdivem z pálených cihel, který byl postaven roku 1885 na nejstrmějším svahu Vozněsenské hůrky - nejvýznamnější vyvýšeniny Jekatěrinburgu. V roce 1908 jej do svého vlastnictví získal důstojník Nikolaj Ipaťjev a po jeho nuceném odchodu byla rezidence přeměněna na tzv. „Dům zvláštního určení“ - soukromé vězení pro bývalého cara a jeho rodinu. Je zajímavé, že název domu se shodoval s názvem kláštera u města Kostroma, ve kterém byl roku 1613 Michail Romanov zvolen vládcem vší Rusi - úplně první Romanovec na carském trůnu.

Rodina Romanovců obývala se zbytky svého služebnictva čtyři propojené místnosti v horním patře domu. Mikuláš, jeho žena Alexandra a syn Alexej spali v jednom pokoji. Vedlejší pokoj sdílely dcery - velkokněžny Olga, Taťána, Marie a Anastázie. V nejmenším pokojíčku se ubytovala komorná Anna Děmidovová, o poslední pokoj se rozdělili lékař Jevgenij Botkin, kuchař Ivan Charitonov a hlavní komorník Alexej Trupp. Zpočátku byly podmínky v domě alespoň ucházející - rodina si směla zachovat svou rutinu a dostávala jídlo obstojné kvality i množství. S rostoucí paranoiou a tlakem postupující fronty ale bolševici začali utahovat šrouby a s příchodem nového velitele Jurovského se atmosféra v Ipaťjevově domě změnila od základu.

„Máme toho muže čím dál tím méně rádi,“ poznamenal si Mikuláš do svého deníku na adresu Jurovského.

Jakov Jurovskij byl muž s pronikavýma očima, hustým černým vousem a nesmlouvavou povahou. V mládí studoval Talmud, pak se ale od židovství distancoval a stal se luteránem, jen aby se roku 1905 obrátil na jedinou pravou víru - marxismus-leninismus. Velitelem stráže v Ipaťjevově domě se stal jako velitel moskevských čekistů, příslušníků tajné policie známé jako Čeka.

O popravě cara i jeho rodiny rozhodl uralský sovět už na přelomu června a července 1918. Jurovskij tak měl dost času na to, aby se mohl na tu noc dobře připravit. Pečlivě připravil detaily vraždy - připravil pistole i sklep, vymyslel, jak budou odsouzení rozmístěni v místnosti i jak se zbaví těl. Čekal jen na rozkaz od svého nadřízeného, jekatěrinburského velitele Filippa Gološčjokina, který si potřeboval věc potvrdit zase u svých nadřízených.

Jurovskij se dočkal. Dne 16. července 1918 přijal zprávu od uralských sovětů, že jednotky Rudé armády ustupují a vojska nepřítele míří na Ural. Bolševici se báli, že postupující československé legie táhnou na Jekatěrinburg s cílem osvobodit vězně. Nebyla to pravda (ve skutečnosti legie postupovaly po transsibiřské magistrále s cílem ochránit své základny na ní), tato obava každopádně urychlila rozhodnutí popravu dále neodkládat. Dodnes panují pochybnosti ohledně toho, kdo přesně vydal ten osudný rozkaz (podle Jurovského to byl Gološčjokin, ten byl ale v celém soukolí pravděpodobně pouze jedním kolečkem z mnoha), každopádně navečer toho dne padl konečný verdikt. Mikuláš Romanov i s celou rodinou musejí zemřít.

Ve své kanceláři Jurovskij shromáždil čekisty z domu a rozdal jim zbraně k střelbě. Nasbíral celkem 14 pistolí, které předal každému z mužů i s instrukcemi o tom, koho mají zastřelit. Jen jediný muž, Petr Ermakov, měl přiděleny dvě oběti, vzal si proto hned čtyři pistole a bajonet. Dva z čekistů se odmítli účastnit střelby, protože nechtěli zabíjet ženy a děti; carevič Alexej byl starý 14 let, velkokněžny měly od 17 do 22 let. Jurovskij je za tu opovážlivost vykázal z domu a nechal stíhat za odmítnutí plnění povinnosti. Ostatní muže, které nezastavilo, že mají střílet do dětí, nabádal k tomu, aby mířili rovnou na srdce - vyhnou se tak průtahům, zbytečnému hluku a maření munice.

Kolem půlnoci na 17. července přikázal Jurovskij lékaři Botkinovi, aby probudil Mikuláše a jeho rodinu. Mají prý všichni urychleně vstát a obléknout se, neboť budou převezeni na bezpečnější místo. Tato verze byla snadno uvěřitelná, protože Jekatěrinburgem tehdy zmítaly pouliční nepokoje a chaos z ustupující fronty, Romanovci se navíc během svého věznění stěhovali už několikrát. Bez protestů se proto oblékli a za doprovodu ozbrojenců sestoupili do suterénu, kde měli počkat na příjezd nákladního auta. To už tou dobou před domem dávno stálo, ale jeho úkolem nebylo odvézt Romanovce živé. Mělo zapnutý motor, aby jeho hluk zakryl zvuk výstřelů.

Suterén byla polosklepní místnost o rozměrech asi 6 × 5 metrů. Stráž v ní Romanovce rozmístila, jako by pózovali na fotografii - podle některých zdrojů rodině řekli, že se budou fotit na pasy. Alexandra po příchodu požádala o židli, protože byla nemocná a nebylo jí dobře, a Mikuláš se připojil s prosbou o další židli pro syna. Alexej trpěl hemofilií B - dědičnou a smrtelně nebezpečnou poruchou srážlivosti krve, kterou do většiny evropských panovnických rodů roznesli potomci nejslavnější přenašečky, britské královny Viktorie. Zatímco ženy bývají zpravidla pouze přenašečkami, u mužů se nemoc projevuje drtivou silou - sebemenší ranka, zranění nebo rozbitý ret může skončit vykrvácením. V ten den byl Alexej po proběhlém záchvatu hemofilie tak slabý, že ho do sklepa musel jeho otec odnést v náručí. Sotva ho uložil na židli, do suterénu nakráčela popravčí četa a Jurovskij nahlas přečetl, co mu přišlo rozkazem:

„Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní pokračují v útocích na Sovětské Rusko, rozhodl se Uralský výkonný výbor vás popravit.“

Mikuláš prý měl v očích zmatek, když se otočil k rodině.

„Cože? Cože?“ ptal se. Jurovskij rychle zopakoval rozkaz a vydal pokyn ke zdvižení zbraní.

Poprava byla bestiální, krutá a naprosto amatérská. Čekisté při ní zpackali, co mohli. Jako prvního zastřelil Jurovskij Mikuláše, a to nejméně třemi ranami přímo do hrudníku. Alexandru zasáhla kulka, kterou vyslal opilý Petr Ermakov, krátce po ní zemřeli i tři ze sloužících - doktor Botkin, komorník Trupp a kuchař Charitonov. Jurovskij si jako jediný počínal disciplinovaně; ostatní mířili nad úroveň ramen a chaoticky stříleli jeden přes druhého. Malá místnost se rychle zaplnila střelným prachem, střelba byla navíc i přes zapnutý motor slyšet, čemuž se chtěl sovět za každou cenu vyvarovat. Zatímco kouř opadal, většina přeživších se odplazila do rohu místnosti. Jediný Alexej zůstal sedět na židli a byl tak zavražděn jako první z dětí. Jeho vrah do něj vystřílel celý zásobník; ukázalo se, že do spodního prádla a čepice měl zašité šperky, které působily jako štít. Po tomto nezdaru střelil Jurovskij velkokněžnu Taťánu přímo do hlavy. Aby nepůsobili větší hluk, než musí, a protože viděl, že střelba je málo efektivní, Jurovskij vydal rozkaz zbývající oběti dorazit bodáky bajonetů. Velkokněžny Olga, Marie a Anastázie a komorná Anna Demidova se krčily v koutě, modlily se a vzlykaly. I ony měly zlato a diamanty schované ve spodničkách, korzetech a polštářích, což úspěšně odrazilo většinu bodnutí. Některé z nich tak musely být nakonec stejně zastřeleny. Nakonec ještě čekisté prošli všechny mrtvé, zkontrolovali jim tepy a dodatečně je propíchali bajonety.

Celá poprava trvala asi 20 minut - asi pětkrát déle, než střelci předpokládali.

Jakov Jurovskij nechal nehybná těla naložit na vůz a odvézt 14 kilometrů daleko do lesa zvaného Koptyaki. Zuřil, když zjistil, že opilí strážci vzali na zakopání jedenácti těl pouze jedinou lopatu. Na místě už čekalo 25 mužů najatých Ermakovem, kteří měli těla odvézt na lehkých vozech dále do lesů. Byli také opilí a chovali se způsobem, který pobouřil i jinak bezskrupulózního Jurovského. Litovali, že jim vězni nebyli dodáni živí, aby se mohli účastnit lynče, strhávali z mrtvol šperky a Alexandře několikrát obnažili genitálie a dotýkali se jich. Vozy pak těla odvezly dále do lesů, na mýtinu u nevyužívaného dolu, které se říkalo Čtyři bratři. Tam čekisté těla svlékli, odstrojili z nich asi 8 kilogramů diamantů a polili je kyselinou sírovou, aby je znetvořili k nepoznání. Jámy, které vykopaly, se ale ukázaly být příliš mělké. Jurovskij se pokusil místo neúspěšně zničit ručními granáty, ale nepovedlo se mu to. Těla proto zakryl hlínou a listím a vyhlásil, že se vrátí zítra. Dne 18. července 1918 nechal všechna těla exhumovat, znovu polít kyselinou a dodatečně zmrzačit a převézt na nové místo. Cestou k hlubšímu hrobu ale vůz s těly uvízl v blátě, čekisté je proto pohřbili do jámy přímo pod silnici. Dvě těla Jurovskij oddělil a zakopal patnáct metrů daleko, aby ještě více zmátl případné nálezce. Přes tyto nedůstojné hroby nechal položit železniční pražce.

Ještě dnes se v Rusku najde několik desítek lidí, kteří tvrdí, že jsou přímými potomky bývalého cara Mikuláše. Některé z carových dětí (nejčastěji Anastázie nebo Alexej) prý měly vražedné běsnění přežít a podařilo se jim utéct do zahraničí, kde měli zplodit vlastní potomky. I když pomineme, že něco takového bylo vzhledem k okolnostem vysoce nepravděpodobné, moderní analýza DNA podobné scénáře jasně vyvrátila.

Místo, kde byly pohřbena těla carské rodiny, objevil už roku 1979 amatérský archeolog Alexandr Avdonin. Nález byl ale uchován v tajnosti až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy také se souhlasem prezidenta Borise Jelcina proběhla oficiální exhumace. Identifikace ostatků se ujaly nezávisle na sobě týmy ruských, britských a amerických vědců, které je všechny shodně identifikovaly jako ostatky cara Mikuláše, jeho ženy a tří dcer - Taťány, Olgy a buď Anastázie, nebo Marie. Vzorek DNA pro porovnání příbuznosti tehdy poskytl i Philip, manžel britské královny Alžběty II., jehož babička Viktorie byla sestrou carevny Alexandry. V roce 1998, přesně 80 let po vraždě, byli rodiče se třemi dětmi se státními poctami pochováni v Petropavlovském chrámu v Petrohradě. Ostatky Alexeje a poslední dcery byly objeveny až v roce 2007. Do dnešního dne nebyly uloženy k ostatním.

ZDROJE:

Montefiore, Simon: The Devastating True Story of the Romanov Family's Execution (17.7.2023). Čteno 13.7.2026

Montefiore, Simon: Romanovci 1613 - 1918.

Rappaport, Helen: The Romanov Family’s Final Moments. thehistoryreader.com. Čteno 13.7.2026

Romanov family executed, ending a 300-year imperial dynasty (5.11.2009). history.com. Čteno 13.7.2026