Ishi, poslední divoký indián. Miloval zmrzlinu, běloši pro něj byli jen přemoudřelé děti

Letos v březnu uplynulo 108 let od smrti indiánského muže, který se pozoruhodným způsobem zapsal do dějin moderního světa. Nešlo o slavného mírotvorce nebo aktivistu ani o náčelníka nejkřiklavějšího z domorodých kmenů, nestal se předlohou pro postavu Vinnetoua, ani si nevydobyl věčnou slávu svými hrdinskými činy. Byl tak obyčejný, jak jen mohl být. Udělal jen tolik, že uprostřed zuřivě se měnícího světa, kdy veškeré jeho jistoty, kulturu a obyčeje spláchly čas a bílé tváře, vytrval a přežil. V době, kdy se jeho svět prolnul se světem bílých osadníků na kalifornských pláních, byl totiž Ishi považován za posledního představitele svého rodu, za posledního divokého amerického indiána.

Nikdo už se nedozví, kdy přesně se Ishi narodil. Pro něj samotného nebyl letopočet podstatný, ale protože bílý muž má sklon všechno kategorizovat, za přibližný rok jeho narození určil rok 1860. Patřil ke kmeni Yahi z národa Yana, skupině domorodých Američanů, kteří se zdržovali v severní Kalifornii v centru pohoří Sierra Nevada. Tento nenápadný, rovnostářský a mírumilovný kmen se nacházel nejblíže ke kalifornským nalezištím zlata a ze všech nejvíce tak doplatil na zuřivé časy, kdy mysl osadníků zatemnila zlatá horečka. Boje o území vyvrcholily v genocidu, při níž vláda Spojených států během několika málo let zredukovala početnou populaci kmene Yahi na méně než sto jedinců. Ti, kteří přežili zuřivé nájezdy na své vesnice, se rozprchli do hor, kde většinou pomřeli hlady.

Dlouhá léta se mělo za to, že kmen Yahi vymřel. Až se na sklonku jednoho srpnového dne roku 1911 u přehrady Oreville nedaleko stejnojmenného města objevil otrhaný, vyzáblý, horským sluncem opálený muž. Vypadal zmateně, nerozuměl anglicky a byl evidentně hladový. Lidé, kteří ho našli, jak se vykrádá ze stodoly místních jatek, zavolali šerifa v domnění, že jde o uprchlého kriminálníka nebo pacienta ústavu pro choromyslné. Ten nechal překvapeného cizince spoutat a odvést na policejní stanici.

Jak se ukázalo, zatčený nebyl ani blázen, ani zločinec na útěku. K překvapení všech byl brzy identifikován jako původní obyvatel kalifornských hor a plání, potomek jednoho z mnoha kmenů tradičního národa Yana. Jeho objev způsobil opravdovou mediální senzaci; už dávno se mělo za to, že žádný původní Američan v divočině nepřežívá. Všichni indiáni byli v té době rozptýleni v rezervacích nebo se jim podařilo začlenit do většinové společnosti, nalezený muž ale, jak se mělo ukázat, doteď nepřišel se západní civilizací vůbec do kontaktu. Zprávy o něm se donesly až k profesorům antropologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kteří nelenili a vyžádali si, aby k nim nalezence dopravili za účelem vědeckého zkoumání. Ubytovali ho v univerzitním muzeu, oblékli ho a dobře nakrmili. Zacházeli s ním mírně a uctivě jako s vzácným muzejním exponátem, dychtiví poodhalit alespoň něco z jeho životního příběhu. Tehdy ještě nemohli tušit, že pod jejich dohledem stráví poslední léta svého života.

Kromě šatů a teplé stravy dostal nalezený muž od vědců také jméno. Pojmenovali ho Ishi, což v jazyce národa Yana znamená prostě „člověk“. Ishi své původní jméno znal, ale nikdy ho nikomu nesdělil. Pro lidi z kmene Yahi bylo totiž vlastní jméno soukromou informací, kterou nemohli svěřit jen tak někomu. Své jméno také vůbec nesměli vyslovit sami, vždy pod ním museli být představeni někým ze svých druhů, což byl v případě Ishiho neřešitelný požadavek.

„Nemám jméno, protože není, kdo by mě jmenoval,“ vysvětloval zachmuřeně. Se jménem nebo bez něj, kousek po kousku skládali antropologové dohromady jeho identitu a historii, která byla po řadu měsíců předmětem čilého zájmu veřejnosti. Tento proces mu nebyl vždycky příjemný; k uspokojení lačného davu byl Ishi dokonce po nějaký čas vystavován v univerzitním muzeu. Vyšlo najevo, že Ishi byl jako dítě svědkem masakru, při kterém bílí osadníci povraždili více než polovinu jeho vesnice. Druhá polovina prchla do hor; netušili, že už na ně číhají pastevci ovcí, kteří z přeživší skupiny pobili další čtvrtinu, většina ostatních se pak utopila při útěku. Ta hrstka mužů, žen a dětí Yahi, která přežila vražedný hon, se ukryla v horách. Takto společně a v naprosté izolaci strávili několik desítek let, až ze všech zbyl jen Ishi, jeho matka, strýc a žena, která mohla být buď jeho příbuzná, nebo manželka. Z Ishiho vyprávění antropologové odvodili, že všichni zbývající členové jejich skromné skupiny zemřeli mezi lety 1908-11. Všichni, až na Ishiho.

Uprostřed civilizace se Ishimu zalíbilo. Oblíbil si univerzitní kampus, muzeum i své hostitele. Rád se dělil o své znalosti v oblasti lovu, poučoval své nové přátele o využití volně rostoucích bylin v kuchyni a naučil je také vyrábět jedinečný druh šípu s kamenným hrotem, na který byli muži jeho kmene zvlášť pyšní. Na oplátku Ishimu vědecká komunita vycházela vstříc téměř ve všem, co si zamanul. Po univerzitním kampusu se projížděl ve vozíku taženém koňmi, pojídal litry své zamilované zmrzliny a dle libosti navštěvoval přednášky na univerzitě. Vyzkoušel si jízdu vlakem i natáčení pro stříbrné plátno, viděl operu i přistání letadla. Dostal dokonce práci; zaměstnali ho jako správce muzea. Po celou dobu, kdy se oddával radostem života zajištěného starého mládence, s ním vědci z Kalifornské univerzity vedli sáhodlouhé rozhovory, při kterých se snažili rekonstruovat historii, kulturu a běžný život kmene Yahi. Ishi jim s výzkumem pomáhal rád, ale k jejich zájmům a znalostem přistupoval skepticky. Svět bílých mužů ho bavil, ale jejich představy o životě, o fungování přírody a náboženství poslouchal s blahosklonností kmeta, který ví víc, než všichni okolo něj. Pro Ishiho byli tito bílí, rádoby moderní Američané jen malé, přemoudřelé děti, které o světě kolem sebe nevědí zhola nic.

Ishiho téměř idylické splynutí s dosud neznámou civilizací, která v minulosti způsobila jeho lidu tolik hořkosti, nemělo dlouhého trvání. Ishi postrádal imunitu vůči většině z tehdy běžných nemocí a velice často stonal. Zemřel 25. března 1916, po necelých pěti letech na univerzitě, na tuberkulózu.

„Zůstaň. Odcházím,“ řekl okamžik před smrtí svému lékaři. Jeho nejbližší přítel, profesor Kroeber, se marně snažil zvrátit rozhodnutí úřadů o provedení pitvy. Věděl, že Ishiho tělo pak nezůstane kompletní, což bylo v rozporu s tradicí kmene Yahi. Jeho mozek byl ponechán pro vědecké zkoumání, tělo bylo vydáno k pohřbu, o který se postarali jeho přátelé z univerzity.

Dnes už víme, že Ishi nebyl definitivně posledním svého druhu. Dnešním antropologům se podařilo vypátrat genetickou příbuznost kmene Yahi s některými z členů národa Yana v severní Kalifornii, což znamená, že před sto lety přežili kromě Ishiho ještě někteří další Yahiové. Jejich potomkům byl také v rámci repatriací na přelomu tisíciletí vrácen Ishiho mozek. Pohřbili ho s poctami na utajeném místě.

ZDROJE:

Belli, Joseph: „Who was ‘the last wild Indian’?“ (30.12.2016). HighCountryNews.com. Čteno 17.6.2024

Clavin, Tom: „The Last of His Tribe“ . The Histroy Reader. Čteno 17.6.2024

Kell, Gretchen: „Ishi apparently wasn't the last Yahi, according to new evidence from UC Berkeley research archaeologist“ (2.5.1996). Berkeley News (archivováno). Čteno 17.6.2024