Článek
Dětství malého Josefa Gabrhela nebylo jednoduché. Přišel na svět uprostřed hor, v divutvorné krajině Moravských Kopanic, přesně tam, kde Bílé Karpaty přecházejí z Moravy na Slovensko. Vyrůstal obklopen bujnými lesy, nepřístupnou láskou a bídou, která se v jeho dětských očích zdála být nekonečná. Josef musel zastat práci dospělých, sotva se naučil chodit. Od tří let pásl husy, od čtyř i kozu, i tak ale často hladověl. Aby se nasytil, lovil a opékal divokou zvěř - vrány, žáby i hady. V létě spal na seníku, v zimě se přestěhoval do kuchyně, kde se dělil o tvrdou lavici s některým ze sourozenců. Do školy sice chodil, byl tam ale jenom pro smích. Gabrhelovi neměli na nové oblečení a Josef byl odsouzen k nošení šatů po starší sestře.
Josefovi rodiče byli kopaničáři. Živili se tím, že káceli lesy, vykopávali kořeny a za pomocí rýče a motyky měnili mýtiny na zemědělskou půdu. Zisk byl nejistý; bělokarpatský biotop je sice mimořádně bohatý, z hospodářského hlediska je ale terén velmi těžko využitelný. Strmé svahy, ručně obdělávaná políčka roztroušená ve velkých vzdálenostech a neustálé riziko eroze - to všechno ohrožovalo produkci žita, kukuřice a pohanky. Některá léta stačila úroda sotva na nakrmení dospělých, Gabrhelovi přitom museli nasytit hned sedm dětí. Drsnému životu moravských kopaničářů ještě přitížila druhá světová válka, která se do moravského pohraničí vkradla jako nezvaný host v březnu 1939. Josefovi bylo sedm let, když do jeho rodné vesnice napochodovali celníci a pohraniční stráž, a z malebné krajiny se doslova přes noc stal nárazník mezi okupovanou Moravou a fašistickým Slovenským štátem.
Když bylo Josefovi nejhůř, utíkal se k mamince. Irma Gabrhelová byla žena malá a prostá, měla ale jednu velikou přednost. Patřila k poslední generaci žítkovských bohyň - žen nadaných mimořádnými schopnostmi, které už od pradávna obývaly bělokarpatské kopce v okolí vesnic Žítková, Starý Hrozenkov, Vápenice a Vyškovec.
Irma zvaná „Chupatá“
„Bohyně“ nebyly bohyněmi v tradičním náboženském smyslu slova. „Bohovat“ znamenalo provozovat nějakou formu lidové magie, léčitelství nebo šamanismus, žítkovské bohyně ale nebyly ani vědmy, ani čarodějnice. Ženy, které po svých předkyních zdědily toto nadání, se vyznaly v magii stejně jako v lidech i bylinách a své služby zaměřovaly velmi prakticky. Dokázaly uzdravit tělo i duši, zaklínaly nebo pomáhaly od uřknutí a míchaly masti a tinktury, kterými léčily vše od bolavého ramene až po zlomené srdce. Také věštily budoucnost, doprovázely k porodům a poskytovaly rady při manželských potížích. Ve vesnických společenstvích měly bohyně své pevné místo, lidé je vyhledávali a respektovali pro jejich hluboké znalosti přírodních zákonitostí i ochotu pomoci.
Irma Gabrhelová se narodila roku 1905 do rodiny se třinácti dětmi. Protože jednotlivé bohyně se od sebe odlišovaly přezdívkami, v Žítkové byla známá jako „Chupatá“. Můžeme si jen domýšlet, díky čemu ji získala, víme ale, že stejně se říkalo i její tchýni Dorotě, která byla rovněž bohyní a to docela slavnou - psal o ní už v roce 1885 národopisec František Bartoš ve své studii Lid a Národ. Tahle Dorka prý hádala z vosku, kdo co ukrad a kdo má kde co schováno, a vydělala si tak pěkné peníze. Hodně ale pila a propila víc, než si bohováním vydělala.
Bohování se dědilo z generace na generaci. Když matka u své dcery rozpoznala tyto vlohy (často už v útlém dětství), zasvětila ji do všech tajemství svého řemesla a tak zajistila, aby rodová linie zůstala nepřerušená. Irma zdědila své schopnosti po své matce Anně Struhárové (zvané Struharka) a předala je dál své dceři Štefce - té, po které Josef nosil obnošené šaty. Štefka se ale později vdala na Slovensko a, pokud je známo, v tradici své matky a obou babiček nepokračovala.
Bohování nebylo jen zvyklostí; v některých lokalitách šlo přímo o existenční nutnost. Ještě ve 40. letech minulého století nebyli v Moravských Kopanicích prakticky žádní dostupní lékaři. Lidé si ve svých obtížích museli pomoci sami - a jak se potom hodila pomoc zkušené kopaničářky Irmy, která si navíc za své služby ze zásady nebrala peníze. Přijímala jen to, co jí lidé dávali sami ze své vlastní vůle - potraviny, hotové pokrmy, látky nebo protislužby. Její syn Josef tvrdil, že za matkou jezdili lidé z celé Moravy, ze Slovenska i Maďarska. Její schopnosti byly politicky i nábožensky dokonale neutrální: Irma léčila bezvěrce stejně jako katolíka, věštila nacistům stejně jako bolševikovi. Za okupace prý za ní přišel německý velitel, aby mu sdělila, jestli Německo vyhraje válku.
„To sám zjistíte, až vás Rusové porazí,“ prorokovala bohyně, „a pak budete rádi, že vůbec zůstanete naživu.“
Potichu a nepozorovaně
Žítkovské bohyně byly součástí rázovitého regionu Moravského Slovácka nejméně po tři staletí. První doklady o jejich působení máme z roku 1752, kdy si jezuita a misionář ve Starém Hrozenkově Karel Kulich do svého deníku zaznamenal zmínku o jakýchsi „bohyních“, které v Kopanicích už několikátou generaci věští z vosku a olova. Je vysoce pravděpodobné, že jejich historie sahá mnohem dál. Osudným se žítkovským bohyním stala až druhá polovina 20. století, kdy se zavedením elektřiny oblast ztratila svou izolovanost. Obyvatelé vesnic teď místo k bohyním dojížděli k lékařům do měst a místo lidové moudrosti začali věřit vědeckým poznatkům. Upadl i kopaničářský způsob života - ostatně i Irma s manželem zanechali ruční orby na rozptýlených polnostech a dobrovolně vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Bohování ale zůstala věrná - pro radu si k ní lidé chodili až do její smrti. I na kraji 21. století považovali Irmu za bohyni.
Když Irma Gabrhelová roku 2001 odešla z tohoto světa, spolu s ní zanikl i jedinečný kulturní fenomén. Na Žítkové už dnes bohyně nejsou. Zmizely, „potichu a nepozorovaně“, jak trefně poznamenal slovácký spisovatel a folklorista Jiří Jilík.
Moravské Kopanice jsou dnes součástí Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V osadě Čierné u Starého Hrozenkova dodnes stojí chalupa, ve které Irma Gabrhelová prožila padesát let svého života. Je tím jediným hmatatelným dědictvím po ženách jejího druhu. V roce 2005 ji v těžce zanedbaném stavu koupili manželé Mizerovi, kteří z ní původně chtěli mít soukromý rekreační objekt. V roce 2012 vydala spisovatelka Kateřina Tučková román Žítkovské bohyně, ve kterém populární formou přiblížila tento zapomenutý kus moravského folkloru širokým masám. Zájem o toto téma prudce vzrostl, do Kopanic začali proudit turisté a místo chaty v domě č. 150 vzniklo muzeum věnované poslední žítkovské bohyni. Můžete ho navštívit a prohlédnout si ho včetně výkladu.
Pohled na domek poslední žítkovské bohyně
ZDROJE:
Kuncová, Monika: Jak kniha o žítkovských bohyních obrátila lidem život (20.10.2019). novinky.cz. Čteno 11.8.2026
Josef Gabrhel. memoryofnations.eu. Čteno 11.8.2026
Žítková - muzeum poslední žítkovské bohyně. ocimaturisty.cz. Čteno 11.8.2026
Muzeum poslední žítkovské bohyně. kudyznudy.cz. Čteno 11.8.2026
