Článek
Dva dospělí, kteří ji doprovázejí, starší muž a mladá žena, zažívají krušné chvíle. Pot z nich lije proudem, když se vší silou snaží vytáhnout na nohy velké vzpouzející se dítě. Ženě spadne z ramene kabelka a její obsah se vysype na kočičí hlavy, zatímco dětská noha dále zběsile kope a malá flakonka s parfémem letí do kolejiště. Šum kolem nabývá na intenzitě; rušná tramvajová zastávka v denní špičce přímo vybízí k zostouzení. Kolemjdoucí dívku obcházejí typickým půlkruhem (podobným obejdete třeba kaluž zvratek nebo rozervaného holuba), někteří se krátce zastaví, někteří jen zavrtí hlavou. A všichni do jednoho zírají.
Taky se i vám už jen z toho popisu rosí čela? A to jsme teprve na zastávce; dvojici dospělých se nakonec podařilo slovy a silou dívku přimět, aby nastoupila do tramvaje. Skrz zavírající se dveře jsem viděla, jak dívka padá na zem v záchvatu dalšího pláče. Bylo mi líto všech - té holčičky, jejího doprovodu i ostatních cestujících v tramvaji.
Dvojice dospělých dobře věděla, koho doprovází. Dost možná to byl otec děvčete s osobní asistentkou v zácviku. Bylo zjevné, že se na cestu dopředu připravili; nejspíš ji někde bokem teoreticky nacvičovali povídáním a obrázky. Taky ale asi dobře věděli, že žádná příprava není dostatečná. Proto mělo děvče na hrudi připnutou tu velikou placku, která každému, kdo se přiblížil na tři metry, sdělila, že je autistka. Když už to musí zažít, tak ať je alespoň obecenstvo co nejvíce milosrdné. Placka byla obrovská - svítící, takřka výstražná, jednoznačná, nepřehlédnutelná a… naprosto tragická.
Mysleli to dobře. Chtěli uchránit pohrdavých řečí plných odsudků dítě i sami sebe. Chtěli bedlivě pozorujícímu světu říct, že dítě není žádný nevychovanec. V porozumění autismu sice ještě máme co dohánět, ale už asi všichni alespoň tušíme, že autista na veřejnosti může dělat hluk. Takových placek s různě výstražným upozorněním je na trhu k dostání celá řada a spousta rodičů je pro své děti používá. A nejsou to jen placky k připnutí na kabát; můžete koupit svému autistickému dítěti tričko nebo třeba reflexní vestu. Můžete mu pořídit speciální průkaz, kterým stihnete zamávat před očima obsluze restaurace těsně před tím, než vás vyvede ven i s tím vaším spratkem. Ne všechny tyto produkty nesou jednoslovné sdělení. „Nezlobím, mám autismus“ informuje vysoce kontrastní nápis na bílém tričku. „Nedotýkat se, autista!“ stojí na reflexní vestě. Existuje zkrátka mnoho způsobů, jakými může dát bezradný a k smrti vyčerpaný rodič najevo kolemjdoucím nebo spolucestujícím v tramvaji, že se nad ním nemají pohoršovat příliš, nemají se jeho dítěte dotýkat a nemají si myslet, že snad dítě zlobí.
Nedokážu posoudit, nakolik je tento způsob předání informace efektivní. Pokud je hlavním cílem odradit okolí od nepříjemných reakcí, možná to účel plní. Asi málokdo se zaplete dobrovolně do výměny názorů s rodičem autisty uprostřed záchvatu vzteku. Vedlejším efektem ale je, že čumilům s ambicí komentovat a radit pouze zavře ústa. Nezahýbe tím, co si o scéně před sebou myslí. Osobnost dítěte je navíc zredukována na diagnózu, ze které se stala nelichotivá nálepka. Nejen, že na dítě s nápisem „Autista, nesahat!“ na zádech pravděpodobně nesáhneme, ale také ho ležící na ulici snáze obejdeme jako páchnoucí lejno. Komunikační propast mezi dítětem a jeho okolím se tak ještě prohlubuje. Výchovný efekt pro dítě nula, výchovný efekt pro okolí mínus sto.
Ač je to možná stěží uvěřitelné u dítěte, které se dobrovolně válí v prachu na zaplivané tramvajové zastávce, i ono má svoji důstojnost, kterou lze necitlivým zásahem napadnout. Málokterému dospělému by bylo příjemné, kdyby měl citlivé údaje o svém zdravotním nebo osobním stavu napsané na čele. Většina z nás by něco takového asi považovala za hrubě nedůstojné. Nejspíš nikdo by netoužil nosit reflexní vestu s nápisem „Mám v boku vývod“ nebo „Léčím se s depresí“ a ten, kdo náhodou ano, by si o tom měl rozhodnout sám. Signály, které vysílají nápisy jako „Nezlobím, jsem autista“, pak ještě zvětšují bariéru neporozumění; děti s autismem nejsou žádný zvláštní živočišný druh. Jsou to lidská mláďata a lidská mláďata někdy zlobí. Zlobit umí i autistické dítě. Autista nikdy není jen autista.
Nechci kritizovat rodiče dětí s poruchou autistického spektra. Dělají, co mohou, ostatně jako každý rodič, a není hříchem, že chtějí sebe a dítě uchránit zbytečných konfrontací. Je vlastně absurdní, že někteří cítí tu potřebu psát svým dětem na záda, ať se jich nikdo cizí nedotýká - mělo by být přece samozřejmé, že na cizí děti na ulici nesaháme.
Možná, že placky a kontrastní nápisy dělají svět jednodušším, ale nedělají ho více skutečným. Bohudíky.
