Článek
„Vzhůru dolů do králičí nory!“ zvolala Alenka z říše divů a střemhlav se vrhla do díry v zemi. Spatřila v ní totiž zvláštní věc: bílého králíka ve vestě s kapesními hodinkami. Ten obraz ji zaujal natolik, že se rozhodla ho následovat, aniž by přemýšlela, jak se dostane ven. Králičí nora se v tu ránu začala propadat i s lapenou Alenkou, která si toho ale pro zaujetí bílým králíkem ani nevšimla.
Efekt králičí nory (v angličtině známý také jako shiny object syndrome) je psychologický jev, při kterém člověk soustředí svou pozornost na něco, co je nové a lákavé, obvykle bezmyšlenkovitě a na úkor prověřené jistoty. Už řadu let je popisován v různých odvětvích (včetně např. ekonomiky a bussinesu), s rozmachem internetu se z něj stal fenomén sociálních sítí na pomezí psychologie a kybernetiky.
Koťátka v králičí noře
Princip efektu není složitý. Představte si, že máte doma koťátko. Je milé a přítulné a máte ho rádi. Rádi ho pozorujete, jak spí i jak si hraje, a protože je to kouzelný pohled, rádi byste se podívali i na jiná koťátka. Otevřete tedy svůj profil na sociální síti a rolujete v seznamu doporučených videí, až konečně narazíte na jedno, které má v náhledu koťátko zrovna takové, jako je to vaše. S potěšením video rozkliknete.
Zdá se to jako zcela bezpečná, nevinná zábava. Komu by mohla ublížit koťátka? Uplyne ale jen pár vteřin a systém už ví, že máte koťátka opravdu rádi. Je to chytrý systém - pozná, u kterého videa se zastavíte a na jak dlouho. Uplyne dalších pár minut, během kterých ten stejný systém vyhodnocuje vaše cookies, a najednou ví i to, že máte jedno koťátko doma. Nabídne vám pro něj v reklamě pamlsky a nový pelíšek a nabídne vám i další videa koťátek. Jsou roztomilá: šťastně se batolí a koulí si míčky. Radost pohledět. Díváte se na videa, jedno po druhém, pět minut, deset minut, dvacet. Během půlhodiny o vás systém ví už úplně všechno.
Ani ten největší milovník koťátek se ale nezvládne na videa s nimi dívat donekonečna. Po pár desítkách minut máte koťátek dost a potřebujete oddych. Hledáte jiná videa, čímž zmatete algoritmus sociální sítě. Ten se snaží co nejdéle udržet vaši pozornost a snaží se vám vnutit obsah, který by vás mohl bavit. Když opustíte koťátka, chvilku neví, co s vámi, a tak vám videa střílí od boku. Stačí mu k tomu hesla nebo hashtagy související s tím, co o vás už ví, jako třeba „koťátka“, „kočky“, ale i „kitty“ nebo „pussycat“. Nesejde mu na vašich citech, hledá jen něco nové, neokoukané a blyštivé, po čem byste se mohli vrhnout. Pátrá přitom v celé své databázi, kterou zdaleka netvoří jen videa s prověřeným a nezávadným obsahem. A tak najednou v nabídce vidíte něco, co vlastně vidět nechcete - třeba video s koťátkem, které je nemocné, zraněné nebo které někdo trýzní. Videa jsou explicitní a jakmile se nad jedním z nich zastavíte (třeba proto, že nemůžete uvěřit svým očím), objeví se jich tím víc. Může vám to být nepříjemné, pokud je vám čtyřicet. Může to mít fatální následky, když je vám deset.
Konspirace a bubliny
Nejsou to jen videa, co se sociální sítě snaží svému uživateli podsouvat. Sociální sítě se pyšní tím, že lidi spojují - spojují dávné kontakty ze střední školy, spojují fanoušky stejného fotbalového týmu a spojují lidi se stejným názorem. Algoritmus sociálních sítí pracuje se sociálními bublinami a uměle je rozšiřuje. Sociální sítě přesně ví, který obsah sledujete, čí příspěvky čtete a jak na ně reagujete. Není náhoda, že jejich uživatel má často pocit, že jeho unikátní názor je názorem davu: algoritmus ho ze všech stran obklopí obsahem, o kterém ví, že ho zaujme. Lidi, které nám nabízí za přátele, stránky, které nám zobrazuje, příspěvky, které sdílí - to vše vychází z prosté logiky algoritmu, který o nás ví skoro více než my sami.
Stejně jako videa koťátek, i názory za chvíli unaví a mozek zatouží po změně. Sociální síť ale chce, abychom zůstali online a nabízí nám bez přestání další líbivý obsah. Když na něj nereagujeme, jde dál a dál, přitvrzuje a udržuje naši pozornost i věcmi za hranicí bizarnosti. V králičí noře se tak jednoduše ocitnou třeba nejdivočejší konspirační teorie a čisté dezinformace. A zvědavý člověk se poměrně snadno vrhne po tom, co se blýská.
Efekt nákazy
„Jak někdo může věřit takovému nesmyslu,“ říkáte si možná, když někde narazíte na zcela očividné konspirační stránky a weby. Běžný uživatel internetu ale není hloupý. Ve skutečnosti nikdo nechce věřit konspiracím ani podlehnout dezinformaci, nikdo nechce být oklamán. Je ale snadné uvěřit lžím, když jsou součástí naší sociální bubliny. Čím větší lži, čím větší zájem o ně, tím hlouběji nás algoritmus sociální sítě zavrtá do společnosti dalších uživatelů, kteří těm lžím věří taky. Psychologie tomuto jevu říká „efekt nákazy“ - ze začátku má člověk tendence informace kriticky zkoumat, jakmile se ale dostane dovnitř potvrzující komunity, pohltí ho a její myšlenky přijímá bezvýhradně. Sociální sítě jsou pro šíření dezinformací ideální platformou s ideálními strategiemi pro to, aby z jinak rozumných lidí udělaly hlupáky. V jejich prostředí totiž vůbec není tak daleká cesta od podpory kočičího útulku k lajkování příspěvků duchovního vůdce, který tvrdí, že světové zednářské hnutí likviduje zrzavá křesťanská koťata.
Dnes už asi každý tuší, že přestože za užívání sociálních sítí neplatíme, nejsou zadarmo. Mnozí z nás nedávno bezmyšlenkovitě odklepli podmínky bezplatného užívání jedné z nich. Takové rozhodnutí nelze kritizovat: sociální sítě mohou být skvělá věc, pokud ovšem víme, s čím se potýkáme. Pokud nevíme, nezoufejme: vždycky koneckonců lze opustit, co nás omezuje. O možnost svobodné volby nás zatím žádný algoritmus nepřipravil.
Zdroje:
Sokolová, Dana (31.5.2023). „Syndrom králičí nory aneb Proč lidé propadají konspiračním teoriím“. Novinky.cz. Čtení 16.11.2023
Sutton, Robbie M., Douglas, Karen M.: „Rabbit Hole Syndrome: Inadvertent, accelerating, and entrenched commitment to conspiracy beliefs“ ScienceDirect. Vydání 48, prosinec 2022. Čteno 16.11.2023
„Do You Have ‚Shiny Object‘ Syndrome? What It Is and How to Beat It“. Entrepreneur. Čteno 16.11.2023
