Článek
Luděk Čajka byl nadějí československého hokeje. Talentovaný rodák z Českého Těšína s hokejem začal jako dvanáctiletý v Havířově, poté přestoupil do juniorského mužstva TJ Gottwaldov v dnešním Zlíně, kterému dal přednost před ostravskou TJ Vítkovice. Z mládežnického oddílu už jeho cesta vedla přímo do prvoligového mužstva TJ Gottwaldov, ve kterém strávil většinu své hokejové kariéry (pouze mezi lety 1985-87, kdy absolvoval základní vojenskou službu, si odskočil hrát za HC Dukla Jihlava). V dubnu 1985 odehrál první zápas v československé reprezentaci proti Kanadě, v roce 1987 se zúčastnil mistrovství světa a Kanadského poháru a měl slibně našlápnuto k tomu, aby se stal hokejistou světového formátu. Ještě v roce 1987 byl draftován (vytipován) klubem New York Rangers na 115. místě a po listopadu 1989 se začalo proslýchat, že ho místo v NHL nemine. NHL dodnes platí za nejprestižnější hokejovou ligu světa a pro nadějného hráče z postkomunistického Československa mělo jít o příležitost, která se už nikdy nemusela opakovat.
V roce 1990 bylo Čajkovi 26 let. Byl ženatý a s manželkou Renatou, kterou si vzal v roce 1983, vychovával pětiletou dceru Markétu. Jen dva dny před Vánocemi 1989 odehrál v reprezentaci utkání proti SRN a chystal se na další ligový zápas, tentokrát proti VSŽ Košice. Než odjel na Slovensko, oslavil se ženou a přáteli Silvestra na chatě jejich společného kamaráda. Tehdy ještě nemohl tušit, že rutinní utkání 5. ledna 1990, jakých během své kariéry absolvoval stovky, bude jeho poslední.

Zimní stadion Luďka Čajky
Osudný zápas
Byla to běžná situace. Zbývaly sotva tři minuty do konce třetí třetiny, když se hráči v čele se zlínským obráncem Luďkem Čajkou a košickým útočníkem Antonem Bartanusem vrhli za kotoučem vystřeleným přes celé hřiště. Aby rozhodčí odpískal tzv. zakázané uvolnění (nepovolený způsob hry, při které hráč vyhodí puk z vlastní poloviny hřiště tak, že bez dotyku jiného hráče přejede až za úroveň branky protihráče), musel se puku dotknout hráč mužstva, které puk nevyhodilo.
Čajka neměl ve zvyku puk pouštět. Marně se pokoušel setřást dotírajícího Bartanuse, který se mu při dojíždění snažil nadzvednout hokejku, aby zabránil zakázanému uvolnění. Přesto, že mezi oběma muži nedošlo k bezprostřednímu kontaktu, Čajka najednou klopýtl, zavrávoral a v úrovni branky začal padat nekontrolovaným pádem. Vypadal, jako by zakopl o brankovou čáru; ve skutečnosti nejspíš najel bruslí do rýhy v ledu, která ho poslala k zemi. Nešťastná náhoda, která vyústila v tragédii.
Ozvala se hromová rána, jak Čajkovo tělo plnou silou narazilo do mantinelu, a pak nastalo ticho. Zlověstné, hrobové ticho, ze kterého se tají dech i po pětatřiceti letech. Chybělo 122 vteřin do konce zápasu a za brankou zlínského týmu zůstalo ležet bezvládné, pomačkané tělo obránce, který se nechtěl vzdát puku.
Košický stadion mlčel. K Čajkovi se seběhli lékaři obou týmů a dva nebo tři lékaři z tribuny. Okamžitě začali s resuscitací, které nevěřícně přihlíželi hráči i zamlklé publikum. Zraněnému hokejistovi vytáhli jazyk z úst a podařilo se jim obnovit dýchání. Zdrcený Anton Bartanus mezitím dojel na lavičku na střídačce, obličej si schoval do dlaní a plakal.

Schématický popis hokejového pravidla zvaného „zakázané uvolnění“
„Vrahu!“ pokřikovali na něj později v záchvatu žalu zlínští fanoušci. Bartanus ale za neštěstí ani v nejmenším nemohl, přestože si ho dodnes vyčítá. Soupeřův nešťastný pád ho poznamenal na celý život.
Čajka byl odvezen na kliniku úrazové chirurgie v Rastislavově ulici v Košicích. Tam se na pár chvil naposledy probral k vědomí, a ještě ten den se podrobil náročné operaci. Po dvou a půl hodinách na sále vyřkl operatér nemilosrdnou diagnózu: prasklý první obratel, roztříštěný druhý, nevratné poškození míchy. Prognóza byla neméně zdrcující: pokud Čajka přežije, bude ochrnutý od krku dolů.
Naděje a následky
Renata Čajková se o úraze svého muže dozvěděla nejhůř, jak mohla: z médií. Čajka manželku před odjezdem do Košic poprosil, aby mu zápas nahrála na videokazetu, Renata ale zápas, který neměl být ničím výjimečný, v přímém přenosu nesledovala. Zapnula nahrávání, připravila dcerce k večeři chléb s paštikou a čaj a odešla uklidit do vedlejšího pokoje. O manželově tragédii ji informoval hlasatel v rádiu.
Druhý den se u Čajkových sešla široká rodina. Všichni plakali. Následujících sedm týdnů Renata opakovaně cestovala na východní Slovensko, aby tam navštívila manžela, který byl stále v bezvědomí. Naděje na uzdravení byly téměř nulové, ale odmítala se vzdát.
„Nikdy jsem nepřestala věřit,“ vzpomínala později. „S tímhle se totiž člověk jen tak nesmíří.“
Smířit se nehodlal ani zlínský hokejový tým. Když se po nešťastném zápase vraceli autobusem domů, mysleli jen na Čajku. Nechali dokonce v kabině ležet celou jeho výstroj - natolik se odmítali vzdát šance, že ji zase někdy oblékne.
Luděk Čajka nechal své blízké věřit v zázrak 40 dní. Věnoval jim navíc 40 dní, během kterých mohli mít manžela, syna, tátu. Potom, 14. února 1990 v půl druhé ráno, na následky svých zranění zemřel. Renatě Čajkové to velmi nešetrně sdělila pošťačka, která jí přinesla telegram. Anna Čajková, Luďkova maminka, se o smrti svého jediného syna dozvěděla po telefonu od snachy. Ona a její manžel se z tragédie nevzpamatovali až do smrti. Na Čajkův pohřeb ve zlínské aréně dorazili kromě rodiny i jeho spoluhráči z klubu i reprezentace a zástupy fanoušků. Jeho rakev byla vystavena před vchodem a zasypána hromadou květin. Za místo jeho posledního odpočinku zvolila rodina lesní hřbitov ve Zlíně.
V závěsu za tragickým a zbytečným úmrtím nadějného hokejového hráče došlo k řadě změn. Ligová soutěž roku 1990 byla přerušena a hráči se svými trenéry žádali o přezkoumání pojistných podmínek hráčů - ukázalo se totiž, že Čajka neměl platnou pojistku. Na Čajkovu počest je pojmenován zlínský hokejový stadion (Zimní stadion Luďka Čajky) a došlo také k důležitým změnám pravidel ledního hokeje na světové úrovni. Podle nařízení Mezinárodní hokejové federace se nově mělo zakázané uvolnění odpískat, jakmile puk přejde přes brankovou čáru, nikoliv až po dotyku hráči druhého týmu. Už nikdy tak nemělo dojít ke zběsilému závodu o puk, který stál Luďka Čajku život. Jeho ochrnutí na ledě a následná smrt patří k nejhorším neštěstím v novodobé historii českého sportu.

Busta Luďka Čajka na jeho hrobě na lesním hřbitově ve Zlíně
ZDROJE:
Čermák, Vítězslav: „POHNUTÉ OSUDY: Luděk Čajka - hokejista, jehož tragická smrt změnila pravidla“ (15.10.2015). Lidovky.cz. Čteno 16.2.2025
Němý, Miroslav: „NHL čekala, ale přišla smrt. Od zranění hokejisty Čajky uplynulo dvacet let“ (5.1.2010). iDnes.cz. Čteno 16.2.2025
Ostrčilík, Daniel: „30 let od tragédie Luďka Čajky. Dozvěděl jsem se to na oslavě, vzpomínal otec“ (5.1.2020). Zlínský deník. Čteno 16.2.2025