Před třiceti lety nechala krasobruslařka Tonya Harding zmrzačit soupeřku. Dodnes žije v hanbě

Ty dvě spolu měly nevyřízené účty už dlouho. Potkaly se roku 1992 na olympiádě ve francouzském Alberstville, kde Kerrigan vyfoukla Harding bronzovou medaili přímo před nosem. Že neúspěch ke sportu patří a někdo prostě musí být čtvrtý? Pro Harding to i tak byla těžká rána, těžší, než dokázala snést.

Zatímco Tonya Harding tehdy upadla téměř v zapomnění, Nancy Kerrigan se po olympiádě stala miláčkem Ameriky. Sportovní úspěch jí přinesl slávu, uznání a taky peníze, o kterých se Harding ani nesnilo. K její nenávisti vůči slavné rivalce přispěl nepochybně i fakt, že vynikala značným půvabem, zatímco Harding vedle ní vždy působila neohrabaně a poněkud těžkopádně. Byla to nejspíš trpkost z možné další prohry, špetka závisti a labilní povaha, co stálo u zrodu jednoho z největších novodobých olympijských skandálů.

Harding i Kerrigan se měly roku 1994 společně účastnit zimních olympijských her. Obě patřily mezi favoritky. 6. ledna 1994, jen dva měsíce před začátkem olympiády, ale sportovní svět zasáhla šokující zpráva: Nancy Kerrigan byla brutálně napadena, když se vracela domů z tréninku na mistrovství Spojených států, a z útoku vyvázla se zraněním, které ohrozilo její účast na olympiádě. Bezpečnostní kamery na stadionu částečně útok zachytily - na záznamu bylo patrné, jak Kerrigan opustila kluziště a prošla chodbou za závěsem směrem k šatnám. Pak se ale nahrávání přerušilo, což byl moment, o kterém útočník dopředu věděl a kterého plánoval využít. Další záběr ukazuje až to, jak sedí sportovkyně zhroucená na zemi, drží se za nohu a pláče.

„Proč? Proč? Proč?“ volala v slzách okolo sebe. Video, ve kterém sedí na zemi obklopena zaměstnanci stadionu a pořád dokola pokládá zbytečnou otázku, obletělo svět. Pryč z místa činu odnesl zraněnou mladou ženu v náručí její vlastní otec.

Vyšetřování ukázalo, že útočník udeřil krátce, ale o to větší silou. Počkal si v zákrytu, až se rutinně vypne bezpečnostní kamera, a vyskočil směrem ke krasobruslařce s teleskopickým obuškem v ruce. Tím ji několikrát silně udeřil do nohy. Mířil přesně; Kerrigan utrpěla vážná zranění kolene a šlach a byla nucena odstoupit z mistrovství Spojených států. Zotavila se nakonec docela dobře, ke krasobruslení se postupně vrátila a jako bonus se stala národní hrdinkou. Ke všeobecnému zděšení ale byla z podílu na přepadení obviněna její rivalka, Tonya Harding.

Tonya Harding byla vše, jen ne krasobruslařský typ. Už v mládí to byla robustní, osvalená dívka s hrubými rysy, která mluvila zpříma, plivala za chůze na chodník a kouřila jako fabrika. Vůbec se nepodobala křehkým, éterickým a žensky vysportovaným typům, jakým byla třeba Nancy Kerrigan. Co se jí však upřít rozhodně nedalo, byl talent. Malé Tonye byly teprve tři roky, když ji matka poprvé postavila na led a jako první ze všech si všimla, že dítě se na něm pohybuje s nevšední lehkostí. Přihlásila ji do krasobruslařské školy a s potěšením sledovala, jak její nevýrazná dcera září.

Podle Harding byla její matka LaVona přesným opakem milujícího rodiče. LaVona sice rozvíjela dceřin talent, platila jí lekce krasobruslení, výbavu na led i drahé výjezdy na soutěže, k Tonye se ale chovala neurvale a hrubě. Plísnila ji, ponižovala a fyzicky i emocionálně ji týrala. Po dceři prý ve vypjaté chvíli dokonce vrhla nožem, následkem čehož má dodnes jizvu na paži. Od zhruba sedmého roku života holčičky se prý násilí v rodině stalo domácí rutinou, které kralovala tyranská matka a mlčky přihlížel pasivní invalidní otec.

Ať už si svoje dětství přibarvovala jakkoliv (vyprávění o surové matce vyvrací některé její přítelkyně z mládí), je jasné, že životem Tonyi Harding jako tenká červená nit prostupují násilné vztahové vzorce. Ve své biografii uvedla, že se roku 1991 měla stát obětí znásilnění; obtěžovat ji měl mimo jiné i její nevlastní bratr Chris Davison a to už od doby, kdy byla ještě dítě. Davison byl sice na základě jejího udání zatčen, rodiče ale Tonyu přesvědčili, aby proti němu nevznášela obvinění. Na policii tvrdili, že jejich dcera si zneužívání bratrem vymyslela. Není divu, že rodičovský dům opustila tak brzy, jak jen mohla: už v patnácti letech se seznámila se svým budoucím manželem Jeffem Gilloolym a o dva roky později spolu začali bydlet. Vzali se v roce 1990, když jí bylo devatenáct a jemu dvaadvacet let. Rozvedli se o dva roky později, zůstali ale v těsném kontaktu i nadále.

Právě bývalý manžel Jeff Gillooly hrál v útoku na Nancy Kerrigan ústřední roli. Už během počátku vyšetřování proti němu bylo vzneseno obvinění a spekulovalo se o možnosti, že byla do přepadení zapojena i Harding.

„Ano, jistě, že jsem přemýšlela o tom, kdo to mohl být,“ tvrdila v rozhovoru pro KOIN-TV jen pár dní po události. Trvalo jen několik dalších hodin, než si vyšetřovatelé potvrdili, že jsou na správné stopě: Harding u výslechu prokazatelně lhala, upravovala své výpovědi a v nesprávnou chvíli výmluvně mlčela. Nepomohlo jí ani to, že v nedávné době fyzicky napadla svého někdejšího přítele, a že se s Gilloolym vzájemně obviňovali jak v médiích (později na sebe házeli vinu i u soudu). Výslech, při kterém hlavní vyšetřovatel konfrontovat Tonyu Harding s tím, že si přepadení Nancy Kerrigan objednala právě ona, trval deset hodin. Harding zpočátku nevěděla, že Gillooly ji podrazil, přiznal se k činu a přistoupil na dohodu a vině a trestu, a po tomto zjištění kapitulovala i ona. Gillooly strávil šest měsíců ve vězení a po návratu na svobodu si změnil jméno.

Nakonec bylo prokázáno, že si Harding přepadení své kolegyně objednala. Byla usvědčena z maření vyšetřování, dostala tříletou podmínku, 500 hodin veřejně prospěšných prací a pokutu 160 tisíc dolarů. Mimosoudní následky pro ni ale byly mnohem bolestnější: byla vyloučena z Americké krasobruslařské asociace a doživotně jí byla odepřena účast na mistrovství Spojených států. Stala se všeobecně nenáviděnou a neštěkl po ní ani pes. Slibnou kariéru musela pověsit na hřebík a životem se od té doby protlouká, jak se dá: snažila se živit boxem, jako vyhazovačka v baru nebo herečka, v ničem z toho však nebyla úspěšná. Její noční můra z dětství, ve kterém nikdy nezažila hmotný dostatek ani skutečnou bezpodmínečnou lásku, se v dospělosti zopakovala. Dnes žije pořád v hanbě, od života ale dostala aspoň malou šanci: znovu se vdala a ve čtyřiceti letech porodila své první dítě, syna, pro kterého žije. Je prý dobrou matkou, mnohem lepší, než měla ona sama. K událostem z ledna 1994 se stále vrací - novináři jí nedají spát.

„Samozřejmě, že se cítím vina za to, co se tehdy stalo,“ přiznává jim s pokorou.

O jejím životě byl roku 2017 natočen film s názvem I, Tonya (Já, Tonya). Film ji sice nezbavil nenávisti, které se jí po útoku na Nancy Kerrigan od veřejnosti dostalo, ale když na červeném koberci stála vedle herečky Margot Robbie, celá zářila štěstím.

ZDROJE:

Ale Russian: The True Life Story Behind ‚I, Tonya‘ : Inside the Figure Skating Scandal That Shocked the World (10. 11.2022). People. Čteno 25. 1. 2024

„Flashback: Kerrigan & Harding“ (19.11.2003). ESPN. Čteno 25. 1. 2024