Článek
Životy nás všech poznamenávají nešťastné události i velmi nepravděpodobné náhody. Životní příběh Andráse Tomy je tak absurdní směsicí neštěstí a náhod, až se člověk zdráhá uvěřit, že je vůbec skutečný.
András Toma se narodil 5. prosince 1925 ve vesnici Újfehértó na severovýchodě Maďarska. Když mu byly čtyři roky, jeho matka zemřela a jeho otec se znovu oženil. Z otcovy strany měl András dva polorodé sourozence - mladšího bratra Jánose a sestru Annu, od kterých ho dělilo dvanáct a osmnáct let. Rodina byla chudá a jejich jediným zdrojem obživy bylo pole, na kterém společně hospodařili. András se pokusil z rodinné chudoby vymanit a poté, co vychodil vesnickou jednotřídku, odešel do krajského města a vstoupil do kovářského učení. Šlo o jediné období jeho života, které by se dalo označit za normální a relativně šťastné, toto vzácné období klidu ale přerušil začátek druhé světové války. Andrásovi bylo sotva osmnáct, když musel narukovat do Královské maďarské armády a bojovat na straně nacistického Německa, a jen pár měsíců nato byl jako příslušník dělostřeleckého pluku převelen na východní frontu. V říjnu 1944 se účastnil bojů v okolí polských měst Krakow a Osvětim, kde byl v lednu 1945 zajat postupující Rudou armádou. Konec války se nezadržitelně blížil, osvobození Osvětimi bylo nadohled a András se vzdal dobrovolně, se zbraní složenou a s rukama spojenýma za týlem. Pokojná kapitulace pravděpodobně uchránila teprve dvacetiletého mladíka před smrtí zastřelením, i tak ale tušil, o čem se mezi vojáky šeptalo už nějaký pátek: že v sovětském zajetí ho nic dobrého nečeká.
Rudoarmějci naložili Andráse do vlaku, jehož vagóny až nápadně připomínaly nechvalně proslulé nacistické „dobytčáky“, a odvezli ho přes Ukrajinu a Bělorusko až do tábora Boksitogorsk ležícího asi 230 kilometrů východně od Leningradu. Sověti při výstavbě zajateckých táborů kopírovali osvědčený systém gulagů (pouze s tím rozdílem, že byly určeny pouze pro cizince) a podmínky v nich byly úplně stejně bídné. Zajatci v Boksitogorsku byli nuceni k tvrdé práci v lese, kopali základy pro silnice a těžili bauxit k výrobě hliníku, to vše při minimálních přídělech jídla, otřesných hygienických podmínkách a prakticky neexistující lékařské péči. András byl navíc v táboře držen pohromadě s německými vojáky, kterým nerozuměl ani slovo, což jen prohloubilo jeho nalomené psychické zdraví. Když se zhroutil vyčerpáním, absurdním zásahem úředního šimla ho převezli do vojenské nemocnice v táboře Bistrjak, který se nacházel asi tisíc kilometrů východně od Boksitogorsku. Cesta dál k Uralu byla pro Andráse tou pověstnou poslední kapkou.
Do Bistrjaku dorazil András polomrtvý, vyhublý a naprosto zdeptaný. Sovětští lékaři ho vyšetřili, konstatovali, že trpí psychoneurózou - tehdy běžné označení pro úzkostné stavy - a jako psychicky chorého ho nechali umístit v psychiatrické léčebně v Kotelniči. Hlavní důvod pro hospitalizaci byl bizarní: Andrásův stav prý byl natolik vážný, že nebyl schopen hovořit souvislou lidskou řečí. Místo toho prý jen nesrozumitelně drmolil „nesmysly“, což podle lékařů jasně svědčilo o jeho šílené mysli. Můžeme věřit tomu, že psychiatři v zapadlé sovětské léčebně svůj obor dobře ovládali, je ale jasné, že s lingvistikou, logikou a všeobecným rozhledem na tom byli podstatně hůř. Nikdo z nich totiž nepoznal, že András nehuhňá „nesmysly“, ale vytrvale se s nimi snaží dohovořit svou rodnou maďarštinou.
Příbuzní se Andráse nedopátrali
Rodina v Maďarsku po Andrásovi pátrala zoufale a marně. Hospitalizace v sovětské nemocnici znamenala, že bylo jeho jméno vymazáno ze seznamu válečných zajatců, a protože zároveň neexistovaly záznamy o jeho smrti, roku 1954 byl maďarskou vládou prohlášen za mrtvého. Příbuzní, kteří roky marně doufali v jeho návrat, se nakonec smířili s jeho smrtí a nechali místo těla pohřbít prázdnou rakev. V sovětských zajateckých táborech skončilo po válce asi 600 tisíc maďarských vojáků, dobrá polovina z nich se domů nikdy nevrátila. Nebylo těžké uvěřit tomu, že Andráse stihl osud podobný osudu tisíců jiných mladých Maďarů: padl kdesi daleko na východě a jeho tělo splynulo s cizí zemí.
Zatímco v Maďarsku oplakávali ztraceného syna a bratra, v ruském Kotelniči se živý András snažil přežít za zdmi sovětského blázince. Zpočátku si udržoval veselou mysl a byl rád, že alespoň nevězí v zajateckém táboře (dodnes je záhadou, proč Andráse Sověti poslali do léčebny v Kotelniči, která byla určena především pro civilní ruské pacienty), jak rok za rokem plynul, rozplynula se ale i poslední naděje, že by z toho proklatého místa mohl někdy vyváznout živý. Příštích 53 let strávil v léčebně zcela zapomenutý. V registru pacientů byl zapsán pod jménem „András Tamás“, protože ani jeho jméno nedokázali Rusové odposlechnout správně.
Půl století nuceného pobytu v Kotelniči si vybralo krutou daň na Andrásově zdraví. Protože se nikdy nenaučil rusky (pravděpodobně proto, že si vůči tomu jazyku nevědomky vypěstoval bariéru) a jeho rodný jazyk zůstal u personálu léčebny nepochopen, neměl si s kým povídat a zůstal v takřka úplné komunikační izolaci. Množství psychofarmak, elektrošoky a amputace nohy kvůli gangréně způsobily, že se jeho tělo i mysl začaly hroutit a András nakonec zapomněl i své vlastní jméno.
Nejspíš by v léčebně i zemřel, nebýt nečekané spásy v podobě lékaře Karola Moravčíka, který roku 1997 léčebnu v Kotelniči navštívil v rámci pracovní cesty po Ruské federaci. Když mu ošetřovatelé představovali utrápeného kmeta, který se půl století nezbavil svého „šíleného“ jazyka, doktor Moravčík zkoprněl. András mu na jeho pozdrav odpověděl unavenou, ale stejně dobře patrnou maďarštinou, kterou slovenský lékař poznal na první dobrou. Když Moravčík zjistil, že dotyčný starec je hospitalizován od roku 1947, věděl, že má před sebou zcela mimořádný případ. András totiž nebyl jen člověkem, který prožil v léčebně 53 let. Byl také posledním známým zajatcem z 2. světové války.
V srpnu 2000 se András vrátil do Maďarska, kde se rozeběhly zuřivé snahy o jeho identifikaci. Protože nikdy nebyl oficiálně propuštěn, András byl za svou dlouholetou službu ministrem obrany povýšen do hodnosti seržanta majora a byl mu zpětně vyplacen desetiletí nevyplácený plat. Jeho příběh mezitím povýšil na mediální senzaci - 82 rodin se přihlásilo na výzvu úřadů a tvrdily, že András je jejich pohřešovaný příbuzný, jen jedna z nich ale odpovídala Andrásově mlhavému popisu. Ještě v září 2000 se András vydal do svého rodného města, kde se setkal se svými domnělými sourozenci. Svého otce ani macechu už nestihl - oba byli tou dobou už dávno po smrti. Poté, co jeho identitu potvrdily i testy DNA, se nastěhoval ke své sestře Anně, která se o něj následně starala až do jeho smrti. Prý málo mluvil a většinu času byl ponořený v minulosti. Konec nakonec přišel krutě brzy, o pouhé čtyři roky svobody později. András na následky mrtvice 30. března 2004 ve věku 78 let.
Byl pohřben s vojenskými poctami.
ZDROJE:
Budanovic, Nikola: „The Last WWII Soldier Ever To Be Repatriated Was András Toma, A Hungarian Who Spent 53 Years In A Russian Mental Institution“ (23.12.2017). warhistoryonline.com. Čteno 13.3.2026
Gaskill, Matthew: „The Very Last WWII Prisoner of War was Found in a Russian Mental Institution“ (10.10.2018). The Vintage News. Čteno 13.3.2026
Jahn, George: „After 55 Years in Russia, POW Discovers You Can Go Home Again“ (28.10.2001). Los Angeles Times. Čteno 13.3.2026
Thorpe, Nick: „PoW gets his life back after 55 years“ (19.9.2000). Čteno 12.3.2026
„Hungarian POW identified“ (17.9.2000). news.bbc.co.uk. Čteno 12.3.2026
