Článek
Každý den udeří na Zemi asi tři miliony blesků. Pravděpodobnost, že vás dnes jeden z nich zasáhne, je asi 1 ku 12,5 milionům. To je méně, než že vás na procházce pokouše pes, zároveň je to ale pořád více pravděpodobné, než že vyhrajete hlavní cenu ve Sportce. Přesto, že k tomuto jevu dochází poměrně vzácně, mluvíme ročně o asi 240 tisíc incidentech - to je 650 zasažených osob denně.
Úder bleskem přežije bez újmy na zdraví jen malé procento zasažených. Většina z nich se po nehodě potýká s většími či menšími trvalými následky, mezi které patří např. chronická bolest hlavy, závratě, poruchy paměti nebo tinnitus. Každý desátý člověk následkem nehody umírá. Příčinou smrti přitom překvapivě nebývají popáleniny, ale selhání srdce a poškození centrální nervové soustavy. Když blesk zasáhne člověka, jeho tělem projde během pár tisícin sekundy proud o napětí i několik stovek milionů voltů. Tak ohromující hodnota může vyvolat zástavu srdeční činnosti, způsobit otok mozku nebo ochromit dýchací svaly. Srdce se obvykle i po krátké zástavě samo nahodí zpět, dech lze při kvalitní resuscitaci opět obnovit, pokud jsou ale důležité orgány, zejména mozek a srdce, výbojem zasaženy fatálně, pak smrt nastává téměř okamžitě.
Zážitek tohoto typu bychom si asi všichni raději odpustili. Pro muže jménem Edwin E. Robinson z amerického státu Maine byl ale zásah bleskem tím nejlepším, co se mu mohlo přihodit.
Já vidím!
Edwin E. Robinson pracoval většinu života jako řidič nákladního automobilu. V roce 1971 se stal účastníkem vážné dopravní nehody, kdy jeho auto dostalo smyk na zledovatělé silnici. Edwin utržil vážné zranění hlavy, v důsledku kterého prakticky oslepl a přišel o většinu sluchu. Pro aktivního padesátníka, který veškerý čas trávil buď za volantem, nebo okopáváním záhonků na svém malém hospodářství, to byla pochopitelně velká rána. Po zotavení byl nucen předčasně odejít do penze a většinu času trávil ve svém domově ve Falmouthu, odkázaný na naslouchátka a trvalou péči své ženy Doris. Dům, ve kterém prožil téměř celý dosavadní život, znal jako své boty, nikdy si ale nepomyslel, že se ho jednou bude učit znát poslepu. Počítal kroky, aby dokázal bezpečně přejít z místnosti do místnosti, a popisoval si části domu zápisky v Braillově písmu, o jehož existenci měl do té doby jen mlhavé tušení.
Dne 4. června 1980 dvaašedesátiletý Edwin uslyšel, jak se kdesi v dálce rozléhá nezaměnitelný zvuk hřmění. Vyběhl na dvorek, aby zahnal drůbež do kurníku, a doufal, že bude rychlejší než blížící se bouřka. Slepice měl vycepované tak, že ho poslouchaly na slovo jako pejsci - jen jedna z nich, sotva odrostlé kuře, plašila a neustále mu proklouzávala mezi prsty. Edwin ucítil na holém temeni první dešťovou kapku zrovna ve chvíli, kdy mu hysterické kuře proklouzlo mezi prsty. Když se nad ním roztrhla mračna, nechal kuře kuřetem a aniž by si uvědomil možné riziko, schoval se pod nejbližší topol. Pak se najednou ozval zvuk, který připomínal prásknutí bičem - a v dalším okamžiku už se Edwin celý rozbolavělý válel u kořene stromu, s hlavou jako střep a s nohama, které ho odmítaly poslouchat. Jak dlouho byl v bezvědomí - deset minut, dvacet? Déšť už ustal a on cítil, jak se mu o hlavu opírají sluneční paprsky. Celý roztřesený se došoural domů a šel rovnou do postele. Ráno se probudil a připojil se k manželce na snídani. Tam až si uvědomil, že je něco jinak. Tak dlouho se učil žít se svou slepotou, a teď najednou - viděl. Celý fascinovaný zíral na pamětní plaketu, která visela na zdi.
„Poslyš, já ji asi vidím,“ sdělil rozpačitě manželce. „Nejen to - já ji dokážu přečíst!“
Posilněn novou nadějí si vytáhl z uší naslouchátka. Nadšený výkřik Doris slyšel i bez nich.
Zázrak v centru mediální smršti
Zpráva o zázračném uzdravení se po Maine rychle rozšířila. Už druhý den se objevila na titulní straně lokálního tisku, o pár dní později ji převzaly i celostátní noviny. Zároveň se pochopitelně našla řada skeptiků, kteří ji považovali za fámu a podvrh a starého muže obviňovali, že si chce na této kachně namastit kapsy. Slušného a skromného Edwina se taková nařčení pochopitelně dotýkala a tak podstoupil vyšetření hned u několika specialistů. Lékaři si všimli, že Edwin stále nedokáže hýbat očními bulvami, ale všichni potvrdili, že i tak vidí a obstojně slyší - i když žádný z nich nedokázal říct, proč to tak je. Někteří z odborníků vyjádřili pochybnosti, zda u Edwina těžká autonehoda nezpůsobila tzv. hysterickou slepotu - vzácný stav, při které člověk v reakci na stres ztratí schopnost vidět, aniž by došlo k fyzickému poškození očí nebo mozkových center. Tuto teorii jednoznačně vyvrátil oftalmolog Albert Moulton z Portlandu, podle kterého neexistovala možnost, že by stav hysterické slepoty trval devět let.
„Nedokážu to sice vysvětlit,“ nechal se slyšet Moulton, „ale ten muž byl podle všech fyzických nálezů předtím opravdu slepý.“
Edwin nepotřeboval lékařské vysvětlení. Věřil v zázrak, zásah Boží prozřetelnosti i v prachobyčejné štěstí. Jeho radost se ještě znásobila, když zjistil, že na hlavě, kterou už před lety zchvátila plešatost, mu znovu rostou vlasy.
„Byl jsem plešatý pětatřicet let,“ usmíval se. „Řekli mi, že je to dědičné a že se s tím nedá nic dělat. A teď mi vlasy znovu rostou a jsou tak husté! Moje žena je z toho nadšená.“
Nadšení paní Robinsonové nicméně začalo opadat, když zjistila, že se z jejího muže stává celebrita se vším, co k tomu patří. Edwin se dostal přímo do centra mediální smršti; před jeho dům se sjížděli novináři, strkali mu mikrofon do tváře a s kamerou v ruce ho pronásledovali, kamkoliv se hnul. Jednou od sebe dokonce musel odehnat dotěrného žurnalistu z Japonska, který mu bránil projít na zahrádku. Zpočátku mu ten zájem nebyl vysloveně nepříjemný a šel z jednoho televizního pořadu do druhého, postupně ale musel dát své ženě za pravdu. Ten humbuk byl prostě otravný. Telefon v domě Robinsonových řinčel tak často, že museli navečer vyvěsit sluchátko, aby se vůbec vyspali.
Když v roce 1983 kanadská kabelová televize nabídla Edwinovi, že o něm natočí dokumentární film, odmítl. Jeho žena k tomu kousavě poznamenala, že by raději viděla film o tom, kolik problémů museli překonat, když její manžel po dopravní nehodě přišel o zrak a sluch, ale ten by nikoho nezajímal. Obyčejné starosti obyčejných lidí jsou nic proti zázraku, o který se nijak nepřičinili. To vědomí je začalo ubíjet.
Na další léta se Robinsonovi stáhli z veřejného života. Až roku 1990 se Edwin objevil v reklamě firmy Timex vyrábějící hodinky, ve které ležérním gestem představuje zákazníkům nejnovější model. Na fotografii je patrné, že vlasy, které mu začaly po úderu bleskem růst jako o závod, už mu stačily prošedivět a zpoloviny vypadat. Zdá se tedy, že tento efekt nebyl trvalý, Edwin ale nepůsobil, že by ho to nějak zvlášť trápilo. To, že se v ten osudný den za bouřky schoval pod letitý topol, považoval za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života.
„Jednou věcí jsem si naprosto jistý,“ prohlásil v jednom ze svých posledních rozhovorů. „Jsem rád, že jsem tehdy vyšel na dvorek.“
ZDROJE:
Follow-up: Man who had sight restored by lightning (7.5.1984). upi.com. Archív. Čteno 23.7.2026
The man whose blindness, deafness, and baldness was cured by lightning. weirduniverse.com. Čteno 23.7.2026
