Při letecké havárii zemřelo pět hudebníků Evy Pilarové. Média o ní mlčela i lhala

Měl to být let jako každý jiný. Letoun Tupolev Tu-154 (lidově přezdívaný "tůčko") sovětského dopravce Aeroflot se ráno 19. února 1973 chystal na svou pravidelnou cestu z moskevského letiště Šeremeťjevo do pražské Ruzyně. V kokpitu bylo tehdy narváno; kromě dvou pilotů byla dvojnásobně obsazena místa nepilotních funkcí (konkrétně navigátora, radiotelegrafisty a palubního inženýra), protože právě probíhalo zaškolování nových pracovníků. Letoun TU-154, výkřik sovětského technologického pokroku, byl tehdy na obloze nováčkem a pro posádku představoval opravdovou výzvu.

Toho rána v Moskvě nasedlo na palubu 87 cestujících. Mezi nimi bylo i šest členů doprovodné kapely zpěvačky Evy Pilarové, která se přes Moskvu vracela z turné po Kubě. Ta sama osudného dne do letadla nenastoupila: jen pouhá shoda náhod ji přiměla se na Kubě zdržet a následně odcestovat do Prahy přímou linkou, zatímco členové kapely se museli vrátit do Prahy na další koncert. Šlo o náhodu, která jí zachránila život.

Průběh letu byl bezproblémový. Po deváté hodině ranní letoun minul radiopřijímač v Roudnici nad Labem a přeladil na frekvenci střediska přiblížení Praha, od kterého obdržel povolení k přiblížení na přistávací dráhu. Během závěrečného klesání bylo letadlo vedeno autopilotem, který udržoval velmi přesně předepsanou sestupovou rovinu. Ve vzdálenosti 7 km od prahu dráhy pilot potvrdil vizuální kontakt s letištěm a v 9:06 obdržel povolení k přistání. Šlo o poslední rádiovou komunikaci letounu s ruzyňským letištěm.

Ten den bylo v Praze jasno se zvlášť dobrou viditelností, na zemi ani neležel sníh. Přibližně kilometr od prahu dráhy odpojil pilot navádění autopilotem a chystal se dokončit přistání manuálně, což byl standardní postup přistání. Jakmile se ale chopil výškového kormidla, zjistil, že letadlo na jeho pohyb vůbec nereaguje.

„Jako by se řídící páka najednou uvolnila, nepotřeboval jsem vůbec žádnou sílu, abych ji k sobě přitáhl. Letadlo bylo neovladatelné,“ vypověděl hlavní pilot při následném vyšetřování.

V okamžiku, kdy nad ním piloti ztratili kontrolu, se stroj nacházel ve výšce cca 70 metrů nad zemí. Začal navíc klesat strměji, než by měl, pod úhlem asi 4,6° oproti požadované dráze. Oba piloti měli jen okamžik na to, aby si uvědomili, že střet se zemí je neodvratitelný, a pokusili se alespoň snížit rychlost tak, aby byl co nejméně zdrcující. Letoun TU-154 ještě přeletěl čtyřproudou komunikaci poblíž letiště a v 9:07 (10:07 místního času) se přední částí podvozku střetl s travnatou plochou necelého půl kilometru od přistávací dráhy.

Stroj klouzal předpolím letiště asi sto dvacet metrů, než došlo k jeho finální destrukci: na zem dopadl i trup letadla, rozlomilo se pravé křídlo a palivo z poškozených nádrží se okamžitě vznítilo. Odlomil se ocas a pravý motor a hořící trup se zastavil v poloze na zádech asi 50 metrů od kraje runwaye. Necelou minutu od okamžiku, kdy piloti potvrdili naváděcímu středisku přistání, ležely trosky letounu v plamenech i se stovkou lidí uvězněných uprostřed nich.

Záchranné složky dorazily na místo po dvou minutách od střetu letadla se zemí. Bilance byla neradostná: neštěstí stálo život 62 cestujících a 4 členy posádky. Nejhůř dopadli cestující ve střední a zadní části letadla, které byly nejvíce postiženy požárem. Z kapely, která doprovázela Evu Pilarovou, zůstal jako zázrakem naživu jen baskytarista Petr Marcol. Říká se, že partnerka jednoho z muzikantů viděla pád letadla v přímém přenosu: čekala totiž na terase letiště na otce svého nenarozeného dítěte. Těchto pět hudebníků mělo pohřeb ve stejný den.

Je smutnou ironií osudu, že záměr obou pilotů zmírnit následky nevyhnutelného se podařil. Podle odhadů asi deset obětí zemřelo vinou samotného zřícení letadla; drtivá většina z nich uhořela v troskách.

Vyšetřování nehody se ujala kromě týmu československých expertů i speciální vyšetřovací komise vyslaná Sovětským svazem. Jejich závěry nebyly jednoznačné: vrak byl považován za příliš poškozený, aby bylo možné určit konkrétního viníka. Má se za to, že na vině mohlo být selhání lidského faktoru v kombinaci s nečekanou vzdušnou turbulencí. Sovětští vyšetřovatelé označili za pravděpodobnou variantu, že příčinou nehody bylo nechtěné přepnutí ovladače horizontálního stabilizátoru v ocasní části z přistávací do letové polohy velitelem letounu v malé výšce. Podle jiné teorie mohl být stabilizátor od začátku nastaven špatně.

Jedno z podezření zmiňovalo i nedostatečnou průpravu pilotů. Oba sice měli nalétáno přes 13 tisíc hodin, jen zlomek z nich ale absolvovali v novém typu letadla. Jako sekundární faktor skloňovala vyšetřovací komise i přítomnost většího počtu personálu v kokpitu, což mohlo rozptýlit pozornost pilotů. Naproti tomu teorie, že piloti byli při letu opilí, se i retrospektivně ukázaly být jen senzacechtivými klepy.

Smrt téměř sedmi desítek lidí, z toho sedmnácti československých občanů včetně veřejně známých hudebníků, vzbudila oprávněný zájem veřejnosti. Šlo o druhou největší leteckou nehodu na našem území a zároveň první fatální selhání nového letounu TU-154. Dobový tisk přesto o nehodě informoval buď málo, nebo vůbec. Režim se obával, že zpráva vrhne špatné světlo na sovětské technologie i na Sovětský svaz jako takový. Havarované „tůčko“ patřilo k nejmodernějším strojům ve východním bloku a oba piloti byli zkušení veteráni a socialističtí hrdinové. Přiznat, že za tragickým skonem několika desítek lidí stály technické nedostatky nebo nezkušenost letců se zdálo být nemyslitelné.

Veškeré informace, které veřejnost o nehodě oficiálně obdržela, prošly jemným sítem cenzury: některé detaily nebyly zmíněny vůbec, jiné byly oproti skutečnosti lehce upraveny. I těch několik málo zpráv navíc zapadlo pod tučnými nadpisy, které informovaly o opravdových senzacích: očekávané státní návštěvě soudruha Leonida Brežněva a blížících se oslavách Vítězného února.

„Za 25 let je průmyslová revoluce 7,6krát větší,“ hlásaly palcové titulky. Den po příjezdu sovětské vyšetřovací komise bylo navíc na případ uvaleno informační embargo. O tragédii výjimečně hrůzného rozsahu informovala tuzemská média ve výsledku mnohem méně, než o rok dříve o nehodě amerického letu JAT-367 s násobně menším počtem obětí.

„Nesmělo se o tom psát, nesmělo se o tom mluvit. Tehdy jsem si poprvé v životě sáhla na dno. Na dlouho mě to poznamenalo,“ vzpomínala později Eva Pilarová. Ta na okolnosti nehody a tragickou smrt pěti kolegů nezapomněla až do smrti.

Rok po nehodě byla představena modernizovaná verze letounu TU-154. Dostala název TU-154A a má se za to, že řada jejích inovací byla vyvinuta jako prevence obtíží, které přispěly k neslavnému konci letu Aeroflot 141. TU-154 létají pod vlajkou ruského Aeroflotu dodnes, jejich éra se ale nezadržitelně chýlí ke konci. Po více než padesáti letech své existence jsou ikonická „tůčka“ postupně vyřazována z provozu. Na uvedení spolehlivého nástupce vlastní výroby si bude Rusko muset ještě nějakou chvíli počkat: kvůli rozpoutání války na Ukrajině v roce 2022 a uvaleným sankcím byly pozastaveny práce na vývoji a certifikaci nového stroje, který měl TU-154 nahradit, a místo něj tak dnes posilují ruskou leteckou stáj letouny západního původu.

ZDROJE:

Krupka, Jaroslav: Let Aeroflot 141: Tragédii, kdy mohla zemřít i Eva Pilarová, dodnes provází mýty (19. 3. 2023). Deník.cz. Čteno 28.2.2024

Novák, Martin: Požár letadla Aeroflotu v Praze a smrt 66 lidí režim tajil. Ze spisu mizely důkazy (28. 1. 2024). Aktualne.cz. Čteno 28.2.2024

Švamberk, Alex: První havárie sovětského Tu-154 se stala před 50 lety v Ruzyni, zahynulo 66 lidí (19. 2. 2023). Novinky.cz. Čteno 28.2.2024