Článek
Psal se rok 1980 a východní Afrika vzplála v plamenech. Do dlouhého období sucha, které od konce 70. let sužovalo zemi, zasáhl vnitrostátní ozbrojený konflikt známý jako Ugandská válka v buši. V roce 1971 byl státním převratem svržen nepopulární prezident Milton Obote a na jeho místo usedl generál Idi Amin, který prezidentskou republiku hbitě proměnil ve vojenskou diktaturu. Když roku 1979 padl i on, neshody mezi přívrženci sesazeného Amina a novou ugandskou vládou vyústily v šest let trvající občanskou válku, jejíž dozvuky otřásají Ugandou až do dnešního dne.
Jako každá válka, i tato nejvíce poznamenala lidi, kteří o ni vůbec nestáli. Zatímco jeden nepopulární prezident střídal druhého a rebelové bojovali o své místo na horkém africkém slunci, obyčejní Uganďané nesli na vlastních bedrech trpké následky. Nekonečné boje a nedostatek potravin v důsledku dlouhodobého sucha vyústily v hladomor, kterému padlo za oběť až 50 tisíc lidí. K nejvíce postiženým oblastem patřil region Karamodža, vyprahlá oblast na severovýchodě jinak zelené Ugandy, ve kterém hlad udeřil mimořádně drtivou silou.
Hladomor v Karamodži nezajímal Ugandu ani svět
Obyvatelé Karamodži jsou na neúrodu zvyklí. V tak nehostinné krajině, jako je ta jejich, nastává nedostatek pravidelně v několikaletých intervalech. Karamodžané tři léta sklízejí, ten čtvrtý živoří a žijí ze zásob. Tentokrát to ale bylo jinak: země se chystala na válku a nebylo z čeho se zásobit. Sucho bylo navíc větší než kdy jindy, obilí nevyrostlo a hospodářská zvířata pomřela hlady. Ceny jídla rostly tak vysoko, že se pro obyčejného zemědělce, který neměl co sklízet, stalo luxusem. Následující hladomor byl z hlediska úmrtnosti tím nejhorším, který kdy region postihl. Zemřelo 21% populace, včetně bezmála 60% všech nově narozených kojenců. Každé druhé dítě.
Přírodní rezervace v regionu Karamadža, Uganda
Situace byla o to horší, že odlehlá zemědělská oblast ugandskou vládu vůbec nezajímala. Idi Amin, „doživotní prezident a dobyvatel britského impéria“, jak sám sebe nechal směle titulovat i přes své slavné sesazení, měl plno práce se zbrojením a krutým utlačováním množících se skupin povstalců, než aby věnoval pozornost utrpení ekonomicky i politicky nevýznamné části země. Pro Aminovu vládu byly desetitisíce hladovějících zcela marginálním problémem:
„Karamodžané jsou divoši. I kdyby nezemřeli hlady, vyvraždili by se. Ať si zemřou,“ prohlásil dokonce tehdejší ministr zahraničí s poukazem na válečnickou povahu karamodžských domorodců.
Vyspělé státy prvního světa o situaci v Ugandě sice věděly, ale sledovaly ji spíše s despektem a zpovzdálí. Do západních médií informace o hladomoru téměř nepronikly a tím jediným, koho umírající děti v Karamodže nenechávaly chladným, byly církve a humanitární organizace. Mezi ty, kdo se odmítali smířit s nečinností, patřila i organizace The Save the Children Fund UK (Zachraňte děti, nadace Spojeného království), se kterou do Ugandy přicestoval i britský fotograf Mike Wells.
Zachraňte děti!
Mike Wells byl do té doby téměř neznámý fotoreportér na volné noze. Se Save the Children spolupracoval už od roku 1974, kdy se jako dokumentarista účastnil své první humanitární mise. Save the Children vznikla roku 1919 na pomoc hladovějícím dětem během spojenecké blokády Německa, po druhé světové válce expandovala i mimo Evropu a v době ugandského konfliktu už působila ve více než sto zemích světa. V roce 1980 se Wells k organizaci připojil, aby dokumentoval průběh očkovací kampaně proti dětské obrně v Malawi a Svazijsku. Do Ugandy původně vůbec namířeno neměl. Do epicentra karamodžského hladomoru si odskočil jen na chvíli v závěsu za misionáři, kteří na místě rozdávali jídlo. Tito misionáři si říkali „veronští otcové“ a patřili ke kongregaci, jejímž hlavním posláním byla misijní činnost v zemích, ve kterých nebylo katolické křesťanství dosud rozšířeno - jako třeba v Ugandě. Když veronští otcové na vlastní oči spatřili neutěšenou situaci hladovějících Uganďanů, požádali o pomoc Světový potravinový program, který ve spolupráci s Červeným křížem dodal do Karamodži balíčky potravinové pomoci. Karamodža už ale v té době krvácela z tepny tak mocně, že jí tato slabá náplast nemohla ulevit na dlouho. Nepomohl ani příchod toužebně očekávaných dešťů; než z na prach sežehlé půdy vyrašily stonky, zemřely další tisíce. Mrtvých bylo tolik, že je nestačili pohřbívat, a mnohá těla skončila jednoduše odložena v lesích.
Keňská matka přijímá od pracovníků organizace Save the Children balíčky vysokokalorické stravy proti podvýživě (2017)
Ke snaze veronských otců zalarmovat svět, aby alespoň na okamžik upřel zrak na ten obraz plný hrůzy, se svým vlastním dílem přidal i Mike Wells. Během rozdávání jídla hladovějícím dětem se stal svědkem mnoha srdceryvných scén a byl zvyklý reagovat rychle. Když spatřil, jak se kousek od něj jeden z misionářů shýbá k malému děcku a to k němu natahuje ruku, instinktivně vytáhl fotoaparát. Neudělal nic, co by nedělal už tolikrát předtím: uprostřed vyprahlé savany, uprostřed vší té bídy a utrpení, zamířil objektiv na výjev před sebou a několikrát stiskl spoušť. Nevěděl, že právě vzniká nejslavnější snímek celé jeho kariéry.
Dvě dlaně z odlišných světů
Wellsovi se podařilo zachytit okamžik, kdy dítě položilo svou na kost vyzáblou ruku do dlaně jednoho z veronských otců. Ty dvě ruce snad nemůžou být odlišnější. Dlaň misionáře je narůžovělá a dobře živená, s kůží měkkou a zvrásnělou věkem a prací. Dětská dlaň je nepřirozeně tmavá a vysušená podvýživou, bez náznaku svalu nebo tekutiny a působí, jakoby ani nepocházela z tohoto světa. Dospělý muž svírá drobnou ručičku palcem a v tom sevření by bylo tolik něhy, kdyby jen neodkrývalo tu strašnou tragédii. Na karamodžské savaně se tehdy setkaly dva zcela odlišné světy - a Mike Wells byl u toho.
To, čeho byl v Ugandě svědkem, se Wells rozhodl ukázat světu. Své snímky karamodžského hladomoru rozeslal do redakcí spřátelených magazínů a čekal. Čekal pět měsíců, během kterých se nestalo vůbec nic. Až pak se snímek konečně dostal na stůl editorovi, který pochopil její hloubku, a zanedlouho už pod názvem „The Starving Boy in Uganda“ obíhal svět. Editorům jednoho z magazínů se fotografie dokonce natolik zalíbila, že ji bez vědomí autora zaslali do prestižní soutěže World Press Photo. Když se to Wellsovi doneslo, zuřil. Fotografii sdílel v naději, že se moderní svět dozví o neštěstí, které postihlo toho malého chlapce a jeho zemi, a nabídne oběma pomoc. Nechtěl soutěžit se snímkem zobrazujícím takové neštěstí, nechtěl, aby mu věčnou slávu přinesla ručička dítěte, které už možná nežije. Jeho úděs byl o to větší, když v roce 1981 se snímkem vyhrál první cenu. Převzal si ji, přestože se za to, že tehdy vůbec zmáčkl spoušť, hluboce styděl.
Sucho v Karamodži ustalo během dalšího roku. Asi nikdy už se nedozvíme, jak se jmenovalo dítě, jehož ručku na dnes už ikonické fotografii drží ruka bílého misionáře. Neznáme jeho další osud, nevíme, jestli se jeho tělo nakonec uzdravilo, nebo jestli skončilo na hromadě jiných hluboko v některém z ugandských lesů. Víme jen to, že šlo o chlapce natolik zuboženého, že mu věk nešel vyčíst z těla ani tváře a že jeho drobná ruka, navždy zvěčněná na té slavné fotografii, byla natolik velká, aby objala celý svět.
Socha Daniela Comboniho, italského biskupa a zakladatele veronských otců
ZDROJE:
Ade, Yevande: „A Tale Of Two Hands“ (4.11.2022). Medium.com. Čteno 6.4.2025
Ben-Halliday, Reginald: „That Hand Almost Doesn’t Seem Human“ (17.3.2022). Medium.com. Čteno 8.4.2025
Patel, Moksha: „The Child with the Withered Hand“ (2011). prizedwriting.ucdavis.edu. Čteno 6.4.2025
„A starving boy and a missionary in Uganda, 1980“ (27.9.2021). RareHistoricalPhotos.com. Čteno 6.4.2025
