Proč Einstein vyplazoval jazyk

Byl 14. březen 1951. Albert Einstein se vracel domů z večírku, který pro něj při příležitosti jeho narozenin pořádali přátelé z univerzity v Princetonu. Už už nasedal do auta a chystal se odjet, když se k němu davem prodral fotoreportér, který dokumentoval průběh večírku.

„Pane profesore, usmějete se nám na narozeninovou fotku, viďte?“ dotíral na Einsteina a přitiskl si fotoaparát blíž k oku. Einstein unaveně vzhlédl a ošil se. Z vyumělkovaných úsměvů se mu už dělalo špatně, byl vyčerpaný a chtěl si jít domů lehnout. Z posledních sil ze sebe proto vydal vzpupné gesto: vyplázl na zaskočeného fotografa jazyk. Schoval ho prakticky okamžitě, spoušť ale i tak stihla cvaknout. Zatímco šéfredaktor úpěl nad zmařeným záběrem a váhal, zda ho vůbec použít, Einstein byl nadšen. Přišlo mu to jako výborný vtip, který se báječně hodil k jeho osobnosti. Slavný fyzik se totiž nespustil jen na tomto jediném snímku. Ve skutečnosti vyplazoval na svět jazyk celých 72 let předtím.

Albert Einstein se narodil 14. března 1879 v německém městě Ulm. Už rok jeho narození poznamenala štěstěna - kdyby přišel na svět o patnáct let dříve, zažil by docela jiné Německo a dost možná by se nikdy nestal tím geniálním vědcem, který měl později oslnit celý svět. Patřil totiž k první generaci evropských Židů od 12. století, kteří mohli žít jako svobodní lidé. Předchozí generace jeho národa byly od křesťanského světa odděleny neprolomitelnou hradbou ghett, takže ani ty nejinteligentnější a nejcílevědomější židovské děti nemohly doufat v nic lepšího než v kariéru učitelky nebo rabína.

O malého Alberta měli rodiče strach. Připadal jim opožděný, protože začal pozdě chodit i mluvit. Když mu bylo pět, otec mu ukázal kapesní kompas a chlapec okamžitě odtušil, že v prázdném prostoru ciferníku musí na střelku působit nějaká neviditelná síla, která ji uvádí do pohybu. Tento moment později Einstein popsal jako ten nejsilnější ve svém životě, protože podnítil jeho zájem o vědu. Elektromagnetické síly se pak staly jeho celoživotní vášní.

Navzdory tomu, co tvrdí populární novodobé anekdoty, měl Einstein ve škole dobrý prospěch. Vynikal v matematice a fyzice, ve kterých měl rozsáhlejší znalosti než jeho učitelé, a v ostatních předmětech zvládl být alespoň průměrný. Byl to rebel: škola ho nebavila, protože jeho veselé, kreativní mysli se protivil její formalismus. Odmítal se učit věci, které nepokládal za důležité, neuznával autority a nesnášel učení se textu nazpaměť (nejspíš i proto, že sám paradoxně neměl moc dobrou paměť). Při přijímacích zkouškách na vysokou školu ve švýcarském Curychu, na kterou se přihlásil ve svých šestnácti letech, exceloval v matematice a fyzice, pohořel ale na obecné části testu. Přijali ho až napodruhé o několik let později a v roce 1902, poté, co se zřekl německého občanství, se stal oficiálně Švýcarem.

Kdyby Einstein studoval vysokou školu dnes, pravděpodobně by po absolvování skončil jako obsluha v některém z řetězců rychlého občerstvení. Během studií zářil jako jasná hvězda, prakticky byl ale neuplatnitelný a obtížně hledal zaměstnání. Nebyl to sice žádný flink (ostatně už tehdy rád tvrdil, že si od práce nejlépe odpočine zase prací), ale byl přímočarý až drzý a potenciálním zaměstnavatelům dával rád najevo, že ví více než oni. Protože ve Švýcarsku v roce 1900 fast foody neměli (a protože si na škole zvládl udělat vlivné přítele), otec jeho spolužáka mu zařídil teplé místo na patentovém úřadě. Pracoval tam jako „technický expert“, který posuzoval vynálezy vyžadující hlubší znalosti fyziky. Vždycky chtěl učit, ale protože v žádné škole ho pro jeho prostořekost nezaměstnali, učil matematiku na volné noze. Ve volném čase zaměstnával sám sebe psaním vědeckých článků, které způsobily revoluci v oblasti teoretické fyziky a navždy změnily naše chápání vesmíru.

Už v době, kdy se jeho pozemská sláva začala dotýkat hvězd, veřejnost fascinoval jeho osobní život. V roce 1922 získal Nobelovu cenu za vysvětlení fotoelektrického jevu a dočasně se usadil ve Spojených státech, ve kterých si z něj lidé udělali vědeckou verzi celebrity. Obdržel pozvání do Bílého domu a účastnil se večírků, na kterých se soustředila aristokracie západu - filmové hvězdy, intelektuální špičky i politici. Svým zjevem i vystupováním naplňoval populární představy o „šíleném vědci“ a tuto image si sám hýčkal. Byl chvíli roztěkaný, chvíli klidný a vážný, chvíli zapáleně hovořil o své nejnovější práci, chvíli na to si zběsile prohrabával kapsy a hledal tu peněženku, tu klíče. Ještě, než mu zbělaly vlasy, nosil nezkrotný, ledabylý účes (ten ale nebyl důsledkem jeho roztržitosti, nýbrž genetickou mutací, tzv. „syndromem neučesatelných vlasů“, kterému se dnes příhodně přezdívá i "Einsteinův"), a později nechal mohutný knír a vlasy ovládnout většinu svého obličeje. Liboval si v extravagantním oblečení - šatník si vybavil župany s divokými vzory a kostkovanými saky a odmítal nosit ponožky, protože „palce se i bez nich rychle opotřebují“. Novináře lačnící po rozhovoru vítal na verandě svého domu s dýmkou v ruce a s nadýchanými růžovými pantoflemi na bosých chodidlech. Svou výstřednost si nadmíru užíval.

Stejně chaotický, jako byl on sám, byl i jeho osobní život - u svých dvou manželek a několika dalších známých partnerek si nedělal příliš vrásky s tím, jestli se mu náhodou nepřekrývají. Roku 1933 pod tlakem sílících protižidovských nálad emigroval v doprovodu své druhé ženy Elsy ze své rodné země a natrvalo se usadil ve Spojených státech.

Roku 1940 Einstein obdržel americké občanství. Rychle přivykl americké kultuře, naskočil na vlnu společenské angažovanosti a v souladu se svou upřímnou povahou bez servítek komentoval politické dění i sociální otázky. Už od 30. let spolupracoval s univerzitou v Princetonu v New Jersey, která se stala jeho druhým domovem. Přednášel, udržoval styky s členy akademické obce a v univerzitním kampusu měl pronajatou kancelář. Byli to právě jeho přátelé a kolegové z Princetonu, kdo pro něj v březnu 1951 při příležitosti jeho 72. narozenin připravil na půdě univerzity večírek. Sešla se výborná společnost a Einstein se dobře bavil. Mezi pozvanými byl i profesionální fotograf Arthur Sasse, který v průběhu večera pořídil mimo jiné i několik zdařilých fotografií Einsteina se sklenicí koňaku v ruce. Na možná největší trhák své kariéry - snímek Einsteina, kterak na něj ze zadního sedadla automobilu poťouchle vyplazuje jazyk, si musel počkat až na závěr, stálo to ale za to. Když s opoceným čelem posílal Einsteinovi kopie všech snímků, které ten večer pořídil, záběr s vyplazeným jazykem na něm nechyběl.

Einstein se do fotky zamiloval na první pohled. Objednal si hned devět jejích výtisků a použil ji i na svá novoroční přání. Redaktoři sítě International News Photos Network, pro kterou pracoval Sasse, dlouho zvažovali, zda fotografii zveřejnit, Einsteinovo nadšení je ale přesvědčilo. Od té doby se nelicencované reprodukce původní fotografie šíří rychlostí světla a tisknou na cokoliv, co je možné zkrášlit - plakáty, hrnky, trička i ciferníky náramkových hodinek. Původní fotografie i s kopiemi po Einsteinově smrti podlehly licenci a roku 2017 byly vydraženy za 125 tisíc dolarů.

Albert Einstein zemřel v Princetonu 18. dubna 1955 na aneurysma břišní aorty. Jeho fotografie s vypláznutým jazykem si získala skoro tak velkou oblibu, jaké se těšil on sám.

ZDROJE:

Cords, Suzanne: „The story behind Einstein's most iconic photo“ (13.3.2021). dw.com. Čteno 19.11.2024

Gannon, Megan: „Einstein Sticking his Tongue Out: The Story Behind an Iconic Photo, 1951“ (1.8.2017). space.com. Čteno 19.11.2024

Rucker, Mike: „How Einstein really felt about this photo taken of him on his 72nd birthday“ (29.12.2023). Business Insider. Čteno 19.11.2024

„Einstein Sticking his Tongue Out: The Story Behind an Iconic Photo, 1951“. Rare Historical Photos. Čteno 19.11.2024