Článek
Naše dítě přišlo na svět jednoho hezkého letního rána. Zrovna svítalo. Doteď cítím sluneční paprsky, které mě hladily po tváři, když jsem po anestezii začala přicházet k sobě. Vybavuji si, jak jsem si tehdy instinktivně sáhla na břicho. Bylo prázdné. Moje dítě v něm nebylo.
Hlavou se mi honily mraky myšlenek a vzpomínek na předešlou noc. Cítila jsem úlevu, protože veškerá fyzická bolest byla pryč. Všechny ostatní pocity se mi slily v jedno a moje mysl byla natolik milosrdná, že mi nedovolila je pojmenovat. Před očima jsem měla zkroucenou, zarudlou tvář svého dítěte, v uších mi zněl jeho pláč a pod nosem mi ulpěla vůně smolky, když mi ho přiložili k rameni, abych ho mohla pozdravit. Tu vůni cítím dodnes, byla úžasná a omamná a chtěla jsem ji čichat mnohem déle. Pak dítě zabalené do hutné bílé pleny odnesli pryč, daleko od mé náruče a mého tepla, a já zůstala sama.
Sestra na gynekologii byla laskavá a dítě mi vyfotila. První den jeho života jsme strávili bez sebe. Byla jsem ráda, že je živé a zdravé. Když jsem ho potom poprvé uviděla (a nic na světě jsem si nepřála tolik, jako ho konečně vidět), necítila jsem nic. Jen strach, závazek a povinnost se o něj starat. Snažila jsem se tu povinnost svědomitě plnit. Téměř jsem nespala a kojila do krve, abychom mohli být spolu už napořád.
Týdny, které jsme strávili v nemocnici, utekly vlastně rychle, i když mi to tehdy tak nepřišlo. Dny i noci jsem proplakala na nemocniční toaletě steskem po dítěti, které jsem nosila v břiše. Z nějakého důvodu jsem necítila, že by to bylo to stejné, které leželo vedle mě pokojně spící v pojízdné postýlce. Povinnost jsem splnila, dítě prospívalo a pustili nás domů. Když jsem při propuštění obdržela zprávu o novorozenci, ve které stálo, že jeho Apgar skóre bylo 10-10-10, stáhlo se mi hrdlo. Ta tři čísla znamenala, že dítě bylo v okamžiku narození i po něm zdravé a fyzicky zdatné. Znamenalo to, že jsme mohli být spolu. Že jsme měli být spolu. Na hrudi se mi zastavil nával tupé bolesti, ale nebyl čas ji rozhýbat, protože dítě v autosedačce začalo plakat. Nasadit čepičku a honem pryč, pryč odsud, domů.
Z narození dítěte se těšilo celé moje okolí. První dítě v rodině, vytoužené, doslova vymodlené miminko. Gratulace nebraly konce, šlo z ruky do ruky. Každý s ním chtěl být, hodiny, přes noc, na víkend - a nikomu jsem to nedovolila. Čím více jsem k němu ze sebe nedokázala vykřesat lásku, tím více jsem s ním potřebovala být. Úzkostně jsem ho pozorovala a starala se o něj ze všech sil, jako bych mu toužila vynahradit ten chybějící vřelý mateřský cit, o kterém každý mluvil. Všichni měli z dítěte radost, já měla jen strach a úzkost a vztek. Cítila jsem, že ani dítě se mnou není spokojené, že ani ono mě nepoznává a snad mě nemá ani rádo. I v tom prvním úsměvu jako by byl soucit.
Odhodlala jsem se a svěřila se na mateřském fóru. „Já nechápu, co vy všechny dneska pořád máte,“ zněla jedna z mnoha odpovědí. „Já rodila před třiceti lety, dítě mi dali po týdnu a všichni jsme to přežili. Dítě je úplně normální a já si aspoň v porodnici krásně odpočinula. Proč jste si ho vůbec pořizovala, když ho teď nechcete mít ráda?“
Mateřský cit nakonec přišel, takže si můžete oddechnout. Z dítěte není citový deprivant, přestože následky špatného porodu a špatného sžívání hned po něm náš vztah nepochybně poznamenaly. Naše dítě je skvělé, bystré a milující. Koneckonců vyrůstá v rodině, ve které se milujeme vzájemně. Naše dítě mělo právo narodit se lépe, jeho matka měla právo na podporu a laskavou péči, ale ne každý holt vždycky dostaneme, co si zasloužíme. Tak to chodí.
Blíží se výročí dne, kdy se dítě narodilo. Budou to dva roky. Jeho loňské narozeniny jsem při krájení dortu zamáčkla slzu, která nebyla z dojetí. Byla z bolesti. Dítě, čiperné, zdravé a tak veselé, jak jen může být, mě předešlo ve svém uzdravení, a z ukřičeného, tenzního, věčně nespokojeného kojence se stalo klidné, spokojené batole, které se pořád směje a rádo se mazlí. Letos už z něj bude zas o něco větší člověk a s ním jsem snad trochu větší i já.
I když s pořád stejnou dírou na srdci.
