Propichují si bubínky, slezinu mají jako tuleni. Kmen „mořských cikánů“ si zvykl na život pod vodou

Pro moderního evropského člověka je nepředstavitelné, že by neměl domov. Zajistit si střechu nad hlavou, vlastnit obstojný majetek a myslet na budoucnost jsou v naší kultuře znaky prozíravosti, bez které jako sociální jednotky téměř nemůžeme obstát. Evropou ale svět nekončí a co je hodnotou u nás, jinde neznamená téměř nic. Pro příslušníky kmene Bajau, mořského národa z ostrovů v jihovýchodní Asii, hmotné statky nejsou důležité. Žijí přítomností, nehromadí majetek a globalizační trendy je míjejí velkým obloukem. Středobodem jejich života je už od pradávna rybolov, ke kterému nepotřebují nic než vlastní tělo a kus rybářského vlasce.

Lidé Bajau žijí v moři už pět set let. Patří mezi poslední známé kmeny ze skupiny tzv. „mořských nomádů“, kteří brázdí vody mezi Malajsií, Indonésií a Filipínami; pro jejich nestálost se lidem národa Bajau někdy přezdívá „mořští cikáni“. K jejich dávnému odloučení od pevniny se váže stará legenda o malajské princezně, kterou z břehu spláchla přívalová povodeň a odnesla ji neznámo kam. Její zoufalý otec král nařídil svým poddaným, aby vypluli na moře a nevraceli se, dokud ve vlnách nenajdou jeho milovanou dceru. Celá země se tehdy vydala princeznu hledat - a protože zatím neuspěli, dodnes pročesávají mořskou hladinu i dno, aby naplnili slib, který dali králi.

Jako každý kočovný národ, ani lidé Bajau nemají stálý domov. Cestují mezi stovkami tichomořských ostrovů, loví ryby a mořské plody a sem tam zastaví u břehu, aby tam své úlovky vyměnili s vesničany za základní potraviny, jako je rýže nebo sladká voda. Jejich tradiční loďky se nazývají lepa-lepa, mají úzké tělo a zvládnou převážet náklad vrstvený vysoko do výšky. Na palubě o rozloze kolem deseti čtverečních metrů zvládne žít rodina i o devíti členech. Většina z loděk má primitivní motor, některé z nich však jejich majitelé stále ovládají ručně. Na palubě se nachází veškeré potřebnosti každodenního života - kanystry na vodu, pár zčernalých hrnců na vaření, petrolejová lampa a jeden nebo dva květináče s bylinkami. Na zádi lodi Bajauané zakládají malá ohniště, na kterých dusí a grilují korýše a drobné ryby. Živí se buď tím, co sami uloví, nebo směněným jídlem z pobřeží. Kromě ryb s oblibou sbírají i mořské okurky, kvůli směně za potraviny nepohrdnou ani perlami.

Rybolov je alfou a omegou života mořských nomádů a lidé Bajau jsou v tomto oboru mistry. V moři doslova žijí; bez dýchacích pomůcek se běžně potápějí do hloubky několika desítek metrů, pod vodou přitom vydrží nejméně šest minut vkuse. Potopit pod hladinu se umí každé batole, sotva se naučí chodit, od pěti let dítě zpravidla dokáže dosáhnout mořského dna a v osmi letech je už považováno za plnohodnotného rybáře, který se pohybuje stejně nad hladinou jako pod ní. Na rybolovu se podílí každý člen společenství, muž i žena, od malých dětí až po starce. Ničím jiným komunita tak nežije, jako rybolovem a pobytem ve vodě. Bajauané neumí číst ani psát, nemají cit pro čas ani prostor mimo vodu, neznají peníze a kromě materiálního neshromažďují ani duševní bohatství. Veškeré své tradice, zvyky, víru a odkazy předků si předávají ústně z generaci na generaci. Neznají svůj věk, nepřemýšlí o budoucnosti: veškeré aktivity plánují v horizontu nejvíce dvou dnů - co je dál, je zkrátka příliš daleko. Žijí přítomným okamžikem: je teď a tady a teď je čas jít do vody.

Za pět set let strávených na hladině i pod ní se lidé Bajau na vodní prostředí dokonale adaptovali. Nejen, že během té doby přivedli k dokonalosti svou přirozenou techniku lovu, ale nevšedním podmínkám pod vodou se přizpůsobila i jejich těla. Biologové, kteří zkoumali vliv dlouhodobého potápění na tělesnou stavbu mořských nomádů, zjistili, že mají geneticky nadprůměrně vyvinutou slezinu. Slezina patří k orgánů, bez kterých se dá v případě nutnosti poměrně normálně žít; pokud ji ale máte, vězte, že slezina je cenným podporovatelem vašeho imunitního systému, který je mimo jiné zodpovědný i za recyklaci červených krvinek. V případě, že je tělo vystaveno vyšší fyzické zátěži a spotřebovává více kyslíku, slezina uvolní okysličenou krev do tělního oběhu a pomůže s adaptací na zátěž. Mořští nomádi Bajau mají slezinu oproti svým pevninským příbuzným o padesát procent větší, což jim usnadňuje ponor do velkých hloubek, aniž by přitom upadli do stavu hypoxie. Jedná se o jev, který dobře známe od vodních savců - slezina mořských nomádů ve skutečnosti funkcí opravdu připomíná slezinu tuleňů nebo mrožů.

Genetická výhoda v podobě zvětšené sleziny není jediným fyzickým znakem, který Bajauanům umožňuje přežít pod hladinou. Potápěči si v raném věku záměrně protrhávají ušní bubínky, aby se vyhnuli celoživotním bolestem z tlaku ve veliké hloubce. Týden po této primitivní operaci krvácí z nosu a uší a nesmí se potápět, pak ale krvácení odezní a oni se můžou vrátit pod vodu. Od té chvíle se potápějí bez bolesti: v budoucnosti (která je ovšem nijak netrápí) za tento krok nejspíš zaplatí těžkou nedoslýchavostí, která sužuje většinu Bajauanů v seniorském věku.

V dřívějších dobách lidé Bajau své loďky téměř neopouštěli, dnešní generace už ale pomalu přesidluje na pevninu. Nomádský způsob života je v konfliktu s pevnými hranicemi národních států a v posledních několika desetiletích donutily kontroverzní vládní nařízení většinu mladých Bajauanů usadit se na pevnině. V moři asi kilometr od pobřeží tak vznikají celé vesnice tvořené malými chatrčemi na dlouhých kůlech. Životní styl mořských nomádů dnes čelí mnohým výzvám - lidé Bajau jsou považováni za marginalizovanou skupinu obyvatel, která nemá stejná práva, jako jejich pevninští příbuzní. Rozšíření průmyslového rybolovu (zvláště pak praxe kyanidového rybolovu, ke které velké průmyslové společnosti zneužívají právě zkušené potápěče z řad mořských nomádů) masivně ukrajuje z příležitostí k přirozené obživě a další Bajauany vyhání z moře ven.

Odborníci se domnívají, že bez podpory životního stylu původních lidí Bajau brzy dojde k jejich úplné asimilaci a tedy i zániku tohoto starého přírodního národa. Dost možná žijeme v době posledních původních lidí Bajau - mořských nomádů, kteří se geneticky uzpůsobili k životu ve vodě.

ZDROJE:

Langenheim, Johnny: „The last of the sea nomads“ (18.9.2010). The Guardian. Čteno 10.10.2024

Rincon, Paul: „Bajau people ‚evolved bigger spleens‘ for free-diving“ (19.4.2018). BBC. Čteno 10.10.2024

Rongmeil, Precious: „Bajau people: Incredible sea-gypsies of Southeast Asia“ (30.8.2023). The India Times. Čteno 10.10.2024

Sieber, Claudio: „Nomads of the sea: stateless Bajau face up to a future on land – photo essay“ (10.8.2023). The Guardian. Čteno 10.10.2024