První čínský císař byl posedlý rtutí. Jeho hrobka tráví okolní vody, dodnes se ji bojí otevřít

Zní to skoro jako děj některého z filmů s Indiana Jonesem. Hrobka starověkého krutovládce ukrývá poklad, ke kterému se ještě nikomu ze smrtelníků nepodařilo proniknout. Kromě proslulé terakotové armády ji totiž chrání také důmyslný systém nástrah a pastí, který by neopatrného návštěvníka mohl stát i život. Císař, jehož stihomam byl tak velký jako jeho chladnokrevnost, navíc svůj posmrtný příbytek nechal vybavit detaily vyhotovenými ze své oblíbené látky - smrtelně jedovaté rtuti.

Na rozdíl od dobrodružných filmů s Indiana Jonesem, příběh prvního čínského císaře je pravdivý. Čchin Š'-chuang-ti žil a vládl ve třetím století před našim letopočtem. K trůnu se dostal souhrou podivných náhod - za jeho otce je tradičně pokládán princ Čuang Siang z království Čchin, který byl v době narození chlapce držen jako rukojmí v konkurenčním Východní Čou (území dnešní provincie Che-pej na severovýchodě Číny). Tam zahořel láskou k jedné z žen (pravděpodobně konkubíně) bohatého kupce, která v tu dobu čekala se svým mužem dítě. Kupec jménem Lü Pu-wej za Čuang Sianga zaplatil vysoké výkupné a neochotně souhlasil s tím, že princi svou manželku přenechá. Výměnou za to se jeho vlastní syn, který dostal jméno Jing Čeng, měl stát adoptivním synem královského rodu a dědicem trůnu, a on, Lü Pu-wej, měl pak být jmenován předsedou vlády (a fakticky nejmocnějším mužem v zemi).

K tomu všemu také došlo. Po smrti svého adoptivního otce Čuang Sianga, který se na čas skutečně stal vládcem státu Čchin, se ale mladý Jing Čeng, vlastní syn Lü Pu-weje a pozdější císař Čchin Š'-chuang-ti, rozhodl své biologické rodiče vytrestat za amorálnost jejich jednání. Matku dal uvěznit a otce s hanbou zbavil úřadu. Lü Pu-wej se ze zklamání nad svým vlastním synem raději otrávil.

Jing Čeng byl vynikající taktik a vojevůdce a království Čchin pod jeho vládou jen vzkvétalo. Během pouhých deseti let se mu podařilo si ostatní země podrobit, všechny sjednotil do jedné říše a sám pak nastoupil pod nových jménem Čchin Š'-chuang-ti na trůn jako vůbec první císař sjednocené Číny.

Do historie se Čchin Š'-chuang-ti zapsal jako schopný, ale mimořádně krutý vládce. Byl to právě on, kdo nechal propojit existující opevnění po hranici země a tím položil základ Velké (čínské) zdi, a byl také tím, kdo jako první do jejích základů nechal zazdít mrtvé dělníky. Těch na otrockou práci najal několik set tisíc (většinou z řad trestanců a válečných zajatců). Odhaduje se, že kolem 300 tisíc z nich při stavbě zahynulo vyčerpáním a hlady. Mezi jeho nechvalně známé činy patří vypálení svazků z konfuciánských knihoven a vyvraždění mnichů (podle konfuciánské tradice měli být pohřbeni zaživa). Protože mniši byli učenci a zároveň učiteli, v říši po masakru poklesla vzdělanost, a protože spisy obsahovaly souhrn veškerého vědění, vypálením knihovny přišla země o svou psanou historii před dynastií Čchin.

Čchin Š'-chuang-ti se celý život děsil toho, že bude zavražděn. Jeho obava měla reálný základ; dochovaly se záznamy hned o několika chystaných i neúspěšně uskutečněných atentátech. Fascinovala ho představa, že by se stal nesmrtelným - ostatně „nesmrtelný“ bylo i jedno z jeho mnoha přízvisek. Nechtěl přežít jen jako zápis v kronikách, ale toužil dosáhnout skutečné nesmrtelnosti. Věřil, že veškeré tajemství se skrývá ve rtuti. Užíval ji jako lék na všechny neduhy, nechával si z ní dělat hojivé zábaly a lázně. Byl doslova posedlý rtutí a přemýšlením o tom, co vše se z ní dá vyrobit. Přidával si ji do vody i do vína, sypal si ji místo soli do pokrmů, vyráběl si z ní dekorace do pokojů. Pokud mu něco mělo přinést věčný život, věřil, že to bude rtuť.

Protože efekt nesmrtelnosti se i přes pravidelné užívání rtuti viditelně nedostavoval, císař musel myslet i na zadní kolečka. Mauzoleum, které si nechal vybudovat, patří k tomu nejpodivuhodnějšímu, co světu přinesla východoasijská architektura. Její stavba trvala téměř čtyři desetiletí - začala, když bylo císaři pouhých třináct let, což dokonale odráželo míru paranoie, která ho zužovala celý život. Mauzoleum bylo postaveno na vrcholu hory Li a je ve své podstatě mikrokosmem - představuje celou říši, v jejímž středu je mohyla ukrývající podzemní palác s hrobkou. Roku 1974 objevila skupina farmářů v okolí mohyly postavy zvířat a vojáků z hlíny a bronzu, slavnou „terakotovou armádu“, která měla prvního císaře chránit i po smrti. Palác leží 20-50 metrů pod zemí, jeho obvodové zdi měří 480 metrů od severu k jihu, od západu k východu 390 metrů. Celá podzemní oblast byla radarem změřena na plochu kolem 98 čtverečních kilometrů a dosud nebyla celá prozkoumána. Zcela nedotečená je hrobka, o které archeologové předpokládají, že ji před nezvanými hosty chrání nástroje tak důmyslné, jako je důmyslná stavba celá, a to včetně systému potrubí rozvádějícího rtuť. Podle jedné z hypotéz nakonec císař na předávkování rtutí zemřel.

Dnešní vědci naznačují, že řada vyprávění o hrůzných činech císaře Čchin Š'-chuang-ti jsou smyšlenkami, které po jeho smrti nechali jako pravdivé zaznamenat příslušníci dalších vládnoucích dynastií. Čchin Š'-chuang-ti měl asi 50 potomků a mezi nimi dostatek synů, žádného z nich však nezplodil s legitimní manželkou. Jeho smrt tím pádem znamenala také pád dynastie Čchin, kterou sám založil. Jeho povaha byla bezesporu komplikovaná, celkové hodnocení jeho vlády bylo ale téměř vždy poplatné době a ideologii, které zrovna ovládala Čínu. Velmi pozitivně byla vláda a činy prvního císaře hodnocena komunistickými vůdci, pro které představovaly konfuciánské tradice brzdu na cestě k převzetí moci. Když předsedu Mao Ce-tunga jeho oponenti kvůli pronásledování intelektuálů přirovnávali k prvními císaři, velký Mao jim oponoval:

„Císař pohřbil zaživa 460 učenců. My jsme jich pohřbili 46 tisíc. Vy nám spíláte za to, že jsme jeho přívrženci. Mýlíte se. My jsme ho stonásobně překonali!“

Jako většina starověkých vládců, i Čchin Š'-chuang-ti byl autokrat, který se neštítil si moc zajistit všemi dostupnými prostředky, na druhou stranu byl zodpovědný za hospodářský i ekonomický rozmach Číny. Zdá se, že některá z jeho tajemství nebudou odhalena ještě dlouho. V půdě a říčních tocích, které obklopují místo jeho posledního odpočinku, bylo naměřeno vysoké množství rtuti - archeologové předpokládají, že prosakuje přímo z hrobky. Dodnes se zdráhají ji otevřít - rtuť, kterou se první císař obklopoval za života, je nejspíš podstatnou součástí i jeho posmrtného příbytku, vědce proto znepokojuje možnost, že by mohla do půdy proniknout ve velkém. Zatím také nikdo nedokázal vymyslet technologii, která by dokázala hrobku otevřít, aniž by znehodnotila poklady, které skrývá. Touhy a strachy prvního císaře tak archeologům i dva tisíce let po jeho smrti svazují ruce.

ZDROJE:

Shoaib, Alia: „Archaeologists are too scared to open the tomb of China's first emperor because they fear booby traps“ (6.8.2023). Business Insider. Čteno 23.6.2024

Ball, Philip: „Flowing rivers of mercury“ (7.1.20215). chemistryworld.com. Čteno 23.6.2024

Herbert, Charlie: „Archaeologists are too afraid to open up the tomb of China’s first Emperor“ (10.6.2024). Joe. Čteno 23.6.2024