Článek
Myslíte, že dnešní mladá generace je nejhorší ze všech generací?
Omyl. Už čtyři století před Kristem si řecký filosof Platón stěžoval, že to s jejich mladými jde pěkně z kopce.
„Co jen se to děje s naší mládeží,“ zoufal si. „Nerespektují starší, neposlouchají své rodiče. Ignorují zákon. Bouří se v ulicích, rozdmýcháni divokými představami. Jejich morálka se rozpadá.“
„Dnešní mladí lidé myslí jen na sebe,“ přisadil si francouzský kazatel Petr Poustevník o patnáct století později. „Nemají úctu k rodičům ani ke stáří, jsou netrpěliví a prosti zdrženlivosti. Dívky jsou nesoudné, neslušné a nevhodné v řeči i chování.“
I dnes a i v tom naše malém českém rybníčku najdeme dost těch, kdo si myslí, že dnešní mladí jsou oproti těm předchozím mladým úplně zkažení. Česká právnička, spisovatelka a senátorka Daniela Kovářová publikovala v posledních dnech hned dva texty, ve kterých se přidává k námitkám svých slavných předchůdců. V jednom kritizuje neochotu mladých lidí plodit děti, v druhém se pouští specificky do žen.
„Co jen jsme těm mladým ženám udělali, že jsou tak agresivní, brutální, násilné, nenávistné?“ ptá se Kovářová.
Pojďme si tedy říct, co jste nám to udělali.
Seriózní debata neklouže po povrchu
Pro to, co vedlo Danielu Kovářovou k sepsání jejího hanopisu na mladé ženy, mám lidsky docela pochopení. Zdá se, že jakási demonstrantka během Pochodu pro život, který procházel Prahou minulou sobotu, fyzicky atakovala její přítelkyni. Držela ji prý za nohu a shodila jí klobouk. A protože byla mladá a zjevně levičačka, je třeba to na oplátku osladit všem mladým levičačkám.
Nedá mi to, abych k tomu nepřihodila vlastní zážitek z doby pár let zpátky, kdy jsem vedla naše nejstarší dítě na atrakci probíhající v rámci festivalu Prague Pride. Šlo o dětský motorový vláček se zvířátky a balonky, nic duhového, vulgárního, závadného. I tak, abychom se k němu vůbec dostali, museli jsme se nejprve prodrat davem demonstrantů, kteří zatarasili příchodovou cestu. Odpůrce LGBT komunity a ochránce dětí a tradiční rodiny tehdy moc nedojímalo, že v náručí nesu batole: blokovali nám průchod s transparenty v ruce, pokřikovali na nás, dotýkali se nás. Ano, cítím velké sympatie s paní, co se jen chtěla pokojně účastnit akce na podporu věci, v kterou věří, a které v tom bránila banda mladých aktivistek. A uznávám, že kontrast mezi tou postarší dámou, která se chce projít s transparentem, aby zachránila miminka, a agresivní mladou feministkou, která jí v tom fyzicky brání, je velmi působivý (a bod pro konzervativní stranu, která z něj dokázala vytěžit maximum). Stejně si ale myslím, že pro seriózní celospolečenskou debatu, navíc o tak citlivých tématech, jako je nechuť k rodičovství nebo právo na potrat, je třeba trochu víc, než jen lacině klouzat po povrchu a nechat se unášet emocemi. Úplně si nevybavuju, že by proti tradičně konzervativním rabiátům, kteří na Prague Pride „děsí malé děti jako Polednice“ (a věřte, že jich je tam vždycky dost), senátorka Kovářová prskala stejně zapáleně.
Vůbec nechci zpochybňovat, že násilí do moderní společnosti nepatří. Nepatří na ulici, nepatří domů, nepatří do demokratické diskuse. Polemiky Daniely Kovářové namířené explicitně proti konkrétním skupinám osob, vyexponované na maximum, aby ty skupiny způsobily u spořádaných občanů kvalitní výbuch emocí - to je pro mě hezkým příkladem násilí: verbálního násilí, které se snaží tvářit jako názor v rámci demokratické diskuse. U soukromé osoby by to mohl být pouze názor, ale senátorka Kovářová není soukromá osoba. Senátorka Kovářová je veřejná osoba, zákonodárkyně, příslušnice orgánu, který má být pojistkou demokracie. Neděsí vás to? Mě trochu jo.
Sen o normálním světě je iluze
Daniela Kovářová samu sebe považuje za obránkyni normálního světa. Vždycky, když čtu její texty na toto téma, přemýšlím nad tím, jaký by měl být ten svět, který chce zpět. Ten normální, správný, přirozený svět, ve kterém všechno fungovalo, jak mělo. Nemůžu se zbavit pocitu, že tenhle normální svět je tak trošku iluze.
Tenhle svět jsme tady totiž už měli. Svět, ve kterém ženy byly poslušné, správně ženské a étericky něžné, vdávaly se povinně bez vlastních ambic a rodily děti ve velkých počtech, tady fungoval dlouho před tím dnešním zkaženým moderním světem. Opravte mě, pokud se mýlím, ale myslím, že to tehdy úplně hitparáda nebyla a že jsme se na tom jako společnost docela shodli. Je otázka, jestli teď jdeme ideálním směrem - mělo by to ale znamenat, že se máme vrátit zpět?
Vdát se, zplodit co nejvíc dětí, u toho pracovat do úmoru, nějak to celé přežít a pak zemřít v padesáti servaná jako Korčagin, není představa, která by moderní ženy nějak táhla. Často myslím na svou prabábu, prostou venkovskou ženu, typickou představitelku toho „normálního světa“, a na její ruce. Byly to ruce malé a šikovné - vyšívaly a pletly, hnětly těsto, vískaly pravnoučata ve vlasech. A taky rubaly dřevo, opravovaly střechy, sbíjely stodolu a řídily traktor. Ruce mojí prabáby byly tvrdé, zjizvené a mozolnaté a v každém mozolu bylo vepsané, co to v tom normálním světě znamenalo být ženou.
„Normální svět“, jak si ho přeje Daniela Kovářová, je taková zvláštní spatlanina starého a nového - má být takový, jaký vždycky byl, s osvědčenými genderovými rolemi, plný mužů-lovců a poslušných žen, kterým nevadí, když je cizí chlapi na ulici plácají po zadku. Zároveň v něm má mít místo i taková senátorka Kovářová se svými vysokoškolskými tituly, svou živností a svým rozvodem, což je přímo zlaté trio ženské emancipace.
„Co jen jsme těm mladým ženám udělali?“ ptá se „normální Daniela“ a posílá mladé revolucionářky domů, aby se tam vdaly a povily.
Můžete hádat, paní Danielo. Je hezké tvrdit, že jsme nenávistné, brutální a neempatické, a jako pravý vzor nám nutit archetyp ženství, které v dnešním světě prostě nemůže obstát.
Nemáme být nenávistné. A jaké jiné bychom tedy měly opravdu být?
ZDROJE:
Byron, Tanya: „'We see children as pestilent'“ (17.3.2007). The Guardian. Čteno 19. 4. 2026
