Pusa pro soudruha. Zeď v Berlíně dodnes žaluje, jak mrazivě se líbal Brežněv

Na začátku října 1979 se do východního Berlína sjeli zástupci zemí východního bloku. Chystaly se mohutné oslavy 30. výročí založení Německé demokratické republiky a při té příležitosti mělo dojít k uzavření zbrusu nové hospodářské smlouvy mezi NDR a Sovětským svazem. Východní Německo se zavázalo dodávat Sovětskému svazu lodě, stroje a chemické vybavení a Sovětský svaz na oplátku slíbil zasílat do NDR palivo a jaderné vybavení. Podpisy padly na papír dne 5. října 1979. Při té příležitosti zapózoval německý tajemník Erich Honecker v pevném objetí s generálním tajemníkem komunistické strany SSSR Leonidem Brežněvem a oba muži si věnovali důkladný polibek přímo na ústa.

Okamžik plný zdánlivé vášně vzbudil velkou pozornost. Na oba tajemníky v tu chvíli mířilo mnoho pohledů a mnoho objektivů, z nichž jeden patřil francouzskému fotoreportérovi jménem Régis Bossu. Právě Bossu se stal autorem ikonické fotografie líbajících se státníků, jejíž remake z ruky ruského umělce Dmitrije Vrubela dodnes zdobí zbytky padlé Berlínské zdi.

Když jeden soudruh líbá druhého, není to jen tak. Specifický způsob pozdravu, který dnes známe jako „socialistický bratrský polibek“, byl totiž víc, než jen cituplné gesto dvou spřátelených státníků. Šlo o symbol zvláštního spojení, které existovalo mezi komunistickými zeměmi, představovalo jednotu, soudržnost a věčné přátelství. Ve své původní podobě se takový pozdrav skládal z objetí a série tří polibků střídavě mezi levou a pravou tváří. Rezervovaní leninističtí vůdci v Asii převzali tento rituální pozdrav jako tři pevná objetí bez polibku, zatímco zvlášť vřelí východoevropští komunisté se při speciálních příležitostech a vztazích zvykli líbat přímo na ústa. Kremlinologové si pečlivě všímali jakékoliv odchylky od obvyklého způsobu pozdravu, protože ta mohla znamenat změnu politiky nebo ochlazení vzájemných vztahů. Když se po čínsko-sovětském rozkolu Nikita Chruščov pokusil obejmout Mao Ce-tunga, předseda Mao před objetím ustoupil a nabídl pouhé podání ruky. Čínská strana tím tehdy dala jasně najevo, že ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi je vážné a trvalé. Bratrský polibek se stal ukazatelem změn společenského klimatu; dokud se soudruzi při zdravicích líbali, jejich svět byl v pořádku.

Socialistické jistoty zůstaly neotřeseny i tehdy, když Leonid Brežněv na berlínském letišti okázale políbil Ericha Honeckera. Byl to polibek plný zanícení, plný optimismu a víry, že nová obchodní smlouva mezi jejich zeměmi bude věčná jako socialismus sám. Tehdy ještě netušili, že do té doby prosperující Východní Německo čeká pod Honeckerových vedením období hospodářské stagnace, které vyvrcholí hlubokou krizí a následným pádem německé komunistické strany.

Říká se, že nikdy nic nezmizí beze stopy. Jedním z hojných důkazů tohoto smělého tvrzení je Berlínská zeď. Přestože byla během Die Wende (německý výraz pro politický převrat v NDR mezi lety 1989-90) postupně demontována a její konečný pád se stal symbolem pádu celého komunistického režimu v Evropě, i z ní něco zůstalo. Ze 165 kilometrů dlouhé betonové stavby byly zachovány tři úseky: nevelký kus zdi zůstal mezi Postupimským náměstím a hraničním přechodem Checkpoint Charlie, druhý, taktéž nevýrazný, se nachází na Berauner Strasse, a třetí, asi kilometr a čtvrt dlouhý úsek, lemuje severní břeh řeky Sprévy v ulici Mühlenstrasse. Tento poslední souvislý kus zdi vešel ve známost jako tzv. East Side Gallery - galerii pod širým nebem, která se stala místem pro umělecká vyjádření a volné exhibice. Do roku 1990 na troskách Berlínské zdi vyrostla stovka maleb umělců z celého světa.

Suverénně nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším uměleckým dílem v East Side Gallery je až do dnešního dne graffiti ruského malíře Dmitrije Vrubela. Graffiti tvorba v rozděleném Berlíně existovala do té doby pouze na západní straně zdi a Vrubel marně usiloval o povolení malovat na východní stranu. Když zeď padla a východoněmecké ministerstvo národní obrany se zřeklo zodpovědnosti za ni, Vrubel si koupil „povolení“ k malbě od náhodné skotské dívky, která tvrdila, že je prodává. Rovnou tehdy podepsal smlouvu, ve které se vzdával autorských práv. Jako základ svého díla použil jedenáct let starou fotografii Brežněva v bratrském polibku s Honeckerem, kterou mírně poupravil. Obraz dvou státníků doplnil ruským a německým textem s tklivým vyznáním:

„Můj Bože, pomoz mi přežít tuto smrtící lásku.“

Polibek nasycený vřelostí totiž ve skutečnosti pěkně studil. Honeckerovi se během svého působení v úřadě podařilo utužit vztahy jak s SSSR, tak se západním Německem, NDR ale i tak během 80. let upadla do hluboké krize. Zatímco se soudruzi v roce 1979 ostentativně líbali nad novou hospodářskou smlouvou, východoněmecká ekonomika byla na pokraji krachu. Při 30. výročí vzniku NDR východní Němci halasně oslavovali, už o deset let později masově prchali přes hranice. Oslav 41. výročí vzniku už se soudruzi z NDR nedočkali.

Dmitrij Vrubel citlivě vnímal, k jak velkým společenským změnám dochází. Vnímal taky, že tak, jako Němce bolelo rozdělení, je bude bolet i opětovné sjednocení. Věděl, že stejně mrazivé, jako bylo políbení Brežněva s Honeckerem, jsou i vztahy mezi východními a západními Němci, a že ani vřelá objetí znovunalezených přátel a rodin z obou stran zdi na tom nic nezmění. Oproti původní fotografii Vrubel ve svém grafitti Brežněva s Honeckerem zabral do detailu tak, že kolemjdoucí mají oči v úrovni jejich dotýkajících se rtů; Honeckera taky záměrně znevýhodnil tím, že jeho tělo částečně vysunul mimo obraz, aby zdůraznil jeho podřízenou pozici vůči Sovětskému svazu. Brežněva na obraze zbavil brýlí - snad proto, aby poukázal na jeho malou předvídavost. Příliš detailní záběr nutí člověka ustoupit, aby mohl obdivovat obraz v celé velikosti - a leckdo pak ustrne nad tím, jak nízká ve skutečnosti Berlínská zeď byla. Vrubel vzpomínal, že přesně tento dojem v něm zanechala zeď, když ji viděl poprvé: příliš malá na to, aby oddělila něco tak velkého.

Vrubelovo původní graffiti na zdi nebylo věčné. Kromě toho, že nepoužil nejodolnější techniku exteriérové malby, se na něm negativně promítly i zásahy vandalů, kteří umělecká díla na zdi upravují svým vlastním, mnohem méně sofistikovaným rukopisem. V roce 2009 tak došlo ke smytí původního obrazu a nahrazením jeho reprodukcí, jehož autorem byl znovu Vrubel. Satirické dílo se dnes objevuje v mnoha variacích; líbajícího se Brežněva můžete mít jako potisk na tričku, na hrnku nebo na taškách, existující parodizující remaky se dvojicí Vladimir Putin-Donald Trump nebo Trump-Boris Johnson. Jde o jeden z nejcitovanějších motivů moderního umění.

Dmitrij Vrubel zemřel v srpnu 2022 na komplikace spojené s onemocněním covid-19. Graffiti s názvem Můj Bože, pomoz mi přežít tuto smrtící lásku zůstává jeho nejznámějším dílem.

ZDROJE:

Anapur, Eli: „Dmitri Vrubel, the Artist Who Painted the Famous Berlin Wall Kiss, Dies at 62“ (24.8.2022). WideWalls.ch. Čteno 5.10.2024

Nelson, George: „Russian artist Dmitry Vrubel, who created famous Brezhnev-Honecker kiss mural on Berlin Wall, has died aged 62“ (16.8.2022). The Art Newspaper. Čteno 5.10.2024

„Red Lips: The Fraternal Kiss, a Socialist Symbol of Unity“. ComradeKiev.com. Čteno 5.10.2024

Tolstova, Anna: „Dmitri Vrubel: From Kiss to Bunker“ (29.8.2022). RussiaPost.info. Čteno 5.10.2024

Welling, Jan-Niklas: „An Iconic Moment: The Socialist Fraternal Kiss“. Chronik der Mauer. Čteno 5.10.2024