„Radioaktivní skaut“: teenager David Hahn si v kůlně skládal jaderný reaktor. Nezastavila ho ani FBI

V roce 1994 k sobě přitáhl dospívající skaut jménem David Hahn z předměstí Detroitu pozornost místních úřadů. Policejní hlídka, která ho zastavila na silnici v rámci namátkové prohlídky, v jeho autě objevila podezřelý materiál: sotva osmnáctiletý chlapec převážel v kufru něco, co na první pohled vypadalo jako součástky z chemické laboratoře. David muže zákona bezelstně upozornil, aby se kontrabandu nedotýkali holou rukou, protože je radioaktivní, což překvapené policisty přimělo kontaktovat federální úřady.

„Zadrželi jsme teenagera, který převáží v autě jadernou bombu,“ informovali nadřízené. Další vyšetřování sice neprokázalo, že by cokoliv z obsahu kufru byla jaderná bomba, odhalilo však Davidovo letité tajemství. Chlapec, jehož největší vášní byly chemické vzorce, totiž už řadu let prováděl na dvorku rodinného domu experimenty, z nichž všechny směřovaly k jedinému cíli: vyrobit si svůj vlastní funkční jaderný reaktor.

David Charles Hahn se narodil 30. října 1976 v městečku Royal Oak v americkém státě Michigan. Jeho matka Patty byla alkoholička, která navíc trpěla depresemi a schizofrenií a od Davidových čtyř let pobývala v psychiatrické léčebně. Otec Ken, který syna prakticky vychovával sám, se se svou ženou rozvedl, když bylo jejich Davidovi devět let, a soud mu svěřil dítě do výhradní péče. Později se znovu oženil a David tak získal nevlastní matku a sestru.

Zatímco biologickou matku David téměř neznal, s macechou a její rodinou ho pojily hezké vztahy. Jeho nevlastní dědeček mu jako malému klukovi daroval Zlatou knihu chemických pokusů a spolu s otcem, který pracoval jako strojní inženýr, ho podporoval v zájmu o vědu a techniku. Malý David si zamiloval chemické pokusy a kniha od dědečka se stala jeho biblí. Jednou se mu podařilo podle návodu v ní vyrobit chloroform a protože ho text vybízel, aby k výslednému produktu přičichl, udělal to a na hodinu omdlel. Když se probral z mrákot, byl účinkem svého výtvoru nadšený. Bylo mu čtrnáct, když si vyrobil nitroglycerin. Za peníze, které dostával od sousedů za sekání trávy, si kupoval nové a nové chemikálie a vybavení do své improvizované laboratoře. Kromě toho David také rád stavěl modely letadel a zajímaly ho ohňostroje, což v jeho interpretaci znamenalo, že se snažil vyrobit vlastní pyrotechniku. Když se jeho experimenty stávaly čím dál tím nebezpečnější (běžně je provázely výbuchy a podobná malá neštěstí), jeho otec mu navrhl, aby vstoupil do skautského oddílu. Doufal, že skauti jeho synovi vštípí disciplínu a odvedou jeho pozornost od třeskutých nápadů s chemikáliemi a dělobuchy. Docílil tím jenom jediného: jako „eagle scout“ (nejvyšší dosažitelná hodnost amerických skautů) David později od médií získal přezdívku „radioaktivní skaut“.

Než vstoupil do puberty, Davidův život ovládla nová vášeň: jaderná energetika. Toužil po vlastním štěpném jaderném reaktoru tak akorát velkém na to, aby zapadl do prostoru v kůlně, který mu na jeho pokusy vyčlenil otec. Inspirován četbou Zlaté knihy chemických pokusů se pokusil získat do sbírky každý jeden prvek z periodické tabulky a to včetně těch radioaktivních. Přesně věděl, které chemikálie k výrobě reaktoru potřebuje, a sbíral je, kde se dalo. Ke své nesmírné radosti zjistil, že jejich domácnost je radioaktivních látek plná. Americium vypreparoval z detektorů kouře, thorium získal z plášťů vyřazených svítilen, radium ze starých hodinek, které se válely na půdě. Nakoupil baterie v hodnotě asi tisíc dolarů, aby z nich vytěžil dostatečné množství lithia. Všechny jeho práce probíhaly tajně a Davidovi nezbývalo tolik peněz, aby si zároveň opatřil i dostatečné ochranné prostředky. Při manipulaci s potenciálně smrtícími chemikáliemi používal pouze gumové rukavice a plynovou masku.

Někde uprostřed práce na štěpném jaderném reaktoru David pochopil, že ho v domácích podmínkách a s omezenými zdroji nemá šanci sestrojit. K tomu, aby jeho reaktor fungoval, potřeboval vzácný uran-235, ke své lítosti ho ale nedokázal nikde sehnat. Spokojil se alespoň s dostupnějším uranem-238, díky kterému si v otcově kůlně mohl postavit alespoň skromnější množivý reaktor (typ jaderného reaktoru, který během svého provozu vytvoří více štěpného materiálu, než kolik ho spotřebuje). K jeho výrobě použil kávové filtry, sklenice od okurek a olověný blok jako záložní reaktor. Výsledný produkt sice nebyl schopen produkovat štěpné palivo v takové míře jako profesionálně sestrojené reaktory, i tak ale šířil detekovatelnou úroveň radiace na vzdálenost několika domů (pravděpodobně o síle, která přesahovala tisícinásobek tolerovatelné úrovně radiace). Experimentování mu procházelo až do osudného dne, kdy si součástky na výrobu záložního reaktoru převážel v kufru osobního automobilu.

To, co objevili v kůlně na zahradě rodinného domu, policistům vyrazilo dech. Davidova improvizovaná laboratoř byla plná radioaktivního materiálu, který musel být vyzvednut, zapečetěn v ocelových sudech a pohřben jako nebezpečný odpad v poušti v Utahu. Ironií je, že zatímco Davidovy zásoby v kůlně přemisťovali do sudů, jeho nevlastní matka právě vyhazovala velké množství radioaktivního materiálu do komunálních popelnic, protože se bála, že kvůli němu přijde o dům. Do rodinného domu Hahnových byl přivolán vyšetřovací tým FBI a také týmy NEST (tým podpory pro jadernou nouzi) a NRC (komise pro jaderný dozor) a okolí místa činu muselo být evakuováno.

Od toho okamžiku to šlo s Davidem z kopce. Poté, co mu vyšetřovatelé srovnali se zemí jeho domácí laboratoř, upadl do hluboké deprese. Jeho stavu neprospěl ani rozchod s tehdejší přítelkyní a sebevražda matky na začátku roku 1996. Přesto, že dokončil střední školu, postrádal smysl i směr. Otec a nevlastní matka ho přesvědčili, aby se zapsal na univerzitu, ale studium ho nebavilo a na přednášky téměř nechodil. I přes vysokou inteligenci a talent nebyl studijní typ. Narukoval alespoň k námořnictvu (byl zařazen k posádce jaderné lodi), po několika letech vojenské kariéry byl ale z armády ze zdravotních důvodů propuštěn. V roce 2007 se opět dostal do hledáčku FBI, když se pokusil přechovat v domácím mrazáku neutronový zdroj. Téhož roku byl zatčen za pokus o krádež kouřových detektorů, ze kterých chtěl získat zásoby americia. Když ho při činu přistihli, zjistili, že má obličej posetý velkými bílými vředy, které měly pocházet z popálení radioaktivním materiálem. Ukázalo se, že ho zátah FBI před více než deseti lety neodradil od pokusů o sestavení štěpného reaktoru. Byl odsouzen k 90 dnům vězení s podmínečným odkladem na šest měsíců, během kterých měl podstoupit psychiatrickou léčbu. Trpěl depresemi, halucinacemi a bludy (projevy paranoidní schizofrenie, kterou trpěla i jeho vlastní matka) a byl těžkým uživatelem kokainu. Psychiatrem předepsané léky ale neužíval, protože mu jejich vedlejší účinky nedovolovaly pokračovat v práci.

David Hahn zemřel 27. září 2016 v důsledku kombinované intoxikace alkoholem a léky. K jeho smrti přispělo i vážné narušení imunitního systému způsobené dlouhodobým vystavováním radioaktivnímu záření. Jeho rozporuplný odkaz zanechal silné dozvuky v americké popkultuře a jeho geniální, ale tragickou mysl si dodnes připomínají jeho obdivovatelé po celém světě.

ZDROJE:

Kolba, Andrew: „David Hahn, The ‚Radioactive Boy Scout‘ Who Tried To Build A Nuclear Reactor In His Backyard“ (16.11.2022). AllThatInteresting.com. Čteno 7.2.2025

Mulko, Maia: „Who was David Hahn and why was he nicknamed the nuclear boy scout?“ (6.4.2023). InterestingEngineering.com. Čteno 7.2.2025

Radford, Tim: „The Radioactive Boy Scout: The true story of a boy and his backyard nuclear reactor, by Ken Silverstein“ (15.7.2004). Čteno 7.2.2025

Rauschenberger, Tim: „The nuclear merit badge“ (16.3.2004). The Christian Science Monitor. Čteno 7.2.2025