Článek
Narodila se pravděpodobně roku 1789 a její skutečné jméno nebylo Sarah. Nejspíš nikdy už se nedozvíme, jak jí říkali její vlastní rodiče: o jejím původu víme jen to, že pocházela z kmene Khoikhoi v oblasti východního pobřeží dnešní Jihoafrické republiky.
V roce jejího narození se její kmen nacházel na území nizozemských kolonií, později, když dospívala, spadl pod britskou nadvládu. Matka jí zemřela, když byla ještě malá, otec byl později zastřelen. Když jako malé dítě upadla do otroctví, její otrokář, francouzský farmář Peter Cesare, ji pojmenoval Saartije příjmením Baartman.
Navzdory svému postavení otrokyně se Saartije neměla na farmě Petera Cesareho špatně: spekuluje se dokonce o tom, že do Kapského města, kde hospodařil, s ním odešla dobrovolně s vyhlídkou na lepší život. Peter Cesare byl sám bývalým otrokem, kterému se podařilo získat svobodu, a ke svým vlastním otrokům se nechoval nijak krutě. Saartije pracovala jako pradlena a vychovatelka jeho dětí a prožila zde nejspíš nejlepší léta svého života. Po dvou letech v Kapském městě se jejím pánem stal bratr Petera, Hendrik Cesare, který jí využíval jako kojné pro své právě narozené dítě (Saartije sama porodila dvě děti, které obě zemřely ještě jako nemluvňata).
Tak moc uchvátila Evropany, až si ji přivezli domů
Jako spousta dalších evropských kolonizátorů, i Hendrik Cesare byl fascinován jejím zjevem. Saartije disponovala pro Evropana nezvyklým tělesným rysem: objemným pozadím. Steatopygie, nadměrné hromadění podkožního tuku v oblasti hýždí a stehen, byla typickým znakem původních obyvatelek Jižní Afriky a dodnes je viditelná u žen některých negroidních etnik. Na evropském území jej známe např. u venuší - sošek znázorňujících ideál ženství z období paleolitu.
Sarah Baartman na studii pro lékařské účely, 1815
Hendrik Saartije pravidelně odvážel do Kapského města, aby tam výměnou za peníze nechal její tělo prohlížet a zkoumat lékaři. Jeden z nich, chirurg Alexander Dunlop, navrhl, že by Saartije mohla vycestovat s nimi do Evropy, vystavovat se a vydělat si velké peníze. Saartije odmítla jet, pokud nepojede zároveň i Hendrik Cesare. Ten, po nějaké době naléhání, souhlasil. Vyvážení otroků z Afriky bylo regulováno kolonizační správou a oba muži přesvědčili Saartije, aby připojila svůj podpis k dohodě o vycestování. Ta, přestože neuměla číst ani psát, smlouvu podepsala, aniž by věděla, že se právě upisuje k celoživotnímu otroctví. Roku 1810 celá skupina opustila Afriku.
Vše podstupuji dobrovolně, práva na návrat se vzdávám, tvrdila před soudem
Cesare a Dunlop odvezli Saartije do Anglie. Proti jejímu ohlášenému příjezdu protestovala skupina abolicionistů, britských bojovníků za zrušení otroctví po celém území britských kolonií. „Cožpak to není lidská bytost a nemá právo se vystavovat?“ oponoval alibisticky Dunlop. Roku 1807 byl trh s otroky zakázán na území Anglie a Cesare s Dunlopem věc prezentovali tak, že Saartije se na exhibicích podílí dobrovolně a z vystoupení dostává svůj podíl. Přiměli ji také učinit prohlášení před soudem, kdy přísahala, že z Afriky odjela s dvojicí mužů dobrovolně, nebyla k ničemu nucena ani sexuálně vykořisťována. Toto svědectví je dnes už odhaleno coby vynucené.
Stání před soudem získalo Saartije body na popularitě u publika ještě předtím, než vůbec poprvé veřejně vystoupila. Všichni o ní věděli a toužili ji spatřit. Cesare s Dunlopem jí změnili jméno na poangličtělé Sarah a našli pro ni i poutavou přezdívku: Hottentotská Venuše (Hottentot bylo kolonizátorské označení pro místo, odkud Saartije, nově Sarah, pocházela). Ideálem dobové zábavy pro masy byly tzv. „freak shows“ - vystoupení, na kterých byli pod označením „lidské zrůdy“ vystavováni lidé s nejrůznějšími tělesnými abnormalitami a neobvyklými schopnostmi. Sarah tak vystupovala po boku muže se sloními nohami nebo ženy - albínky. Kromě vystoupení pro veřejnost byla předváděna také na soukromé exhibice pro šlechtu.
Ačkoliv se Cesare a Dunlop snažili vzbudit zdání, že podnikání je dobrovolné a Sarah jako každá lidská bytost má právo o sobě rozhodovat, fakt je, že jako lidskou bytost ji publiku ani neprezentovali. Jejich největším tahákem byly tělesné rozdíly mezi Sarah a „člověkem“. Lidé se na „freak shows“ nechodili dívat s tím, že na nich uvidí lidi jen trochu odlišné od nich samotných, ale že na vlastní oči spatří hříčky přírody, přírodní úkazy a něco, co se nějakým způsobem člověku podobá. Lístky si kupovali hnáni touhou po senzaci.
Kromě laického oka Sarah zaujala i pozornost dobových vědců. Nejen lékaři, ale i tvůrci rasistických teorií zkoumali její křivky a na základě rysů, které považovali za animální, zařazovali ženy jejího původu pod úroveň člověka. Sarah byla dokonce považována za zástupkyni živočišného druhu, který měl být mezičlánkem mezi člověkem a opicí. V přímém kontrastu s tímto postojem odborné společnosti byl postoj anglikánské církve, která jako snad jediný veřejný orgán té doby projevila tolik soucitu a úcty, že Sarah roku 1811 udělila svátost křtu.
Ve Francii zůstala Sarah téměř 200 let
Ani křest, ani manželství, které podle dokladů uzavřela Sarah ještě roku 1811 s neznámým mužem, jí nezvýšilo její reálný společenský status. Roku 1814 byla odvezena do Paříže a tam prodána muži, kterého historie zná pod jménem S. Rieux.
Tento domnělý cvičitel zvěře, který byl dříve deportován z Kapského města pro svoje sadistické chování k otrokům, posunul její ponižování na další úroveň: prodával dívku jako obveselení na večírky lepší společnosti, dovolil také platícím mužům v publiku, aby se Sarah dotýkali po celém těle, později ji přímo nutil k prostituci. Z otroctví, kterému se Hendrik Cesare s Alexandrem Dunlopem snažili zachovat alespoň náznak lidské tváře, se stalo otroctví nejbrutálnějšího charakteru. Stala se nejen objektem vědeckého zkoumání a skandální hříčkou přírody, ale také erotickým objektem. Její tvář a nahé tělo se objevovaly na dobových karikaturách a pornografických kresbičkách a její nový pán nevynechal jedinou příležitost, jak na hottentotské Venuši vydělat další peníze.
Právě ve Francii se uzavírá krátký život ženy, kterou evropská civilizace znala pod jménem Sarah Baartman. Zemřela 29. prosince 1815 ve věku kolem 26 let. Příčina úmrtí nebyla nikdy oznámena. Nejspíš skonala následkem infekce pravými neštovicemi, ale není vyloučené ani to, že ji jeden z jejích zákazníků nakazil tehdy rozšířenou syfilidou. Protože šlo o sice nesvobodnou, ale stejně veřejně známou osobu, byla nařízena pitva za účelem zjištění okolností úmrtí. K té ale nakonec nikdy nedošlo.
Boj o nadvládu nad jejím tělem neustál ani po její smrti. Mrtvé tělo Sarah se dostalo do rukou lékaře, George Cuviera, který konzervoval její mozek, kostru a genitálie. Kostra byla vystavována v Musée de l'Homme, pařížském muzeu antropologie, až do poloviny 20. století.
Náhrobní kámen Sarah Baartman poblíž Kapského města
Skutečného pokoje došly ostatky Sarah až na sklonku 20. století. Nelson Mandela, prezident Jihoafrické republiky, požádal roku 1994 francouzskou vládu o jejich vydání. Francouzská strana souhlasila a roku 2002 se Sarah vrátila do Jihoafrické republiky. Nelson Mandela nechal ostatky s úctou pohřbít poblíž Kapského města nedaleko místa, kde se před více než dvěma sty lety narodila.
ZDROJE:
KELSEY-SUGG, Anna; Fennell, Marc (16 November 2021). „The Fight for Sarah Baartman“. ABC News. Radio National. Australian Broadcasting Corporation.
PARKINSON, Justin (7. ledna 2016). „The significance of Sarah Baartman“. BBC News Magazine.
UPHAM, Mansell (13. srpna 2019). „From The Venus Sickness to the Hottentot Venus: Saartje Baartman and the 3 men in her life: Alexander Dunlop, Hendrik Caesar & Jean Riaux“. Muatze.
ZILWA, Obed (9. srpna 2002). „Sold as a slave, exhibited as a freak, Sarah fimds dignity after 200“. The Independent.
