Sedm mýtů o znásilnění. Temný park, absence rozkoše a dokonalá oběť

Žijeme v přelomové době. Už jsme jako společnost alespoň teoreticky dospěli ke konsensu, že znásilňovat lidi je objektivně špatně a že tento skutek nechceme tolerovat ani morálně, ani právně. Zároveň jsme ale pořád někde na půli cesty v tom, jak ke znásilnění a problematice sexuálního zneužívání obecně přistupovat. I přes masivní osvětu (nebo možná právě kvůli ní?) tápeme a často nevíme, co vlastně znásilnění znamená pro oběť, co nám říká o pachateli a k čemu existence podobných jevů zavazuje nás jako společnost. Čas od času máme mírný zmatek i v tom, kdo je vlastně oběť a kdo pachatel. Není se moc čemu divit - celé naše dějiny jsou dějinami nerovností. Mít nerovný sex s disbalancí moci je pořád tak trochu norma.

Česká republika se posunula o krok blíže k ratifikaci Istanbulské úmluvy. Hovoří se o redefinici znásilnění, o úpravě hranice bezbrannosti ve vztahu k obětem, o korekci trestních sazeb za sexuálně motivované trestné činy. Téměř denně se můžeme probírat aktualizacemi stávajících kauz o sexuálních deliktech, nebo se vyrojí kauzy nové. Kdykoliv se v médiích objeví zpráva, která informuje o znásilnění v jakémkoliv kontextu, znamená to téměř jistotu plodné diskuse v komentářích. Přestože, jak známo, internetové diskuse nepředstavují reprezentativní vzorek populace, můžeme je použít jako jakousi sondu do myšlení běžného člověka. Pojďme se blíže zaměřit na sedm oblíbených domněnek, polopravd a mýtů o znásilnění, jak jsem je objevila a učesala z hlubin internetových diskusí.

Snad žádná trestná činnost se netěší tak vysoké míře zpochybňování a bagatelizace. Přestože máme seriózní doklady o tom, že jen minimum ze všech obvinění ze sexuálního zneužití se při vyšetřování prokáží jako falešná, obvinění ze zločinů sexuálního charakteru máme tendence vnímat jako pochybné už z podstaty. Naopak odhady podle studia prevalence uvádějí, že nahlášeno je pouhých 5 % všech reálně vykonaných skutků, ten zbytek nahlášen nebyl a dost možná nebude nikdy. Zpochybňování výpovědí oběti tedy nejen, že není zrovna citlivé, ale je taky vysoce neracionální. Z nějakého důvodu zkrátka člověku věříme více odcizené auto než vynucený pohlavní styk.

Většina z nás nejspíš prošla dětstvím a institucionálním vzdělávacím procesem před patnácti a více lety, kdy ještě otevřenost a informovanost o tématu nebyla tak značná. Vybavíte si dnes, jaké informace jste dostali o sexuálním zneužívání, když jste byli ještě dětmi? Pamatujete si, jak podle vyprávění rodičů a vychovatelů mělo probíhat znásilnění? Sama v duchu vzpomínám na apely, abychom si na hřišti nebrali od nikoho bonbóny, zvláště pak od strejdů s náušnicí v uchu, později, abychom se cestou z kroužku v zimě vyhnuli neosvíceným částem ulice. Faktem ale je, že až v 90 % případů spáchá znásilnění osoba, která je oběti blízká. Oběť ji tedy více či méně dobře zná, pouští jej do svého osobního prostoru, nebojí se pozvat jej ke stolu nebo do vlastního bytu. Znásilnění se neodehrává nejčastěji v zaplivaných koutech a barech, kterým se slušný člověk zdaleka vyhýbá. Pachatel nebývá vzhledem jasný pobuda a násilník. Pachatel je nejčastěji někdo, kdo nás dobře zná a kdo si nás třeba dlouho, i měsíce a léta, vaří jako tu žábu v hrnci.

Kdyby nechodila sama potemnělými ulicemi, kdyby si nenechala ujet ten poslední autobus, kdyby nepila… kdyby. Mýtus ponechávám pouze v ženském rodě, protože mužů se téměř nedotýká. Klasický victim blaming, který z psychologického hlediska přispívá k podpoře naší představy o bezpečném světě, kde se lidi neznásilňují. Je natolik těžké uvěřit, že i my se můžeme stát obětí sexuálně motivovaného násilí, že instinktivně potřebujeme najít něco, co bylo na oběti špatně, něco, co oběť udělala špatně, v překladu prostě něco, co můžeme udělat my, aby nám se to nikdy nestalo. Zapomínáme, že ačkoliv můžeme učinit řadu preventivních opatření a lehce zahýbat mírou pravděpodobností, to hlavní a zásadní „špatně“ je v pachateli, ne v nás.

Minulý rok se v bruselské čtvrti Molenbeek uskutečnila výstava s názvem „Co jste měla ten den na sobě?“. Intimní a přesto strhující expozice zahrnovala na čtyřicet modelů, které propůjčily samy oběti znásilnění. Šaty, které sdílely s veřejností, byly těmi, které měly na sobě v okamžiku útoku. Byly mezi nimi oversize tepláky, policejní uniforma i šaty malého děvčátka.

Pomiňme dezinterpretace práva a zákona o rodině z úst a per některých našich ústavních činitelů: sex není povinnost. Manželská ani nemanželská. Ani v manželství, ani mimo něj není přípustné si sex nutit a vynutit, používat jej jako zbraň nebo prostředek nátlaku. I přesto, že dnešní právní řád toto teoretické východisko zná, jde o extrémně bagatelizovanou situaci, kterou snad nejvíce popírají právě oběti samy. Pachatel je jim totiž nejbližší osobou vůbec. Čas od času lze v diskusích na ženských internetových fórech narazit na příspěvek, ve kterém jeho autorka popisuje méně obvyklé sexuálního touhy svého muže. Prý ho vzrušuje ji sexem probudit, a tak začne, zatímco ona spí. Ne vždycky se jí to sice úplně líbí, ale ono to vlastně skončí, než se úplně probudí, takže jí to nevadí. Nějak ji stejně ten sex přes den s ním, sama neví proč, přestává bavit…

Statistika říká, že asi jedna třetina všech znásilněných jsou muži. Většinou se jedná o znásilnění druhým mužem, objevují se ale i případy znásilnění ženou, zpravidla opět ženou muži blízkou. Předpokládá se, že muž se jako ten zdatnější, fyzicky silnější a obecně agresivnější, ubrání, a už ta samotná neschopnost vzdorovat agresi ženy pak představuje extrémní ponížení. Sociální tlak k neoznámení skutku je pak zvlášť významný, existuje proto předpoklad, že prevalence (skutečný výskyt) znásilnění bude oproti skutečně nahlášeným skutkům vyšší, než v případě znásilnění ženy.

Zvlášť bolavý mýtus. Jedna z věcí, které se při znásilnění dějí, je, že člověka zradí vlastní tělo. Chtěla by křičet, ale nemůže vydat hlášku. Chtěl by utíkat, ale nohy mu zdřevěněly. Chce se bránit, kopat a tlouct, chce prostě jen říct, že to nechce - ale strne a nemůže dýchat, natož mluvit. Jedním z projevů zrazující tělesnosti je i určitý typ rozkoše. Dráždění klitorisu u žen nebo masturbace penisu u mužů může vyvolat odpovídající tělesnou reakci bez ohledu na to, jak moc je akt oboustranně chtěný. Tato zkušenost se týká i dětských obětí, pro které se rázem podobná zkušenost často stane prvním komplexním sexuálním zážitkem zahrnující i sexuální vzrušení. Samovolné fyzické vzrušení u znásilnění není výhodou, ale naopak; v procesu zotavování oběti hraje značně negativní roli.

Soubor nejčastějších mýtů o znásilnění skládá dohromady celistvý obraz toho, jak by měla vypadat dokonalá oběť. Mýtus dokonalé oběti potřebujeme pro zachování naší iluze o světě, ve kterém chceme žít, plodit a vychovávat děti. Co musí splňovat dokonalá oběť, abychom ji mohli brát vážně? Dokonalá oběť je mladá žena. Cudně se chová i obléká. Pochází z dobré rodiny, má dobré přátele a zásadně nepije. Je mladá, fyzicky křehká. Je pohledná, ale ne příliš. Když někam jde, do soumraku je doma a předvídá za čtyři rohy. Když se jí přesto stane něco takového, utíká hned na policii, kde vypovídá uceleně, strukturovaně a racionálně. Je na ní ale současně znát hluboké emocionální pohnutí, takže je zjevně traumatizovaná, ale není to žádná nedůvěryhodná hysterka. Krom toho, že mýtus dokonalé oběti značně omezuje naši schopnost vnímat autenticitu její zkušenosti, brání nám také vidět fakta, která nám zase může osvětlit statistika se svými tvrdými daty: např. to, že znásilnění se nevyhýbá ani seniorům. Kolikrát jste si při popisu znásilnění představili, že jeho obětí se může stát i vaše babička?

Máme jako lidé sklony k šablonovitému myšlení. O naší mysli je známo, že má tendence uvažovat ve vzorcích. Je normální a přirozené, že si pro skutečnosti, které nám dosud byly cizí, vytváříme vlastní rámce, jakési škatulky, které nám umožňují nové informace zachytit, kategorizovat a tím je i lépe pochopit. Problém je, když si do těch škatulek nastrkáme věci a pak je navždy zavřeme. O to větší, pokud do nich pozavíráme živé lidi. Živá 3% mužů a 10% žen.