Článek
„Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu… “
Těmito slovy popisoval signatáře Charty 77 dokument, jehož znění na konci ledna 1977 přečetla před nastoupeným Národním divadlem herečka Jiřina Švorcová. Ještě toho večera se k tzv, Antichartě svým podpisem připojilo několik set shromážděných umělců včetně takových špiček, jako byl Karel Gott nebo Eva Pilarová, a v průběhu dalšího měsíce se k nim přidalo ještě asi sedm tisíc umělců a kulturních pracovníků. Někteří tak učinili rádi, jiní zdráhavě, další museli přinutit.
Na seznamu těch, kdo vyjádřili svou loajalitu komunistickému režimu a ospravedlňovali stíhání chartistů, se ocitlo i jméno oblíbeného herce Miloše Kopeckého.
„Kdo jste bez viny, hoďte kamenem,“ komentoval později svou příchylnost k režimu, se kterým pojil snad největší přešlap svého profesního života.
Matčina smrt byla rána, ze které se nevzpamatoval
Miloš Kopecký (1922-1996) se původně hercem stát neměl. Pocházel z dobře situované rodiny prvorepublikového byznysmena Vladimíra Kopeckého a Marty, rozené Grimmové, která se před svatbou živila jako modelka. Jeho otec vlastnil v Praze zavedené kožešnictví a přál si, aby syn kráčel v jeho šlépějích. Na rodinném podniku mu záleželo natolik, že se za protektorátu raději rozvedl se svou ženou, než aby kvůli jejímu židovskému původu přišel o živnost. Vladimírův obchod prosperoval dále, Martu ale nacisté hned po rozvodu transportovali do Osvětimi, odkud už se nevrátila. Pro sotva dospělého Miloše to byla hluboká rána. Šlo o první z celé řady traumatizujících zážitků, které měly fatální vliv na jeho pozdější psychickou nerovnováhu. To, že svým rozhodnutím vynesl nad jeho matkou nelítostný ortel, navíc otci nikdy nezapomněl, a jejich vztah zůstal touto skutečností navždycky poznamenaný.
Útrapy válečných let se Kopeckému vryly hluboko pod kůži. Hrůznou vzpomínku na okamžik, kdy se s matkou loučí před dobytčákem, se snažil vytěsnit alkoholem a zuřivými mládeneckými večírky. Když i jemu přišlo předvolání do transportu, smutek a strach zaháněl dalšími flámy. Jako poloviční Žid (podle Norimberských zákonů byl míšenec 1. stupně) privilegovaného společenského postavení skončil v táboře v Bystřici u Benešova, který byl přednostně určen pro manžele Židů a jejich děti. Podmínky v Bystřici se sice svou brutalitou nemohly rovnat Osvětimi, i tam ale na Kopeckého čekalo kruté zacházení. Dozorci ho bili, ponižovali, trestali odpíráním jídla, to vše při výkonu fyzicky velmi namáhavé práce. Kdyby si traumata, která vedla k rozvoji jeho duševního onemocnění, počítal jako zářezy na pažbě, tohle by byl už druhý.
Ihned po válce Kopecký vstoupil do KSČ. Podobně se tehdy zachovala spousta mladých herců, v jeho konkrétním případě se dá ale těžko hovořit o nadšení nebo dokonce ideologickém zanícení. Stal se komunistou, protože nenáviděl nacisty, a protože doufal, že v levicové základně najde vytoužený závan svobody. Už tehdy mu to muselo znít jako dokonalá ironie.
„Jsem komunista, ale mám proti KSČ tolik výhrad, že by to vystačilo na dosti obsáhlou brožuru,“ vyznal tehdy. „Nejdříve je však nutno umlčet reakci, skrytý fašismus a porazit nepřítele.“
O iluze přišel už v roce 1954, kdy byl ze strany vyloučen. Sám tvrdil, že to bylo za „neplnění stranických povinností“, pravdou ale je, že už tehdy trpěl četnými zdravotními problémy, které mu znesnadňovaly existenci v jakémkoliv lidském společenství. Jeho první manželství s hereckou kolegyní Stellou Zázvorkovou ztroskotalo po necelém roce - Kopecký z něj vyšel zdánlivě nedotčen, zatímco Zázvorková, zlomená jeho četnými nevěrami a vyčerpaná jím samotným, se už nikdy nevdala. Završením této nešťastné kapitoly pak byla tragická smrt jejich jediné dcery Jany. Kopecký se do konce života stihl oženit ještě třikrát, ani jedné z manželek ale nedokázal být věrný.
Kdo jsi bez viny…
Dnešní divák zná Miloše Kopeckého hlavně z televizních obrazovek a filmů pro pamětníky. Ti, kdo ho zažili, ale vzpomínají, že Kopeckému to daleko lépe než u filmu slušelo v divadle. Začínal hned po válce v dnes už neexistujícím Divadle Větrník, kde nejprve obsluhoval gramofon a zvedal oponu - a také se tam seznámil se svou první manželkou. Když v roce 1946 Větrník ukončil svou činnost, Kopecký pokračoval dál přes menší scény, kde se připravoval na svůj první velký divadelní úspěch - angažmá v Národním divadle. Na prknech naší nejprestižnější scény se dlouho neohřál: vyhodili ho poté, co zjistili, že přišel na představení opilý. Po této zkušenosti začal práci pro divadlo prokládat.
Pak přišel rok 1977 a s ním i jeho životní triumf: role svérázného doktora Štrosmajera v seriálu Nemocnice na kraji města. Režim se pokusil této popularity využít a nabídl stárnoucímu herci roli moderátora v připravovaném dokumentu Krok do neznáma. Ten titul do velké míry předpověděl, čím se stane pro Kopeckého - fatálním přešlapem, za který se bude muset donekonečna omlouvat.
Krok do neznáma byl komunistický dokument, který Československá televize vysílala jako dvoudílný seriál v roce 1984. Šlo o štvavý propagandistický pořad na objednávku KSČ, který ústy Miloše Kopeckého úmyslně pomlouval a hanil emigranty a uváděl nepravdivé informace jak životě na Západě, tak o přijímání československých uprchlíků v táboře v rakouském Traiskirchenu. Producenti doufali, že kombinace jednostranného scénáře a známého, důvěryhodného obličeje zmanipuluje veřejné mínění a odradí československé občany od emigrace na Západ.
Přepočítali se. Dokument byl natolik přitroublý a okatě tendenční, že většina diváků jeho záměr prokoukla. Po odvysílání Kopecký obdržel stovky nenávistných dopisů a jeho popularita začala raketově klesat. Na jeho rekreační usedlost dokonce nějaký pobouřený výtržník načmáral hanlivý nápis. Účast v Kroku do neznáma pohoršila diváky víc, než když v roce 1977 podepsal Antichartu, a nadosmrti pošramotila jeho hereckou reputaci.
Účast na natáčení Kopecký přijal v době, kdy se u něj už naplno projevovala duševní choroba. Soudruzi o této jeho slabosti dobře věděli a pravděpodobně jí i využili, když Kopeckého lanařili ke spolupráci. On sám na své vleklé duševní potíže a na to, jak se cítil donucen přijmout roli v kontroverzním dokumentu, vzpomínal takto:
Je mi šedesát pět let, šedesát pět, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumarum: selhal jsem.
Onou „cyklofrenií“ byla maniodepresivní psychóza (dnes bipolární afektivní porucha), těžká psychická nemoc charakterizovaná cyklickým střídáním extrémních nálad - těžkých depresí a mánií až hypománií, která fatálně ovlivňuje emotivitu, úsudek i schopnost každodenního fungování. Kopecký se s nemocí pravděpodobně potýkal už od útlého věku, kdy její nástup a projevy umocnilo trauma, alkohol a nestabilita osobního života.
Svou roli v Krocích do neznáma později Kopecký označil za své osudové selhání. Škraloup viny se ze sebe snažil smáznout, jak se dalo. Roku 1985 mu stát propůjčil titul národního umělce a on na oplátku dva roky poté udělal něco, co si do té doby žádný národní umělec nedovolil - veřejně zkritizoval jeho vedení. V průběhu IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze 5. května 1987 pronesl projev, který vstoupil do dějin:
Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.
Už tehdy se lidé dohadovali, jestli autorem těchto odvážných slov byl skutečně Kopecký sám. Řada jeho blízkých jeho autorství dosvědčila a kdo ho dobře znal, věděl, že obsah i forma koresponduje s jeho skutečným smýšlením. Kupodivu se mu za něj nedostalo žádného skutečného napomenutí nebo postihu - dobová média jej dokonce převzala a citovala, byť se značně proškrtaným textem. Dva roky před revolucí byl Kopecký utahaný a zdeptaný, vyčerpaný vleklými psychickými potížemi i nádorem, kvůli kterému mu lékaři těsně před listopadem 1989 museli odebrat skoro celý žaludek.
Kvůli podlomenému zdraví si Kopecký po revoluci zahrál už jen v několika menších rolích. Zemřel 16. února 1996 po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně.
ZDROJE:
Kovář, Pavel: „Miloš Kopecký: Já“. Emitent, Praha, ISBN 80-85876-29-9
Strejcová, Veronika: „Slavné české filmové páry: Kopeckého a Zázvorkovou spojila láska i tragédie“ (4.8.2020). iDnes.cz. Čteno 7.5.2026
Švagrová, Marta: „POHNUTÉ OSUDY: Plachý proutník a zranitelný světák Miloš Kopecký“ (23.7.2015). lidovky.cz. Čteno 7.5.2026
„Miloš Kopecký: Selhal jsem. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem“ (16.2.2021). plus.rozhlas.cz. Čteno 6.5.2026
