Šest žen Jindřicha VIII. Krutý král se nevzdal touhy po synovi, i když byl impotent a hnila mu noha

V Evropě na kraji novověku nebyly královské porody jen soukromá záležitost. Každé živé dítě bylo dynasticky cenné, ale pokud se narodil syn, šlo o událost státního významu. Chlapec byl důkazem Boží přízně, příslibem naděje i budoucnosti. Chlapec zajišťoval kontinuitu svého rodu, upevňoval pozici svého královského otce a na jeho protivníky vrhal stín hanby.

Roku 1486 se jeden novorozený princ stal živoucím symbolem usmíření mezi dvěma znesvářenými rody. Tři desetiletí mezi sebou Lancasterové a Yorkové bojovali o Anglii při slavných Válkách růží, ze kterých nakonec vyšel vítězně Jindřich Tudor z rodu Lancasterů. Ten pak nastoupil na trůn jako Jindřich VII. a coby první král z rodu Tudorovců potvrdil svoji legitimitu tím, že pojal za manželku dceru svých někdejších nepřátel. Z mocenského spojení Jindřicha a Alžběty z Yorku přišel ke králově nesmírné radosti na svět princ Artur, dědic anglického trůnu a facka do tváře těch, kdo zpochybňovali jeho nároky na trůn.

Když byli Arturovi dva roky, jeho otec domluvil synův sňatek se španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou. O rok starší Kateřina byla dcerou mocného panovnického páru - Isabely, královny Kastilie, a Ferdinanda, který vládl Aragonii. Kateřina a Artur se poprvé setkali až roku 1501, více než dva roky poté, co proběhla jejich formální svatba. Oddáni byli tzv. v zastoupení - obřad proběhl zároveň v obou zemích, přičemž roli druhého ze snoubenců zastal pověřený zmocněnec. Když se tito mladí lidé poprvé setkali, zdálo se, že spokojenost vládne na obou stranách. Artur v dopise ubezpečil Kateřininy rodiče, že bude „věrný a milující manžel“, a svým vlastním rodičům sdělil, že byl velmi potěšen, když spatřil tvář své mladé ženy. Všichni si oddechli úlevou.

Manželské štěstí ale netrvalo dlouho. Při návštěvě velšského hradu Ludlow v březnu 1502 se Artur nakazil vysoce infekčním horečnatým onemocněním a v dubnu toho roku nemoci podlehl. Titul následníka trůnu po něm zdědil jeho mladší bratr Jindřich - a spolu s ním si přivlastnil i jeho budoucí nevěstu.

Jindřich byl pravým opakem svého zemřelého bratra. Zatímco Artur byl vyzáblý, jemný a křehký, Jindřich dostal do vínku silnou postavu, rozložitá ramena a lýtka atleta. Oproti bratrovi byl charismatický, veselý, plný vtipu a mladistvé energie. Rád tančil, jezdil na koni a šermoval, zároveň byl na hocha své doby a svého věku překvapivě citlivý. Psal básně, kreslil, komponoval lyrické zpěvy a snil o lásce až za hrob. K tomu všemu byl nesmírně pohledný a vzdělaný. Jako druhorozený syn byl původně vychováván pro církevní dráhu, po Arturově smrti ale musela služba Bohu ustoupit státnickým povinnostem. Novopečená vdova považovala za štěstí, že směla v Anglii zůstat jako Jindřichova žena, a i Jindřich byl se svou poslušnou a oddanou manželkou nakonec docela spokojený.

Manželství Jindřicha Tudora s Kateřinou Aragonskou trvalo dlouhých 24 let. Přesto, že ho současníci hodnotili jako „neobvykle dobré“, nesplnilo svůj hlavní účel: nevzešel z něj syn. Z nejméně šesti těhotenství do dospělosti přežila jedině dcera Marie, jediný živě narozený syn žil pouhých sedm týdnů. Kateřina byla dokonalá žena, po tolika letech ale už Jindřicha její dokonalost nudila. To, že mu nedokázala dát syna, po kterém tolik prahnul, jen podnítilo jeho rozhodnutí začít se rozhlížet jinde.

Přišel rok 1525 a u dvora se objevila ona. Anna Boleynová. Jindřich měl už předtím milenky, s nejméně dvěma z nich dokonce zplodil i levobočky, tentokrát to ale bylo jiné. Anna oplývala šarmem a přirozeným důvtipem, měla vzdělání i půvab a byla stejně nedobytná, jako byla koketní. Při své inteligenci si dokázala dobře spočítat, jaká taktika zabere na muže Jindřichova typu - v nejlepších letech, překypujícího láskou a s mocí udělat svou milenku z každé, na kterou si ukáže. Ona ale nechtěla být jen milenkou. Povzbuzována svými mocichtivými příbuznými s ním rozehrála milostnou hru starou jako lidstvo samo a odmítala ho až k zešílení. Když konečně podlehla - přesně v ten čas, ve který podlehnout chtěla - král ztratil hlavu. Rozhodl se, že se zbaví staré a neplodné Kateřiny a mladou a uhrančivou Annu si vezme místo ní. Neváhal pro to udělat téměř cokoliv.

Rozvodový proces, který Jindřich vedl proti Kateřině, byl skandální. V době, kdy se začal dvořit Anně Boleynové, už Kateřina nemohla mít děti, a Jindřich se snažil přesvědčit všechny okolo sebe, že jeho manželství je prokleté. Došel k náhlému prozření, že si Kateřinu vůbec neměl brát, protože už byla předtím ženou jeho bratra a takový sňatek Bible zakazovala. Trestem za neuposlechnutí zákazu měla být právě bezdětnost. Někteří moderní historikové věří, že Jindřich byl pravděpodobně nositelem negativního RH faktoru, který byl příčinou potratů (příliš častých i na svou dobu) a opakových porodů mrtvorozených dětí.

Jindřich žádal papeže Klementa VII., aby jeho hříšné manželství prohlásil za neplatné, a doma pak pokračoval ve svém procesu. Argumenty, které přednesl proti Kateřině, byly ale tak pobuřující, že se je zdráhali vyslovit i sami žalobci. Tvrdil, že Kateřina nebyla panna, když vstupovala do jeho lože, což by potvrzovalo neplatnost jejich manželství. Kateřina byla upřímně zbožná, pokorná a zjevně nelhala, když tvrdila, že její krátké manželství s Arturem nebylo naplněno. Bojovala nejen za sebe, ale také za nástupnické právo pro svou dceru Marii, a při pomoci se obrátila na mocného spojence - svého strýce, španělského krále Karla I., který roku 1527 vyplenil Řím a zatlačil na papeže Klementa VII., aby se nedal zmást Jindřichovými výhružkami a anulaci nepřipustil. Pro Jindřicha to byla poslední kapka v jeho táhlých rozporech s Římem a roku 1534 se prohlásil nejvyšší hlavou církve v Anglii, čímž fakticky založil církev novou. Z toho titulu sám sobě rozvod povolil, Kateřinu zapudil a ze své jediné legitimní dcery udělal bastarda.

Anna byla anglickou královnou korunována 1. června 1533. Jindřichovou ženou se stala při tajném obřadu, který proběhl pár dní předtím. Mezi lidmi nebyla oblíbená - chovala se panovačně a pyšně, byla prostořeká a příliš dominantní - pravý opak bohabojné a skromné Kateřiny. Když 7. září toho roku porodila svou jedinou dceru Alžbětu, král, který s jistotou očekával prince, byl zklamaný. Po tomto dítěti následovalo několik potratů (včetně alespoň jednoho chlapce, o kterého přišla, když ji Jindřich ztloukl), které Anna vysvětlovala tak, že ji jistě proklela její zhrzená sokyně Kateřina. V lednu 1536 Kateřina v chudobě a nemoci zemřela, král s Annou oblékli sebe i Alžbětu do slavnostních šatů a mohutně slavili. Ani po tomto zvratu ale Anna nebyla schopná donosit další dítě. V březnu 1536 se na scéně objevila Annina dvorní dáma Jana Seymourová a to už začalo být jasné, že Anniny dny jsou sečteny.

V mírné a submisivní Janě našel Jindřich útěchu od hádavé a jedovaté Anny. Najednou věřil, že lidé měli pravdu, že ho Anna opravdu očarovala a svedla proti jeho vůli. Věděl, že anulace ani rozvod v tomto případě nepřipadá v úvahu, protože Anna by dělala jen samé problémy, potřeboval se jí ale rychle zbavit. Ve vykonstruovaném procesu ji nechal obvinit z čarodějnictví (které měla prokázat její velká tmavá bradavice a zakrnělý šestý prst) a z cizoložství, které bylo v králově případě rovno velezradě. Nevěrná mu měla být mimo jiné i se svým vlastním bratrem. I Anna, tak jako předtím Kateřina, bojovala za svůj život a právo pro svou tříletou dcerku, na rozdíl od Kateřiny ale neměla na své straně ani papeže, ani lid. Byla shledána vinnou a v květnu roku 1536 popravena stětím mečem spolu se svými údajnými milenci a bratrem. Její dcera Alžběta byla prohlášena za nelegitimní.

Jindřich se se svou třetí ženou oženil jedenáct dní poté, co nechal popravit tu druhou. Jana byla plachá, měkká a poddajná a dělala vše pro to, aby se odlišila od své předchůdkyně. Na svém dvoře zakázala módní francouzské oděvy, které jí příliš připomínaly Annu, a nepletla se do jeho záležitostí - ať už šlo o státnické záležitosti, nebo o jeho milostné pletky, které nezanedbával ani kvůli lásce k Janě. Janin jediný pokus svého muže politicky ovlivnit skončil jeho podrážděným upozorněním, že její předchůdkyně přišla kvůli své prostořekosti o hlavu.

Konzervativní Jana začala krále brzy nudit, oceňoval ale její vlastnosti jako manželky a náhradní matky. Podařilo se jí dokonce vrátit do přízně královy dcery a trpělivě pracovala na tom, aby se Jindřich obrátil zpět ke katolické církvi. Chvíli to vypadalo, že za tuto manipulaci se i nad ní stahují mračna, to už ale byla těhotná. Dne 12. října 1537 konečně porodila Jindřichovi vytouženého syna a dědice, který dostal jméno Eduard. Král se při pohledu na něj rozplakal štěstím. Radost ale neměla dlouhého trvání; porod byl dlouhý a vyčerpávající a Jana 12 dní po něm zemřela na poporodní komplikace - pravděpodobně šlo o horečku omladnic. Jindřich sám sebe přesvědčil, jak hluboce a vroucně tuto ženu miloval, nařídil čtyřměsíční státní smutek a hluboce truchlil; tehdy také vyjádřil přání ležet po smrti po jejím boku - jak se také později stalo.

Princ Eduard byl jako dítě slabý a neduživý. Jindřich až obsesivně dbal na ochranu synova zdraví, nutně ale potřeboval ještě alespoň jednoho chlapce, kdyby s tímto něco stalo. Hledání nové manželky začalo hned po skončení nařízeného smutku. Volba nakonec padla na pětadvacetiletou Annu z Kleves, sestru německého protestantského vévody Viléma La Marck.

Sňatek s Annou Klevskou byl výsledkem pečlivého politického kalkulu. Annin otec a bratr mohli být oba Jindřichovými vítanými spojenci proti císaři Svaté říše římské. Jindřich si ale brzy uvědomil, že i s touto manželkou šlápl vedle. Anna se mu fyzicky nelíbila, nepřitahovala ho a neměl si s ní co říct, protože ona nemluvila anglicky a on neuměl ani slovo německy. Na německém dvoře se jí také dostalo jen nízkého vzdělání, zatímco Jindřicha přitahovaly ženy kultivované a s rozhledem.

„Je ošklivá zepředu i zezadu,“ stěžoval si Jindřich a nazval svoji novomanželku „flanderskou kobylou“. Tyto stížnosti nám už dnes musí připadat úsměvné - Jindřich už měl v té době sám do Adonise daleko. Byl obézní, těžko chodil a z otevřených vředů na nohou mu vytékal zapáchající hnis, ze kterého se Anně dělalo nevolno.

Je známo, že Jindřich svou novou ženu podezříval, že už není panna. Soudil tak podle jejího povoleného břicha a málo pevných prsou. Ověřit si to nicméně nemohl - pokud mezi těmi dvěma někdy proběhl pokus o styk, skončil nezdarem. Možná by s hlavou na špalku skončila i ona, Jindřich proti sobě ale nechtěl popudit Annina bratra, a tak své manželce prostřednictvím svých rádců navrhl smírný rozvod, ke kterému došlo ještě v rok svatby. Anna se poučila z chyb svých předchůdkyň a zrušení manželství s nerudným a neforemným Jindřichem se nijak nebránila. Vysloužila si za to jeho upřímný dík, panství Hever a doživotní rentu. Jako příjemný bonus mohla zůstat v Anglii a do konce Jindřichova života byla vítána na jeho dvoře jako jeho „nejmilejší sestra“. Díky dobrým vztahům se všemi Jindřichovými dětmi byla pohřbena ve Westminsterském opatství s královskými poctami.

Sotva se za Annou zaklaply dveře, Jindřich už pokukoval po jiné. Táhlo mu na padesát, když se bláznivě zamiloval do sedmnáctileté Kateřiny Howardové, která byla přes bratra své matky sestřenicí Anny Boleynové. Nepřestal doufat v dalšího syna, přestože už byl v té době téměř úplně impotentní a jedna z nohou pokrytých bércovými vředy mu doslova hnila zaživa. Mladičká Kateřina vyrůstala na dvoře své nevlastní babičky, kde vládly velmi uvolněné poměry. Ještě před sňatkem s Jindřichem měla více sexuálních vztahů, což se jí nakonec stalo osudným.

Kateřina získala kvůli nedostatečné výchově jen bídné vzdělání, i tak byla ale vzdělanější, než většina tehdejších žen. Byla prý velmi atraktivní, s tmavými kučeravými vlasy a pohledným obličejem s měkkými rysy. Temperamentem připomínala svoji sestřenici, oproti ní byla ale naivnější a více dětinská. O třicet let staršímu Jindřichovi Kateřinu jako milenku předhodil její katolický strýc, který chtěl krále přivést zpět k jediné pravé víře. Přestože už byla zaslíbena jinému, byla Kateřina svou rodinou donucena se za krále provdat ještě roku 1540, kdy se rozvedl s Annou Klevskou.

Jako u každé ženy, i u této Jindřich věřil, že našel lásku svého života. Kateřina po jeho boku štěstím nepřekypovala. Byla mladá, plná života, ráda se bavila, tančila a vyhledávala společnost lidí svého věku. Král byl starý, silně obézní a těžce se pohyboval. Když se doslechl o pletkách, které měla mít jeho žena ještě před manželstvím, poblouzněn láskou je chtěl hodit za hlavu. Příbuzní Jany Seymourové se ale obávali, že případný Kateřinin syn ohrozí nástupnictví malého Eduarda (a tím i vliv celého rodu Seymourů) a nenápadně předhazovali králi důkazy proti ní. Semínko pochybností bylo zaseto. Kateřina se pod nátlakem přiznala k dětské lásce ke svému učiteli hudby i k platonické lásce k chudému šlechtici Derhamovi, se kterým měla podle obvinění Seymourů stále udržovat poměr. Většina členů její rodiny byla za své komploty zatčena a Kateřina sama byla v únoru 1542, po necelých dvou letech manželství, popravena stětím hlavy za velezradu.

Král se bezodkladně pustil do hledání nové ženy. Po smrti Kateřiny Howardové už věděl, že se syny je utrum, hledal tak především pečovatelku a matku pro své stávající děti. Našel ji. Kateřina Parrová byla v roce 1543, když se vdávala za Jindřicha, už dvojnásobnou vdovou. Původně si chtěla vzít za muže svého milence Thomase Seymoura (shodou okolností bratra Jany Seymourové), toho ale král preventivně poslal jako vyslance do Bruselu a tak se svého soka obratně zbavil. Pro svého starého, těžce nemocného a depresemi trpícího manžela už byla Kateřina opravdu spíše mentální vzpruhou a pečující silou, než sexuální motivací. Výborně si rozuměla se všemi Jindřichovými dětmi a zasadila se o to, aby Jindřich (který v té době vážil už 170 kg a do patra ho museli zvedat kladkou) dostal tu nejlepší možnou péči.

Kateřina se narodila a vyrostla jako katolička, v průběhu života se ale stala horlivou protestantkou. Král ale, jak o něm bylo známo, neměl rád fanatiky ani z jedné strany. Toho využili katolíci u dvora, kterým se ho podařilo přesvědčit, že královna chystá náboženský převrat, tedy se chce dopustit velezrady. Král, jehož nalomené zdraví způsobovalo těžké záchvaty paranoie, už podepsal zatykač, královna ale byla o svém zatčení předem informována, dostavila se do Jindřichových komnat a dramaticky prohlásila, že její náboženské myšlenky jsou nepodstatné a plně se podřizuje vůli svého krále a pána. Jindřich, překvapen manželčinou pokorou, zatčení zrušil a místo Kateřiny dal pozatýkat její odpůrce. Nikdo nepochyboval, že se tehdy Kateřina jen těsně vyhnula špalku.

Jindřich VIII. zemřel 28. ledna 1547. Kateřina Parrové po jeho smrti povolala zpět svého někdejšího milence Thomase Seymoura a roku 1548 se za něj provdala. Tehdy také zjistila, že její muž zneužívá Jindřichovu čtrnáctiletou dceru Alžbětu, se kterou dvojice sdílela domácnosti. Tuto skutečnost nesla těžce, zvlášť proto, že byla tehdy s Thomasem těhotná. Ještě toho roku porodila dceru a nedlouho poté zemřela na horečku omladnic. Thomas Seymour se chtěl hned po její smrti oženit s Alžbětou a za tento absurdní nápad byl popraven.

Jindřich VIII. byl v minulosti jako panovník hodnocen o něco přísněji, než bylo spravedlivé. Navzdory tomu, jak je někdy vykreslován v populární kultuře, nebyl vždycky tím hrozivým monstrem, ve které se vyvinul v pozdějších letech své vlády. Na trůn nastupoval plný nadějí, v plné síle a s upřímnou touhou až za hrob. Jako panovník se zasadil o řadu pozitivních změn a vylepšení - vybudoval silné královské námořnictvo, díky kterému se později Anglie stala námořní velmocí, reformoval státní správu a posílil moc parlamentu. Také štědře podporoval vzdělanost a byl mecenášem vědy i umění. Je krutou ironií osudu, že největší snažení jeho života nakonec vyšlo vniveč. Syn Eduard, který po něm ve věku pouhých devíti let nastoupil na trůn jako král Eduard VI., byl slabý a snadno manipulovatelný a zemřel roku 1553 ve věku patnácti let. Do historie se nakonec nezapsal on, ale jeho dvě starší sestry - Marie I. (zvaná Krvavá) a Alžběta I., jejíž velkolepá vláda symbolicky završila těch krátkých 118 let, kdy Tudorovci seděli na anglickém trůnu.

ZDROJE:

Henry VIII’s wives: six queens, six women. hrp.org.uk. Čteno 29.7.2026

Fraga, Kaleena: How Many Children Did King Henry VIII Have? The Answer Is A Little Complicated (9.3.2023). allthatsinteresting.com. Čteno 29.7.2026

Hardy-Gould Janet. Henry VIII and his six wives. Oxford Bookworms Library. True Stories. Oxford: Oxford University Press, 2015

Rival, Paul. Šest žen Jindřicha VIII. Praha: Motto, 2001. ISBN 80-7246-090-0.

Weir, Alison: Šest žen Jindřicha VIII. Praha: BB art, 2019. ISBN 978-80-7595-253-0.