Článek
Pana Tondu, který chodil na terapii přede mnou, trochu znám. Takhle si on sám říká - Tonda. Jako Toníčka ho oslovuje jeho maminka, sestra a taky tahle paní fyzioterapeutka. Vůbec se to k němu nehodí. Na to, že má Downův syndrom, je poměrně vysoký, má potetované paže a chodí do fitka. A hlavně - je mu skoro třicet. Už dávno není tím malým, roztomilým kloučkem, který se na každého usmívá a ke kterému si pro jeho bezelstnost každý všechno dovolí.
Pan Tonda prožil dětství v devadesátých letech. Tehdy už se lidé s Downovým syndromem nezavírali plošně do ústavů, ale probíhaly první nesmělé pokusy o jejich integraci do společnosti. Byly to pokusy velmi opatrné; odborníci tápali, jak daleko si mohou dovolit naráz prorazit zeď, kterou totalitní režim na čtyřicet let oddělil Československo od sociálního progresu západního světa.
Když bylo Tondovi osm, lékař z ozdravovny mu napsal do propouštěcí zprávy: „Vývojem odpovídá čtyřletému dítěti.“ Jeho maminka se této nedbalé (ale vůbec ne ojedinělé) diagnózy držela. Když Tonda dospíval a začal se zajímat o děvčata, přišla ledová sprcha. Na tohle vůbec nemysli, na to máš času dost, vždyť jsi ještě malý, kárala ho maminka. Nedodala, co si opravdu myslela, totiž, že Tonda bude malý pořád. Bylo mu tehdy už patnáct. Neslušný časopis, který mu podstrčili kluci na sídlišti, aby si z něj vystřelili, mu vyhodila, a více už na to nikdy nepřišla řeč.
Pan Tonda má IQ na rozhraní lehké až středně těžké mentální retardace. Odpovídá to jeho genetické vadě. Přesto byl na úrovni čtyřletého dítěte právě a jen tehdy, když mu byly čtyři roky. V téměř třiceti letech má tvář a postavu dospělého muže. Holí se, používá kolínskou a často myslí na sex. Není to žádný malý Toníček ani Downíček žijící v sluníčkovém světě s duhami a jednorožci, ale dospělý muž, který přes jakýkoliv svůj mentální deficit nepřestal být mužem.
Možná se to někomu osvícenému může zdát neuvěřitelné, ale i dnes působí velký rozruch věta, že Tonda má Downův syndrom a taky má rád sex. Má ho rád, přestože ho nikdy neměl. Rád na něj kouká na obrázcích a videích a rád si představuje, že ho jednou mít bude. Tonda nikdy neměl žádnou přítelkyni, přestože by ji moc chtěl; jeho výchova byla co se týče sexuality a vztahů žalostně zanedbaná. Kdyby podobně nedbale probíhalo jeho školní vzdělávání, rozhodně by se to příčilo vzdělávacímu plánu. Tonda by přitom pro život mnohem více využil potvrzení toho, že i on jednou dospěje, že nebude navěky čtyřletým Toníčkem, jak mu tvrdila maminka a pan doktor.
Na panu Tondovi se fakt, že člověk s postižením má mít možnost žít regulérním partnerským a sexuálním životem, demonstruje snadno. Ačkoliv je nám hloupé si to přiznat, možnost mít sex máme tendence přiznávat lidem až na základě jejich zásluh. Zásluhou pana Tondy je, že jeho IQ není extrémně nízké a jeho tělo se vzhledem blíží tělu zdravého člověka. Když se ale začneme bavit o tom, že sexuální potřeby může mít i člověk upoutaný na lůžko, že jsou to potřeby zcela legitimní a my jako společnost můžeme bez obav hledat cesty, jak je pomoci realizovat, dostává debata zase jiné grády. Když přijde na to, že i desetiletá dívka s těžkým kombinovaným postižením je pohlavní bytost a může třeba masturbovat, vstupují do hry těžké emoce.
O Tondu se nebojím. Ten už dávno ví, že mu nejsou čtyři. Žije sám v chráněném bydlení, pracuje v kavárně a chodí k odborníkovi na sexualitu lidí s postižením radit se, jak si může najít dívku. Nedávno jsem ho potkala na jednom větším pražském náměstí, zrovna za ním spěchal. Snad i on bude ostatní lidi učit o tom, že sex je skutečnou součástí života. Pro všechny a bez zásluh.
