Článek
Stará moudrost praví, že aby se člověk udržel mlád a svěží, nesmí číst diskuse na internetu. Neřídila jsem se tím a za odměnu mi přibylo na tváři pěkných pár vrásek.
Je to už nějaká doba, co si Ministerstvo práce a sociálních věcí vyžádalo od jisté neziskové organizace návod, podle kterého by měli pracovníci v sociálních službách pracovat se sexualitou a vztahy u klientů s postižením. Slovo dalo slovo a před pár týdny spatřil světlo světa dokument, na jehož tvorbě se podíleli odborníci s mnohaletou praxí se sexualitou u klientů s postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Protože spojení slov jako „sex“ a „postižení“ zákonitě působí jako červený hadr na býka, nepřekvapilo mě, že se k němu má potřebu vyjádřit kdekdo: od všetečných novinářů až po sociálně (ne)naladěné diskutéry pod články. K mému upřímnému překvapení (skoro jsem slyšela, jak mi praská tenká stěna mé sociální bubliny) se ale v komentářích k existenci tohoto dokumentu z podstaty odmítavě staví i řada profesionálů z oboru - sociálních pracovníků, pečovatelů, asistentů. Jejich rozpaky lze shrnout v citaci jednoho z nich, pečovatele v domově se zvláštním režimem, který si zástupy lajků vysloužil odvážným názorem ve znění:
„Sex není právo, ale výsada,“ píše dotyčný. „Nevím, proč by ji měli mít všichni lidi a proč se neřeší důležitější věci, než jestli ho můžou mít ti postižený z ústavů.“
A to je slovo do pranice.
Mít sexuální vztahy patří mezi lidské svobody
Už před pár lety jsem sem psala o tom, že sex není výsada, ale právo, a stále si za tím stojím. Sex je jedním z projevů naší sexuality a sexualita je neoddělitelnou součástí naší identity, týká se proto každého člověka v každé fázi života, ať už si ji uvědomujeme nebo ne. Jsme pohlavní bytosti, které svoji sexualitu (neboli pro naše potřeby výstižněji - pohlavnost) vyjadřují různými způsoby a prožívají ji, i když o tom třeba ani neví. S ohledem na naše pohlavní uvědomění se oblékáme, chováme, mluvíme, navazujeme vztahy a taky, ne nezbytně, ale ne zanedbatelně - provozujeme sex.
Ve světě, kde čím dál tím častěji (zcela správně) zaznívá, že sex si nemůžeme na druhém člověku vynutit, může být vyjádření, že na sex máme právo, poněkud třaskavé. Ještě ošemetněji pak zní samotný výraz „právo“, podle mě sem ale patří. Mít sexuální vztahy patří mezi lidské svobody, které nám náleží z titulu našeho lidství. Máme na něj právo stejně, jako máme právo bydlet a vzdělávat se. Neznamená to, že musíme být přijati na každou školu, na kterou se přihlásíme, nebo že nás musí ubytovat všude, kde si zrovna zamaneme, ale že máme možnost legálními prostředky usilovat o obojí. To, že mám právo na sex, neznamená, že mám právo na to, aby mi kdokoliv kdykoliv uspokojil moje sexuální potřeby - znamená to ujištění, že jsou moje potřeby legitimní a že etický i právní kodex chrání moji možnost je naplnit. Někdy mi přijde, že při veškeré té přehlcenosti sexem zapomínáme, co to vlastně je. Sex není jen pár minut (nebo pár desítek minut, patříme-li k těm šťastnějším) tělesné rozkoše nebo nástroj, pomocí kterého tvoříme nového člověka. Sex je jednou z možností, jakými my lidé realizujeme své lidství, způsob, jakým prožíváme vztahy s jinými lidmi, forma sebevyjádření i sebelásky. Ať už sex máme nebo nemáme, odmítáme ho nebo po něm toužíme, naplněnost v sexuálních vztazích do značné míry ovlivňuje to, jak spokojený vedeme život. A hledání cest, jak může i člověk s postižením žít spokojený a plný život, je přesně to, o čem je moderní sociální práce.
Problém s celospolečenským přesahem
Ve stejné diskusi, která mě vyprovokovala k sepsání tohoto textu, se objevily výhrady k množství prostoru, které se dává tak minoritnímu problému, jako jsou nějací postižení lidé s nějakým svým domnělým právem na sex. Pomiňme, že lidé se zdravotním postižením nebo znevýhodněním nežijí na jiné planetě a že jejich svět se s ostatními světy může protknout až bolestně snadno. Každému z nás se může v životě objevit velmi speciální dítě, naše dítě, které nám sebere pevnou půdu pod našimi sebejistotami a donutí nás leckteré z nich přehodnotit. Jsem mimo to přesvědčená o tom, že na těch nejzranitelnějších z nás se projevují problémy celé společnosti - a dospělí lidé s postižením patří k těm nejzranitelnějším. Od okamžiku, kdy jsem tu proklatou diskusi rozklikla, přemýšlím, co nás vede k tomu přemýšlet o sexu jako o něčem, co si musíme zasloužit. Tou hlavní zásluhou v tomto případě má být to, že se člověk narodí bez postižení, ale to je krutý omyl. Pokud máme pocit, že sex je výsada, privilegium, o které jsme se my nepostižení zasloužili, nepochopili jsme, co to znamená být si v důstojnosti rovni. Dostáváme se v tom případě myšlenkově někde do doby před osvícenstvím a to je za mě problém s celospolečenským přesahem.
Jak už z názvu vyplývá, dokument, který si vyžádalo MPSV, nemá fungovat jako zákon ani doktrína, ale jako doporučení a závazek pro ty služby, které chtějí se sexualitou efektivně pracovat. Podpořit své klienty, aby byli schopni prožívat vztahy, jak si sami přejí, chce kuráž i fištróna. Přála bych si, aby služeb, kde to umí dělat dobře, bylo více.
Abychom všichni věděli, že sexualita patří k člověku a že na sex má právo každý. Já, ty, i všichni ti lidé za zdmi ústavů.
ZDROJE:
Švihel, Petr: „Lidé s postižením už nebudou „bezpohlavní bytosti“. Vznikl návod, jak na to“ (9.3.2025). Čteno 14.3.2025
Třešňák, Petr: „Když klukům rostou prsa“ (5.12.2023). Respekt. Čteno 14.3.2025
