„Škola míru“ vychovala z vyloučených romských dětí jedničkáře. Pro skvělé výsledky rozbíjela rodiny

Český Krumlov, 1950. Pětadvacetiletý Miroslav Dědič spěchal na národní výbor, aby tam předložil svou žádost o přidělení místa učitele. Právě dokončil povinnou vojenskou službu, kterým předcházelo ještě pár let učitelské praxe v pohraničí, a tak se po letech, kdy pendloval sem a tam, zatoužil vrátit do svých rodných Jižních Čech. Kancelář okresního školního inspektora byla prostá a útulná a inspektor Boubelík si požadavky dychtivého mladého učitele vyslechl s upřímným zájmem. Jeho zápal pro věc mu byl sympatický, a tak mu nabídl místo hned na dvou vesnických malotřídkách. Jedna se nacházela v Horní Plané, druhá v Černém v Pošumaví, oboje pouhou hodinu cesty od Dědičova rodného Zlivu. Byl by blízko rodině, jak si tak moc přál.

„Je tady ještě jedna škola,“ dodal inspektor jakoby mimochodem, zatímco se přehraboval v hromádce odložených lejster. „Zmíním ji ale jen pro úplnost, posílat vás tam nebudu. Škola v Květušíně, ve vojenském prostoru Boletice. Je tam statek a na něm pracují Cikáni, pro jejich děti tam zřídili školku. Tak si, hochu, vyberte, jestli Černá nebo Planá.“

Na rozmyšlenou mu dal patnáct minut, Dědič ale hned věděl, že už má vybráno.

„Chtěl bych na tu školu pro cikánské děti,“ prohlásil rozhodně a v očích mu zasvítily plamínky vzrušení. Školní inspektor se zamračil.

„Člověče, vy jste buď ideální humanista, nebo úplný blbec,“ zakroutil nevěřícně hlavou. Začal mladíkovi barvitě líčit, co všechno ho s dětmi v Květušíně čeká, a nevynechal žádné peprné detaily. Dědič se při tom vyprávění usmíval víc a víc a když pak znovu promluvil, znělo to skoro omluvně.

„I tak bych tam chtěl,“ řekl přesvědčeně. Inspektor si povzdychl a vzal do ruky razítko.

„Za pár měsíců se ti Cikáni zvednou a i s dětmi odejdou pryč,“ prorokoval a s mohutným rozmachem udeřil štočkem o stůl. „Pak vás dám, kam budete chtít.“

Děti ale z Květušína neodešly a neodešel ani Dědič. Je to především jeho zásluha, že se tato zapadlá jihočeská vesnice stala svědkem nebývalého pedagogického úspěchu - a také dějištěm toho nejkontroverznějšího experimentu v dějinách československé pedagogiky.

Květušín po staletí obývalo především německy mluvící obyvatelstvo. Před druhou světovou válkou zde žilo asi 150 obyvatel, z nichž všichni se hlásili k německé národnosti. S koncem války ale přišel odsun, Němci byli násilím odvlečeni a z vesnice zbylo jen liduprázdné torzo.

Pár let po válce se v domovech po vysídlených původních obyvatelích usadily romské rodiny, které sem byly přesídleny z válkou zdevastovaných osad na Slovensku. Podle vyprávění pamětníků za jejich příchodem stál neznámý Rom, bývalý partyzán, který se po válce nechal zaměstnat na nově založeném vojenském statku v Bolticích. Když jeho nadřízení řešili, kde by ve vylidněném kraji sehnali pracovníky, vzpomněl si, že má v okolí slovenské obce Hromoš příbuzné, kteří mají problém se uživit. Vypravili se proto na Slovensko, kde rychle zjistili, že přemluvit místní k přesídlení nebude vůbec těžké. Byli to lidé extrémně chudí, zdeptaní válkou i hladem, kteří živořili v polorozbořených domech zničených nálety nebo se schovávali po lesích. Většina z nich navíc přišla za války o příbuzné a jejich vyhlídky na další život zde byly mizerné. Když jim neznámí vojáci nabídli práci a ubytování v Jižních Čechách, souhlasili téměř bez zaváhání. Bez dokladů, bez velkých zavazadel, jen v otrhaných šatech a s dětmi v náručí je naložili na náklaďáky a převezli do Květušína, kde už na nově příchozí čekaly zchátralé domy po vysídlených Němcích.

Zatímco rodiče pracovali ve stájích, děti měly chodit do školy. To samo o sobě se ukázalo jako obrovský problém. S dětmi z přesídlené romské osady teoreticky počítali učitelé v nedaleké obci Mokrá, ta ale byla od Květušína vzdálená asi pět kilometrů nerovného termínu. V zimě nebo dešti, bez bot a dobrého oblečení, rodiče děti do školy nepustili. Veřejná doprava mezi obcemi tehdy neexistovala. Učitelé v Mokré navíc na děti, které mluvily pouze slovensky a romsky a nikdy dříve do školy nechodily, nebyli vůbec připravení; velice záhy pochopili, že na jejich výuku nestačí. Vojáci z Boltic se proto v záchvatu budovatelského nadšení rozhodli postavit školu přímo v Květušíně. Hlavním hybatelem výstavby byl kapitán Josef Pohl, pozdější autor oblíbené propagandistické knihy Na cikánské stezce. Původně se mělo jednat pouze o jesle a mateřskou školu, později Dědič ústav rozšířil i o základní školu známou jako „cikánský internát“ nebo „Škola míru“.

V poválečném Československu žili Romové především v těch nejchudších oblastech na okrajích měst i vesnic, daleko od majoritní společnosti, která si od nich udržovala odstup. Tato izolace umožňovala romské menšině i po nástupu komunismu žít nějakou dobu mimo systém a zachovávat tradice vlastní kultury, což bylo v přímém protikladu s novou politikou rovné, beztřídní společnosti. Hlavním cílem komunistického programu asimilace bylo rozbít Romům jejich tradiční způsob života a přimět je, aby opustili kočovný život a trvale se usadili v předem určených lokalitách.

Říká se, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Úmysly zakladatelů květušínské základky byly ušlechtilé: chtěli ukázat, že i romské děti, které byly tehdy obecně považovány za naprosto nevzdělatelné, se mohou zařadit do školního systému a stát se platnými členy společnosti. Tato idea šla ruku v ruce s komunistickou představou o „novém Cikánovi“, kultivovaném a plně integrovaném v systému, který se měl stát pravým opakem zaostalého, protisocialistického Roma z osady. Klíčovým nástrojem úspěšné asimilace bylo školství v duchu kolektivní výchovy, které umožňovalo režimu vychovat si děti tak, jak potřeboval.

Právě tady přichází na scénu Miroslav Dědič. Ten měl v té době už bohaté zkušenosti s výukou dosud nevysídlených sudetských dětí i dětí slovenských reemigrantů a do nového úkolu se pustil s nadšením. Není pochyb o tom, že to byl talentovaný a na svou dobu velmi pokrokový pedagog. Děti, které nebyly zvyklé chodit do školy a o učení neprojevovaly prakticky žádný zájem, dokázal ve svých hodinách zaujmout a nadchnout. Byl přátelský a kreativní a pro práci s náročnými žáky měl cit. Využíval moderní pomůcky a postupy, výuku prokládal hrou, cvičením nebo pohybovými aktivitami ve třídě i na zahradě. Když viděl, že se jeho svěřenci přestávají soustředit nebo nevydrží dlouho sedět, vytáhl housle nebo míč. Výsledky byly ohromující: děti ze sociálně nepodnětného prostředí naučil číst, psát i počítat. Někteří z nich dokonce zvládli během jednoho roku dokončit dva celé ročníky. Tyto úspěchy ale nebyly zadarmo. Navzdory svým pedagogickým schopnostem byl Miroslav Dědič pozoruhodně netečný k sociální realitě svých žáků i k jejich rodinám, které považoval za přítěž. Přesto, že směrem k nim vystupoval na oko přátelsky, dával jasně najevo, že rodiče svých malých žáků nevídá v okolí své školy rád.

Ze zápisků z Dědičova deníku můžeme odtušit, jaký postoj zaujímal k palčivé otázce etnické příslušnosti. Nesdílel sice přesvědčení většinové společnosti, že romské děti nelze vzdělávat, jejich rodiče ale považoval za problém. Na Romy se díval blahosklonně, ale pořád spatra, vnímal je jako překážku a komplikaci, se kterou se musí vypořádat. Podobně jako většina komunistů byl přesvědčen, že Romové jsou lidé menší hodnoty, bez návyků a bez přirozených vazeb, které jim socialistický stát musí teprve štěpit výchovou a patřičným vzděláním. Když se poprvé setkal se slovenskými Romy v Květnici, popisoval je podobně, jako když se kdysi evropští kolonizátoři setkali s domorodci - jako divochy někde na půli cesty mezi zvířetem a moderním člověkem. Nedokázal se nacítit na jejich životní zkušenost, na trauma, které prodělali v předchozím domově, ani na jejich kulturní specifika. Čekal, že když jejich dětem nabídne vzdělání, rodiče mu šťastně skočí kolem krku; nechápal, že Romové se na kolektivní vzdělávání dívají očima vlastní zkušenosti.

To, že své žáky nevnímal v kontextu jejich přirozených rodinných vazeb, bylo hlavní slabinou Dědičovy metody. Bez tohoto kontextu totiž děti neasimiloval, ale segregoval - navíc způsobem, který byl už ve své době eticky minimálně sporný. Zpočátku Dědič usiloval o to, aby jeho žáci dobrovolně zůstávali ve škole co nejvíce času. Dobře si dobře uvědomoval, že když jim ve škole zařídí pohodlí, dobře je nakrmí, dá jim čisté šaty a po výuce si s nimi za hraje fotbal, ze školy se jim nebude chtít. Když se pak rodiny romských pracovníků dostaly do konfliktu s vedením vojenského statku a rozhodly se vrátit se zpátky na Slovensko, velká část dětí se svými rodiči skutečně odmítla odejít.

Fakt, že kvůli školnímu vzdělání odděloval své žáky od jejich rodin, Dědič až do konce života nevnímal jako problematický. Nevěřil, že jeho žáci kdy mohli mít se svými vztahy kvalitnější, než je školní vzdělání, a plně se podřizoval heslu, že účel světí prostředky. K dětem byl v zásadě hodný, slušný, z pozice vychovatele je tloukl jen zřídkakdy. ehož pracovnice začaly do Květušína posílat děti (někdy i neromské) z problematických rodin z celého kraje. V některých případech se jednalo i o malá miminka odebraná z rodin, které neměly nárok na potravinové lístky. Dědič ale nemohl přestat myslet na své bývalé žáky, které se svými rodiči z Květušína odešly. Protože jeho instituce získala pověst jako ideální místo k převýchově, ve spolupráci se sociálními pracovnicemi se mu dařilo děti vypátrat, z rodin je odebrat a převézt zpátky k němu. Odebírání se praktikovalo za hlasitého protestu rodičů, pláče dětí a násilí ze strany policie. Vazby mezi rodiči a jejich dětmi pak Dědič v domově dále rozrušoval tím, že zadržoval a cenzuroval jejich dopisy a usilovně bránil osobnímu kontaktu.

„Pořád po vás pláčeme,“ psali rodiče v listech, které se k dětem nikdy nedostaly. Někdy dokonce rodičům odepisoval místo dětí, aby neměli potřebu po svých potomcích pátrat. Některé z dětí neviděly své rodiny i deset let.

Fakt, že kvůli školnímu vzdělání odděloval své žáky od jejich rodin, Dědič až do konce svého života nevnímal jako problematický. Nevěřil, že jeho žáci kdy mohli mít se svými vztahy kvalitnější, než je školní vzdělání, a plně se podřizoval heslu, že účel světí prostředky. Ze svých svěřenců vychovával jedničkáře - ovšem za cenu zničených rodin a narušené identity. Některé z dětí v dospělosti vzpomínaly na Miroslava Dědiče s povděkem, jiné mu nikdy nedokázaly odpustit. Květušínská škola byla roku 1953 z kapacitních důvodů přesunuta do Dobré Vody na Prachaticku a roku 1960 úředním rozhodnutím zrušena. Za deset let existence na ní základního vzdělání dosáhlo asi 300 dětí.

„Škola míru“ byl z pedagogického hlediska velmi úspěšný projekt. Z hlediska sociální práce ale šlo o katastrofu, jejíž následky se nepodařilo odstranit ani s odstupem 75 let. Komunistická segregace romských dětí do speciálních škol a jejich násilné přesouvání do separovaných oblastí patří mezi hlavní příčiny vzniku dnešních sociálně vyloučených lokalit.

ZDROJE:

Houdek, Lukáš: „Kontroverzní školou v Květušíně prošlo až 300 romských dětí. Rodinám je odebírali také násilím“ (23.1.2019). Čteno 16.1.2026

Lavička, Vojtěch: „Zemřel Miroslav Dědič, výrazná osobnost sociální pedagogiky a ředitel internátní „Květušínské školy“ pro Romy“ (8.1.2021). romea.cz. Čteno 16.1.2025

Trachtová, Zdeňka: "Školní úspěchy, ale rozbité rodiny. V 50. letech tvořili „nového Cikána““ (27.2.2016). idnes.cz. Čteno 16.1.205

„Miroslav Dědič (1925-2020)“. pametnaroda.cz. Čteno 16.1.2025

"Zemřel PhDr. Miroslav Dědič, ředitel slavné „Květušínské školy”“. rommuz.cz. Čteno 16.1.2025

„Zatajené dopisy popisují experiment s romskou školou“. ct24.ceskatelevize.cz. Čteno 16.1.2025