Skupina makaků na útěku týden terorizovala New York. Na jejich škodolibého vůdce vypsali odměnu

Historie soužití makaků a lidí je dlouhá a komplikovaná. Před 25 miliony let jsme měli společného předka, díky kterému dodnes sdílíme 93% sekvence DNA, od té doby ale naše vzájemné vztahy spíše upadají. O makacích sice víme hodně (jde o po šimpanzích lidmi nejprozkoumanější druh primáta) a s oblibou využíváme jejich potenciál ve vědě a výzkumu, příliš sympatičtí si ale nejsme: makakové jsou inteligentní tvorové, kteří nelibě nesou naše zásahy do jejich původního teritoria, a dokážou se za ně mstít. V oblastech, kde dochází ke konfliktům, napadají lidská obydlí, pustoší vesnice a útočí na dřevorubce, kteří se chystají pokácet jejich lesy. V posledních letech byl zdokumentován také případ, kdy makak unesl kojence přímo z domova jeho rodičů a pohodil ho do studny. Boje o území ale i přesto vyhrává člověk, a tak je dnes několik z celkem 26 druhů makaků ohroženo vyhynutím.

Mezi nejméně ohrožené druhy patří makak rhesus. Jeho domovinou je oblast střední a východní Asie, kde se vyskytuje ve velmi hojném počtu. Ve Spojených státech, kam byl dovlečen v 19. století, ho lidé vnímají jako invazivní druh, který ve volné přírodě vybírá popelnice a šokuje svým drzým a suverénním vystupováním k člověku. Mezi jednotlivce, kteří se zasadili o masové rozšíření těchto makaků v Severní Americe, patřil i americký dobrodruh Frank Buck.

Svého času patřil Frank Howard Buck mezi americké celebrity. Tento zdatný lovec, sběratel zvířat a autor dobrodružných románů se proslavil i jako herec a filmový režisér, točil dokumentární filmy o svých dobrodružstvích ze zvířecí říše, kdy sám sebe pasoval do role neohroženého hlavního hrdiny, a přestože se nezařadil mezi největší hvězdy stříbrného plátna, ve své době byl velmi oblíbený. Řada scén v jeho filmech byla dost pravděpodobně zinscenovaná (jako třeba ta, ve které vlastní rukou zkrotil obří krajtu), divákům to ale v nejmenším nevadilo.

Buck byl jedním z nejvýznamnějších dovozců divokých zvířat. Chytal je ve velkém po celém světě a lodní dopravou posílal do Spojených států, kde naplnila zoologické zahrady, cirkusy i Buckovy vlastní atrakce. Jeho specialitou byli makakové rhesus, které dovážel v takovém množství, že si mohl dovolit prodávat je po stovkách kusů (sto opic stálo asi 850 dolarů). Veřejnosti makaky s obrovským úspěchem představil na Světové výstavě v Chicagu v roce 1933 a o rok později už byly jednou z hlavních atrakcí v jeho zábavním parku s názvem Jungle Camp na newyorském Long Islandu. Asi 500 kusů nevelkých, roztomilých opiček bavilo návštěvníky parku v expozici zvané Opičí hora, kterou nechal Buck vybudovat speciálně pro ně. Výnosný podnik šlapal, jak měl, a jeho úspěch nezvrátil ani velký opičí útěk v létě 1935.

Osudného srpnového rána roku 1935 ošetřovatel jménem Charles Selner nastoupil na směnu v parku Jungle Camp. Toho dne měl speciální úkol: měl vykoupat všechny makaky, kteří žili na Opičí hoře. Hora se nacházela uvnitř jezera, které obklopovala osm stop vysoká zeď, Selner proto spustil prkno připevněné ke zdi a vytvořil si provizorní, ale funkční most na ostrov. Popadl kbelík a kartáč a začal makaky svižně, ale pečlivě koupat. Opice, pro které bylo koupání v kbelíku vítanou kratochvílí, šťastně štěbetaly a nastavovaly Selnerovi záda, aby je mohl pořádně vydrbat. Trvalo jen pár minut, než si Selner s rukama po lokty ve špinavé vodě uvědomil, že udělal fatální chybu: poté, co se dostal na ostrov, neodstranil prkno, po kterém přešel. Vyděšeně se ohlédl za sebe a spatřil dlouhou řadu opic, jak peláší z ostrova k mostu, přes most ke zdi a z ní pak hbitě pryč ze svého výběhu.

Selner vyskočil, zamkl výběh, aby už žádné opice nemohly uprchnout, a zalarmoval vedení parku. Zaměstnanci se marně pokoušeli uprchlíky polapit, jejich skóre ale nebylo vysoké; podařilo se jim odchytit jen dva pomalejší kusy, zatímco 172 hbitých makaků zmizelo v lese za parkem. Ještě toho dne za soumraku, poté, co si užili svůj velký den, se 30 z nich samo vrátilo do parku. Zbývajících 142 ale více než bezpečí ubikace lákala nečekaně nabytá svoboda. Rozprchli se do ulic New Yorku, kde na týden ovládli veškeré dění.

Nastal velký hon. Noviny po celých Státech den po dni zahrnovaly čtenáře novinkami z lovu na uprchlé primáty, často na první straně. Nejen, že se makakové bezprizorně potulovali městem - oni vysloveně škodili. Lidé si všimli, že postupují koordinovaně a že zjevně poslouchají pokyny jedince, ve kterém chovatelé bezpečně poznali dominantního samce jménem Capone. Den po útěku napadly nevelké, ale statné a energické opice pod vedením Caponeho stovku dělníků, kteří pracovali na opravě vozovky Long Island Rail Road. Dělníci odhodili krumpáče a lopaty a dali se na útěk, zatímco opičí gang se zmocnil jejich krabiček s obědem. Jindy zase malí výtržníci obsadili železniční trať a zablokovali dopravu do doby, než se je železničářům podařilo odlákat krabicí banánů. Čtyři dny po velkém útěku informovala média o motoristovi, kterému cestu náhle zatarasila skupina čtyř desítek opic. Nešťastník porazil a zabil jednu z nich, a i s vozem sjel do příkopu.

Makakové se dopouštěli i individuálních prohřešků. Přepadali stánky s ovocem, vkrádali se do sklepů i ložnic a hledali něco k snědku. Šplhali na sloupy s elektrickým vedením a několikrát způsobili výpadek proudu. Jejich škodolibost bavila i děsila zároveň; navzdory svým rozměrům byli totiž makakové schopni vyvinout extrémní sílu a zvlášť pro děti představovali vážné ohrožení. Hon na opice ale nesl své ovoce a po týdnu zbyl z bandy uprchlíků už jenom Capone a čtyři jeho společnice. Samice se podařilo brzy odchytit do pastí s banány a batáty, mazaný Capone se ale oklamat nenechal. Na útěku byl ještě tři týdny poté.

Frank Buck byl úprkem makaků sice znepokojen, ale s důsledky v zásadě spokojen. Mediální zájem o uprchlé makaky raketově zvýšil návštěvnost jeho parku a tržby na kase dosahovaly svého vrcholu. Buck slíbil, že za každého odchyceného makaka věnuje jeho nálezci bezplatnou celoroční vstupenku do parku; na Caponeho, ze kterého měly ulice respekt, byl nucen vypsat odměnu 50 dolarů. Klid a rozvernost, s jakou komunikoval s médii, přinutil mnohé nedůvěřivce zapochybovat o tom, jestli byl opičí útěk skutečně dílem náhody, nebo šlo o vydařený marketingový tah. V minulosti se ostatně živil i jako estrádní umělec a reklamní agent.

ZDROJE:

Brewster, Sandi: „Bring ‘Em Back Alive“ (26.7.2017). Amityville Record. Čteno 3.12.2024

Carlson, Jen: „Flashback: The Rhesus Monkey Revolt Of 1935“ (1.4.2011). gothamist.com. Čteno 3.12.2024

Daugherty, Greg: „When 170 Wild Monkeys Escaped From a ‚Jungle Camp‘ and Terrorized New York“ (2.12.2024). The Smithsonian Magazine. Čteno 3.12.2024

Fowler, Gene: „Frank Buck: ‘Still a Small-Town Texas Boy’“ (březen 2007). texascooppower.com. Čteno 3.12.2024

„A Monkey Revolt“ (29.10.1935). The New York Times, Evening Post (archiv). Čteno 3.12.2024

„Rhesus Monkey“. Britannica.com. Čteno 3.12.2024