Článek
Když zemře dítě, které není vaše, cítíte najednou strašně moc věcí. Zármutek nad jeho ztrátou, lítost, že jeho život netrval déle, soucit k jeho rodičům a pořádnou dávku zlosti - na osud, na přírodu, na Boha nebo koneckonců na cokoliv, co způsobilo tu ohromnou nespravedlnost.
Když zemře dítě, které bylo vážně nemocné nebo trpělo těžkým postižením, cítíte mimo všechny tyhle věci taky úlevu. Úlevu, že skončilo velké utrpení, že bolest, která sužovala to bezbranné malé tělíčko, zmizela ze světa. A stydíte se, tak strašně se stydíte, že jste vůbec pomysleli na to, že by se v tak hrozné události, jako je smrt dítěte, mohlo skrývat i něco dobrého.
Jako čerstvá absolventka sociální práce jsem pracovala v nestátní neziskové službě, která ambulantně pečovala o děti s velmi těžkým postižením. Většina dětí, které jsem tehdy poznala, se nebyla schopna bez pomoci ani samostatně pohybovat, u některých z nich byla prognóza velmi špatná až fatální. Smrt v takovém prostředí je všudypřítomná, ale nedá se na ni zvyknout. Když některé z dětí odešlo z tohoto světa, byla to vždycky rána pro všechny z nás. Jen jsme se modlili, aby to přišlo v ty hodiny a dny, kdy je dítě doma, s rodinou, a ne v ty, kdy leží u nás. Naše služba byla kvalitní, ale doma je doma.
Ozvala se mi po dlouhé době moje kolegyně z této služby. Říkejme jí třeba Anna. Anna už stejně jako já dlouho nepracuje v žádné neziskovce, ale přešla do státního sektoru. Pracuje na úřadě městské části a je z ní teď regulérní a plnokrevná Zubatá. Stejně jako ze mě. Vzpomínáte si ještě na soudružku Zubatou z legendárního Kolji? Byla to zlá, tvrdá baba, pracovnice odboru sociální péče, která chtěla starostlivému panu Loukovi sebrat Kolju a umístit ho do sovětského děcáku. Podle ní se někdy pracovnicím orgánu sociálně-právní ochrany dětí přezdívá „Zubaté“. Anna se soudružce Zubaté v lecčems podobá - i ten kostýmek občas nosí, i ten drdol stočený nahoru, i protivná umí být, když ji někdo vytočí. Ale je to správná ženská, taková, kterou chcete potkat, když máte nějaký problém.
Na rozdíl od té harpyje z Kolji, Anna není ani krutá, ani vyhořelá. Annina agenda je náhradní rodinná péče - stará se o pěstouny a jejich pěstounské děti, hledá bezprizorním dětem rodiny. A protože je Anna dobrý člověk, snaží se, aby to byly ty správné rodiny, aby v nich bylo dětem dobře a aby byly napořád. A právě tak se stalo, že se v Annině počítači objevilo jméno, které jsme obě dobře znaly z našeho předešlého zaměstnání. Kuba. Ten Kuba. „Náš“ Kuba.
Kuba byl dítě, na které se nedalo zapomenout. Z jeho bezelstného úsměvu se nám podlamovala kolena a řasy měl dlouhé snad až do nebe. Jediný pohyb, který byl Kuba schopný sám vykonat, byl nesmělý posunek dlaní. Prsty měl napjaté v permanentní křeči, ale ty dlaně stejně hladily; pokud má něha tvář, je to ta Kubova. Vidím ho, jako by to bylo včera, na podložce u svých kolenou, v pruhovaném tričku, ve vlněných ponožkách a v žebrovaných kamaších. Kamaše mu byly vždycky trochu větší, ponožky zase nepomohly, aby neměl chodidla pořád studená - to je u dětí v jeho stavu poměrně běžná věc. Jeho maminka-pěstounka nám pravidelně nosila do služby buchty ze své pekárny, i když jsme ji prosily, ať to nedělá, a ona nám jich příště přinesla ještě víc. Někdy jsem si na něj vzpomněla i po těch letech. Té náhodě, že jsme na něj znovu narazily, jsme se tehdy s Annou obě pousmály, ale nepřekvapilo nás to - svět je malý a podobných Kubů zase tolik není.
Uplynulo několik let, co jsem viděla Kubu naposledy. Minulý měsíc mi Anna volala. Kuba umřel.
„Prosimtě mně je z toho tak nanic,“ vychrlila ze sebe do telefonu a hlas se jí trochu chvěl. „Nedávno jsem za ním byla. Bylo mu tak dobře, měl tak narvanej diář, furt bylo co psát. Mně se ta jeho smrt ani nevejde do šanonu.“
Ve své první práci jsem se naučila, jak úlevný může být pláč. Večer, když jsem se vrátila domů, jsem plakala často. Nad nespravedlností osudu i systému, nad bolestí jiných i nad svou vlastní, nad dětmi, pro které mi pukalo srdce. Byla to očista, takové to, díky čemu se můžete zítra ráno s úsměvem vrátit na místo, na kterém je norma, že děti nechodí, nemluví, neobjímají. A teď, když Kuba umřel, jsem se musela pousmát. Ne radostí, ani ne vysloveně hořce, ale jako se smějete, když s láskou vzpomínáte na někoho milého. Když jsem ho poznala, byl Kuba malý, a když zemřel, nebyl o moc větší. A stejně byl jeho krátký život, který by někteří z nás asi ani nenazvali životem, tak bohatý, že zaplnil celý šanon (a věřte mi, že šanony sociálních pracovnic jsou hodně tlusté šanony). Kubův život byl tak dobrý, že smrt zatlačil někam na okraj, kde ji skoro nebylo vidět. Byla tam, ale jakoby nepodstatná, upozaděná proti tomu velkému dobru, které po sobě Kuba nechal na tomto světě.
V posledních měsících otřáslo Českem několik kauz, ve kterých při zajišťování dozoru nad dítětem fatálně selhal státní aparát. Ano, i já si myslím, že toho másla na hlavách pomazaných je hodně, ale mrzí mě ta obrovská smršť, která se strhla proti těm nejspodnějším článkům potravního řetězce - sociálním pracovnicím, ospoďačkám, Zubatým. U některých je kritika na místě, u mnohých ale ne.
A chce se mi je trochu bránit. Nás bránit. Že jsme taky lidi. Že máme taky city. Že většina z nás má svoji práci ráda, že většině z nás záleží na lidech a dětech a rodinách a že bychom si někdy moc přály být zbytečné, ale víme, že nejsme. A zároveň se mi do nějaké obhajoby vůbec nechce, protože tenhle text neměl být chvalozpěv na moje povolání ani na moje kolegy, ale na Kubu. Na kluka, který rozzářil celou místnost, i když se ani nepostavil na nohy. Který byl ztělesněním lásky a naděje a krásy a dobra a vůbec všech těch věcí, které dělají člověka člověkem.
Kuba nebyl mým dítětem. Byl moje práce. Dal mi ale víc, než bych já kdy mohla dát jemu.
