Hlavní obsah

Sověti omylem vyhloubili „bránu do pekla“. Kráter Darvaza hoří už 50 let, uhasit se ho nedaří

Foto: Benjamin Goetzinger/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0

Kráter Darvaza v noci (2016)

Před čtyřiceti lety vědci rozhodli, že zapálí plynový kráter, který předtím nedopatřením vyhloubili. Od té doby marně přemýšlí, jak ho uhasit.

Článek

Představy o nebi, zemi a pekle se už od pradávna objevují ve většině náboženských systémů napříč zeměkoulí. Každý z nich prezentuje jiné představy o místě, na kterém budeme po smrti odměněni za dobrý život, a také o tom, kde budeme pykat za svoje hříchy. Obyvatelé vesnice Darvaza v centrálním Turkmenistánu se při rozjímaní o pekle nemusí omezovat jen na svoji vlastní představivost: doslova na dohled od jejich domovů se totiž nachází hořící kráter, který svými rozměry a vytrvalým žárem připomíná pomyslný vstup do pekelné říše. Jeho plamen hoří nekonečným žárem a jeho zář osvětluje poušť na kilometry daleko.

Místní dobře vědí, že tato „brána do pekla“, jak kráteru přezdívají, není dílem nadpřirozené síly, ale všetečných a trochu nešikovných lidských rukou.

Brána do pekla plná plynu

Kráter Darvaza, známý také jako „Brána do pekla“, se nachází hluboko v poušti Karakum v turkmenské provincii Ahal. V 70. letech 20. století se začali poušť prozkoumávat geologové v naději, že zde objeví nové naleziště nejvzácnější kapaliny moderního věku - ropy. Turkmenistán byl od roku 1924 jednou za patnácti zemí sdružených v Sovětském svazu socialistických republik a protože komunistické straně zvlášť záleželo na tom, aby se z do té doby zaostalé země stala prosperující bašta socialismu, prozkoumáváním oblasti byli pověřeni soudruzi až z Petrohradu.

Foto: Benjamin Goetzinger/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0

V noci je zář z „Brány do pekla“ vidět na míle daleko (2016)

Petrohradští odborníci se domnívali, že okolí Darvazy je na ropu nebývale bohaté, a rozhodli se z něj vytěžit, co se dalo. Netušili, že pod zemí, kterou připravují k vrtání, se neskrývá ropa, ale obrovská kapsa (podle některých zdrojů jeskyně) plná zemního plynu. Když geologové dokončili obhlídku terénu a odstartovali první vrt, místo radosti přišlo kruté vystřízlivění. Tenká zemská kůra pod náporem mnohatunových sovětských strojů kapitulovala, podloží se zhroutilo samo do sebe a dominovým efektem vytvořilo kráter o hloubce asi třicet a délce 70 metrů. Hlavní složkou zemního plynu, který narušenou půdou ve velkém unikal do vzduchu, je totiž metan - mírný, ale vrtkavý plyn, se kterým si geologové zahrávají jen neradi.

Oheň v kráteru hoří už půl století

Metan sice za normálních podmínek patří mezi netoxické plyny, při vysoké koncentraci ale může ztěžovat dýchání a způsobit i smrt udušením. Je také extrémně hořlavý - pokud se ve vzduchu vyskytuje v koncentraci vyšší než 5%, může poměrně snadno způsobit masivní explozi. Zpackaný vrt se tak stal vážným ohrožením místního ekosystému: když začal trávit polní zvěř i stěhovavé ptáky, sovětští vědci se rozhodli jednat. Hrozící katastrofu v podobě unikajícího metanu chtěli odvrátit pomocí tzv. flérování. Flérování je metoda řízeného spalování přebytečných plynů, které by jinak nekontrolovaně unikaly do ovzduší, a jako taková patří mezi standardní postupy v ropných rafinériích i v závodech na zpracování zemního plynu. V tomto případě bohužel odborníci pokračovali v sérii fatálních chyb v úsudku, když neodhadli správně množství metanu, které se ve vrtu ukrývá. Kráter zapálili a doufali, že metan jednoduše vyhoří a přestane být nebezpečný, zoufale ale podcenili jeho množství. Nejen, že metan nevyhořel, ale i po půl století způsobuje na dně a okrajích kráteru plejádu aktivních, nekonečných požárů, které se lidskými silami nedaří uhasit.

O přesných okolnostech podpálení kráteru máme jen málo informací. Relevantní záznamy v archivech buď chybí, jsou utajené nebo veřejnosti nepřístupné. Někteří z odborníků naznačují, že kráter přirozeně hoří mnohem déle, než se původně předpokládalo, jiní si myslí, že byl neúmyslně zapálen až v 80. letech. Vzhledem k tomu, že veškeré dostupné informace o historii kráteru jsou kusé a účelově protříděné, všeobecně nejvíce přijímaná je verze, že za jeho zrodem doopravdy stály velké oči a malá prozíravost sovětských inženýrů.

Foto: flydime/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution 3.0

V blízkosti „Brány do pekla“ se nacházejí ještě jiné krátery. Na fotografii kráter Turquoise naplněný vodou

Turistický cíl

Turkmenská „Brána do pekla“ vypadá až magicky. Nejvíce vynikne za setmění nebo v noci, kdy v ničím neosvětlené pustině září do temnoty jako velké rudé oko. V roce 2013 se do nitra kráteru (jako vůbec první člověk na světě) spustil řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis, aby z něj extrahoval vzorky půdy pro projekt Extreme Microbiome. Nevšední zážitek, při kterém se oděný v žáruvzdorném hliníkovém obleku pohyboval v teplotě okolo 1000 °C, v něm zanechal silný dojem:

Popsal bych to jako ohnivé koloseum - všude, kam se podíváte, jsou tisíce malých ohňů. Hluk tam dole připomíná tryskový motor: je to burácející, natlakovaný, plyn spalující hluk. Nikde není žádný kouř a ohně hoří velmi čistě, takže máte nerušený výhled a můžete se detailně zadívat na každý nepatrný nádech plamene.
George Kourounis pro National Geographic

Zatímco Kourounis popisuje kráter jako div světa, turkmenská vláda je z jeho existence v rozpacích. V roce 2020 oznámil turkmenský prezident Gurbanguly Berdimuhamedow, že byly s ohledem na životní prostředí, zdraví obyvatel a rozvoj průmyslu sestaveny plány na jeho definitivní uhašení. Místní si dobře uvědomují, že řešení padesátiletého problému s jámou plnou metanu by pro region znamenalo ekonomickou ztrátu. Plynový kráter Darvaza totiž už v minulém století patřil mezi oblíbené turistické cíle a poté, co byla v roce 2013 oblast prohlášena za přírodní rezervaci, zájem turistů jen vzrostl. K turkmenské „Bráně do pekla“ se pořádají organizované zájezdy, natáčejí se u ni reklamní spoty a v její těsné blízkosti byl založen turistický kemp. Možná i proto zůstává navzdory smělým plánům prezidenta Berdimuhamedowa stále aktivní.

Foto: David Stanley/Wikimedia Commons/Creative Commons Attribution 2.0

ZDROJE:

Andrews, Robins: „This ‚Gate to Hell‘ has burned for decades. Will we ever shut it?“ (16.11.2023). National Geographic. Čteno 14.12.2024

Marcus, Lilith: „Gates of Hell: Turkmenistan’s President wants to close Darvaza gas crater“ (9.1.2022). CNN.com. Čteno 14.12.2024

King, Hobert M.: „Darvaza Gas Crater“. geology.com. Čteno 14.12.2024

Pare, Sascha: „Gates of Hell: Turkmenistan's methane-fueled fire pit that has been burning since 1971“ (21.6.2024). livescience.com. Čteno 14.12.2024

Yogerst, Joe: „Turkmenistan’s mysterious, flaming ‘Gates of Hell’“ (30.8.2024) CNN.com. Čteno 14.12.2024

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz