Stavěl dům, postavil hrad. Za zády polských úřadů vyrostlo monumentální sídlo s 12 věžemi

Hrad Lapalice se nachází na okraji stejnojmenné vesnice v severním Polsku, v srdci historického regionu Kašubsko asi 40 kilometrů západně od Gdaňsku. Ze všech stran ho obklopuje krajina plná borových lesů s nápadně zvlněným reliéfem - živým pozůstatkem z dob, kdy ještě sever Polska pokrýval mohutný skandinávský ledovec. Když se na sklonku poslední doby ledové klima oteplilo, ledová krusta povolila a tání nesmazatelně poznamenalo zdejší terén. V Kašubsku tak kromě bezpočtu ledovcových jezírek najdeme i zvlněné kopečky z navršeného kamení, písčité a štěrkové půdy z Baltu a také bludné balvany, z nichž některé sem s ledovou vodou doputovaly až z Finska. Je to malebná oblast - dechberoucí a tak trochu záhadná, jiná, než na jakou jsme zvyklí z nížinatého severního Polska.

I sám hrad vypadá, jako by sem vůbec nepatřil. Vlastně působí, jako by nepatřil do žádného času ani prostoru - tím méně sem, na kraj temného a hustého lesa v blízkosti té nejobyčejnější vesničky, jakou si dokážete představit. Jeho stavitel do něj investoval jmění, do dnešního dne se z něj ale dochoval jen opuštěný skelet obložený cihlami.

Všechno to začalo jedním klukovským snem. Když byl Piotr Kazimierczak ještě malý chlapec, rád poslouchal příběhy o udatných rytířích, vychytralých hradních pánech a jejich dámách, které se důstojně procházely chodbami svých starobylých sídel. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby i on měl svůj hrad, na kterém by mohl být pánem, a ta představa ho uchvátila. Zatímco většina dětí své pohádkové světy opustí, jakmile puberta zaklepe na dveře, Kazimierczak se s vysněným hradem nehodlal rozloučit ani jako dospělý. Vyučil se sochařem a řezbářem, léta tvrdě dřel pro jiné lidi a nakonec si založil vlastní truhlářskou firmu, která se specializovala na výrobu kvalitního dřevěného nábytku. Dařilo se mu velice dobře - dodával vybavení do kostelů, hotelových budov i luxusních restaurací, restauroval zašlé interiéry starých radnic a vyráběl užitný nábytek na míru pro soukromé zákazníky. V 70. a 80. letech mělo jeho jméno v Gdaňsku zvuk a jeho výrobky se prodávaly nejen v Polsku, ale vyvážely se i do zahraničí - především do Východního i Západního Německa, kde si našel stálou klientelu.

Kazimierczakova firma prosperovala natolik, že si na prahu čtyřicítky mohl konečně dovolit uskutečnit, o čem snil od chvíle, kdy se naučil mluvit. Byl dost bohatý na to, aby si koupil nějakou zříceninu, a zároveň dost schopný, aby ji přeměnil ve svůj hrad snů. Jemu ale nestačilo hrad vlastnit. Toužil ho postavit vlastníma rukama, od základů, podle svého návrhu a na místě, které si sám vybere.

Postavit feudální sídlo v lidově demokratickém Polsku nebylo jen tak. Kazimierczak koupil pozemek nedaleko svého rodného města, jako spořádaný občan se ohlásil stavebnímu úřadu a bez problémů obdržel povolení na stavbu rodinného domu s ateliérem o celkové rozloze 170 m² čtverečních. Kazimierczak později rád opakoval, že stavbu jen lehce naddimenzoval, že mu, jak se tak říká, „ujela ruka“. O tom, že jeho plány ale byly jiné od samého počátku, ale v tomto případě nebylo pochyb. Namísto domku, který by poskytoval důstojné bydlení šikovnému řemeslníkovi a jeho rodině, totiž vyrostl za zády polských úřadů vyrostl monumentální hradní komplex o rozloze asi 5 000 m².

Jeden by řekl, že Kacimierczaka plnění jeho chlapeckého snu úplně zaslepilo. Nebo snad sázel na svoji pověst a jméno a doufal, že mu jeho výstřelek projde? Těžko říct. Každopádně se ani nesnažil být nenápadný a umírněnost nebyla zrovna jeho styl. Při plánování projektu se ostatně inspiroval raně barokním hradem Krzyżtopór na jihu Polska, který před vznikem Versailles patřil k největším palácovým komplexům v Evropě.

Kazimierczak nestál o žádnou studenou tvrz. Chtěl vytvořit romantickou rezidenci s přepychovým vybavením a bohatou symbolikou, která by vzhledem odkazovala na luxusní sídla z doby francouzské renesance. Lapalice nejsou replika, nýbrž svébytná historizující stavba, která záměrně napodobuje prvky hned několika stavebních slohů. Čtyřkřídlé uspořádání kolem společného nádvoří si stavitel vypůjčil z renesance, masivní oblouky pocházejí z románského slohu, cimbuří a úzká okna zase odkazují na gotiku. Původně měl mít hrad 12 věží, 52 místností a 365 oken - přesně tolik, kolik je měsíců, týdnů a dnů v roce. Uvnitř se měl mimo jiné nacházet i velký taneční sál, krytý vyhřívaný bazén, kaple nebo salonky se zdobenými pokladnami. Chybět nemělo reprezentativní schodiště, jehož detaily plánoval vlastní rukou vyřezat sám jeho tvůrce, a které budí údiv i po čtyřiceti letech. I zbytek interiéru měl být ve dřevě, s  bohatým zdobením a množstvím technicky náročných detailů, na jejichž dolaďování se Kazimierczak těšil ze všeho nejvíce.

Procházelo mu to dlouho. Stavební práce začaly roku 1979 a až roku 1991 si podezřelé činnosti na kraji zapadlé vísky všimly úřady. To už se nad špičkami borovic dávno tyčily vysoké štíhlé věže i se střechami, byly vydlážděny některé z přístupových cest a prostor byl obehnán plotem. Nepomohlo, když vyšlo najevo, že Kazimierczak nechal zastavět i pozemky, které mu nepatřily, včetně několik ploch, které vlastnil stát. Stavba byla pozastavena a následný právní boj nemohl pro Kazimierczaka skončit jinak, než nezdarem; částečně i proto, že na kraji 90. let už byl nákladnou stavbou vyčerpaný energeticky i finančně. Několikrát žádal úřady o povolení pokračovat ve stavbě, ale vždycky byl odmítnut. Lapalice tak zůstaly stát ve stejném stavu, v jakém je jejich tvůrce před 40 lety opustil. Základy jsou natolik fortelné, že se dochovaly v prakticky nezměněné podobě.

Polsko patří k zemím s největším počtem hradů a zřícenin v Evropě. Do dnešního dne se dochovalo asi 420 hradů a až desetkrát tolik zámků a panských sídel. Jejich podoba je tak pestrá, jako je pestrá historie samotného Polska - najdeme zde středověké pevnosti z dob prvních Piastovců, monumentální hradní komplexy Řádu německých rytířů i úhledná renesanční a barokní sídla. Asi 80 ze všech zachovalých staveb dnes nemá majitele, který by do nich investoval, a zub času se na nich nemilosrdně podepisuje. Řada památek by si zasloužila rozsáhlou rekonstrukci, zlí jazykové ale tvrdí, že dnešní majetní Poláci si raději postaví nový zámek, než by zvelebovali nějakou zříceninu. Jako jeden příklad za všechny jmenujme kontroverzní hrad ve Stobnici, který vznikl jako věrná napodobenina středověké tvrze z peněz kyperských investorů.

Lapalice nikdy neměly být strojem na peníze. Byly touhou, nadějí a celoživotním snem, který nikdy nemohl být uskutečněn. Zbyla z něj jen prázdná betonová schránka bez obsahu a bez života, která dodnes čeká na svou příležitost. I přes zákaz vstupu se stal vyhledávaným cílem turistů i milovníků urbexu a stal se tak nejnavštěvivanější černou stavbou v celém Polsku. Často v něm také tráví noci vandalové, kteří zkrášlují jeho obnažené zdi opuštěné budovy svými vlastními nápady. Grafitti najdeme všude od dna bazénu až po střechu.

ZDROJE:

Łapalice Castle. atlasobscura.com. Čteno 19.7.2026

Lost in time: Łapalice Castle, Poland. re-thingingthefuture.com. Čteno 21.7.2026

The Abandoned Castle of Łapalice in Poland. outback-polaks.squarespace.com. Čteno 21.7.2026

Castle in Łapalice. szwajcariakaszubska.com. Čteno 20.7.2026