„Sundej ty kalhotky, lesknou se.“ Sharon Stone musela v Základním instinktu ukázat více, než chtěla

Existuje mnoho dobrých filmů, ale o málokterém z nich se dá říct, že vstoupil do dějin. Základní instinkt (Basic Instinct) z roku 1992 nepochybně patří mezi ně. Dnes už kultovní psychologický thriller, který kritikům vyrazil dech svou propracovanou zápletkou, pomalu gradovaným napětím i dynamikou mezi sexem a smrtí, získal několik nominací na Oscara i Zlatý glób a nechal zazářit dosud téměř neznámou Sharon Stone, které hlavní role Catherine Tramell otevřela dveře ke hvězdné kariéře.

Catherine Tramell je prototypem ďábelské femme fatale. Nadaná a nadprůměrně inteligentní autorka detektivních románů, která mimo jiné vystudovala i psychologii, je na základě nepřímých důkazů obviněna z účasti na několika vraždách. Ty se totiž odehrály do detailu přesně tak, jak je předtím popsala ve svých knihách. Vyšetřování vede detektiv Nick Current (Michael Douglas), který se dosud nevyrovnal se stínem vlastní minulosti a kterého vztah s hlavní podezřelou může připravit o místo i o život.

„Základní instinkt“ v názvu filmu neznamená nic menšího než sexuální pud. Není proto divu, že snímek je přímo napěchovaný erotickými scénami, které kromě heterosexuálních reflektují (na devadesátá léta poměrně odvážně) i homosexuální vztahy. Sex je v Základním instinktu hybatelem děje: Catherine Tramell pomocí něj manipuluje ostatními postavami, ovlivňuje vyšetřování a získává si pozornost i alibi. Svede detektiva Currenta i jeho kolegyni, policejní psycholožku Beth, a svými taktikami vede vyšetřovatele přesně tím směrem, kterým potřebuje. Je to právě kombinace rafinovaných psychologických her, dráždivých sexuálních scén i syrovosti, co film ihned po uvedení v kinech zařadilo na seznam nejkontroverznějších snímků své doby.

Roli Catherine zprvu odmítlo dvanáct jiných hereček. Obsadit do té doby nevýraznou Sharon Stone (jejíž agent musel režiséra Paula Verhoevena doslova uhnat, aby si jí ten vůbec všiml) se ukázalo jako mistrný tah. „Jak to, že jsme ji neobjevili dříve?“ divil se během natáčení Michael Douglas, který ztvárnil jejího filmového soka. Její výkon si totiž v ničem nezadal s výkonem diváky zbožňovaného Douglase, který byl tehdy na vrcholu svých sil a na kterého Verhoeven spoléhal jako na svůj hlavní tahák.

Stone byla ve své roli naprosto strhující (jedna z nominací na Oscara patřila právě jí). Vysoká, atraktivní blondýna s neokoukanou tváří a ďábelským výrazem vtiskla Catherine tolik smyslné energie, kolik potřebovala. Postarala se také o to, že se ze scény, ve které je její postava vyslýchána týmem sanfranciských vyšetřovatelů, stala jedna z nejslavnějších scén moderní kinematografie vůbec. Catherine při ní pohodlně usazená v polstrovaném křesle laškovně konverzuje s vyšetřovateli, kteří se snaží ji dotlačit k doznání. Do odpovědí vkládá dvojsmysly i osobní narážky, jimiž se jí daří z míry vyvést detektiva Currenta. Mezi prsty přitom přetáčí zapálenou cigaretu a jednu nohu přehazuje přes druhou, přičemž oku detektivů a pozorného diváka neunikne, že pod krátkou bílou sukní nemá kalhotky. Ten záběr vyprodal kinosály, sama Stone ale na natáčení vzpomíná s rozpaky.

„Ve scénáři to nebylo. Paul (Verhoeven) mi řekl, že se moje bílé kalhotky příliš lesknou a hází prasátka a že si je mám dát dolů, protože takhle je vidět, že je mám.“ Režisér prý Stone výslovně ubezpečil, že kamera nezabere víc, než by měla.

„Když mě pak pozvali na první projekci hotového filmu,“ vypráví ve svých pamětech, „v místnosti neseděl jenom štáb, jak to bylo jindy. Bylo tam několik desítek právníků a manažerů, z nichž většina neměla s filmem nic společného. Až tehdy jsem zjistila, že mi v té scéně bylo vidět úplně všechno.“

Stone tehdy reagovala impulzivně: Verhoevenovi vrazila facku. Pak se obrátila na svého vlastního právníka a po poradě s ním se rozhodla, že kontroverzní scénu schválí. Logicky prý zapadla do děje, odpovídala charakteru postavy a filmu jako celku nakonec prospěla.

„Už jsem to koneckonců natočila. Zpátky to vzít nešlo,“ krčila rameny. Režisér Verhoeven nařčení, že by Sharon Stone přiměl k svléknutí spodního prádla lstí, vždy zarytě odmítal.

„Každá žena snad ví, co bude vidět, když jí kamera namíří mezi nohy,“ odsekl na dotěrné dotazy novinářů.

Stone podle svých vlastních slov svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Role Catherine Tramell ji vystřelila na vrchol. Z herečky provinčního významu, která se bez velkých ovací blížila k hereckému zenitu (v době natáčení jí bylo 32), se stal doslova přes noc sex symbol a ikona, která si od té doby mohla z velkých rolí vybírat. V roce 2021 vydala svoji autobiografii s názvem The Beauty of Living Twice, ve které otevírá téma vlastní neplodnosti (po několika potratech adoptovala tři chlapce) i těžké nemoci a popisuje svoje třicetileté zkušenosti s Hollywoodem - s jeho pletichami, nečistými hrami a predátorskými režiséry, pro které jsou herečky jen kusem masa. Na Paulu Verhoevenovi přitom nenechala nit suchou.

ZDROJE:

Blake, Lindsay (22.3. 2022). „Sharon Stone's ‚Basic Instinct‘ House Gets Massive Price Slash“. Dirt. Čteno 10.12.2023

Stone, Sharon (2021). „The Beauty of Living Twice“ (1.ed.). New York: Alfred A. Knopf. ISBN 9780525656760.