Andrea Yates: své děti chtěla dostat do nebe, soud ji zprostil obvinění z vraždy

Když si v roce 1993 Russel Yates bral svoji mladou snoubenku Andreu, toužil mít brzy dům plný dětí. Byl to velmi konzervativní muž, věřící křesťan, a spolu se svou ženou oba plánovali mít „tolik dětí, kolik jim příroda dovolí“. Zdálo se, že k realizaci svého snu mají manželé Yatesovi výborné podmínky - oba byli mladí, fyzicky zdraví a díky Russelově práci (celý život až dodnes pracuje jako vývojář pro NASA) také velice dobře zajištění.

Andrea sama pocházela z početné rodiny. Narodila se roku 1964 pod jménem Andrea Pia Kennedy jako páté a poslední dítě rodičů evropského původu - matka pocházela z Německa, otec byl Ir. Dětství i mládí prožila v Houstonu v Texasu, kde její rodina vlastnila dům. Manželé Kennedyovi byli dobří a láskyplní rodiče, kteří dokázali všech pět svých dětí slušně zaopatřit a důsledně dbali na jejich řádnou katolickou výchovu. Otec Andrew byl mírný a laskavý, matka Jutta temperamentní a sečtělá.

Ti, co ji znali od dětství, popisovali Andreu jako velmi bystrou dívku, která jako by přejala to nejlepší z obou svých rodičů. Kromě toho, že byla inteligentní, vnímavá a krásná, také překypovala empatií a své okolí zahrnovala oddanou péčí. Stejně jako otec měla mírnou povahu (projevovala se jako ryzí introvertka), ve škole vynikala a mimo ni pěstovala ušlechtilé zájmy - závodně plavala (stala se dokonce kapitánkou dívčího plaveckého týmu) a volný čas doslova proležela v knihách. Rodiče na ni byli právem hrdí.

Pro ni samotnou ale dospívání nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Andreou v pubertě zmítaly výkyvy nálad, které hraničily s depresemi, často přemýšlela nad sebevraždou a o tom, že si vezme život, vyprávěla svým přátelům. Trpěla také poruchou příjmu potravy. Přesto roku 1982 úspěšně ukončila středoškolská a roku 1986 vysokoškolská studia a začala pracovat jako licencovaná zdravotní sestra.

V létě roku 1989 vstoupil Andree do života muž. Russel Yates, kterému přátelé i rodina přezdívali Rusty, jako by tvořil její ideální protipól: byl charismatický, extrovertní a energický. Byl vyrovnaný a racionální, ale současně velmi duchovně založený. Na střední škole měl navíc pověst fotbalové hvězdy a citlivou a lehce zakřiknutou Andreu zcela uchvátil.

Roku 1993 se Andrea a Rusty vzali. V manželství ale od samého počátku nebyli zcela sami. Rusty, zapálený evangelík, a Andrea, před svatbou spíše vlažná katolička, měli svého vlastního duchovního rádce. Nedocházeli sice do žádné konkrétní církve, ale své duchovní potřeby konzultovali s nezávislým kazatelem a misionářem Michalem Peterem Woronieckim, se kterým se seznámili během studiu na vysoké škole. Woroniecki dokonce jeden čas vystupoval jako Rustyho učitel a duchovní vůdce a na manželství Yatesových měl silný vliv. Byl to právě on, kdo jim do hlav vnukl myšlenku, že by neměli svévolně omezovat počet svých budoucích dětí a měli by jich mít právě tolik, kolik jim příroda dovolí. Jak nebezpečná myšlenka to byla, se mělo teprve ukázat.

Manželství Andrey a Rustyho bylo skutečně plodné. Během prvních sedmi let po svatbě přišli postupně na svět čtyři chlapci - Noah, John, Paul a Luke. Roku 2000 oznámili manželé narození své první dcery Mary. Andrea se nadobro vzdala zaměstnání a stala se ženou v domácnosti na plný úvazek.

Starost o pět malých dětí by byla náročná i pro psychicky odolnou ženu, natož pro ženu tak křehkou, jako byla Andrea. Brzy po narození nejstaršího syna se jí jako nezhojené rány znovu připomněly úzkosti, kterými trpěla v dospívání. Péče o děti vyplňovala každou vteřinu jejího života a kdysi nezávislá a hloubavá Andrea, která hodně sportovala a hodně četla, neměla sama pro sebe ani chvilku. Manželé Yatesovi navíc patřili k těm párům, které žijí samy pro sebe: nepěstovali vřelá přátelství v okolí, se sousedy udržovali kontakt spíše sporadicky a Andrea tak žila s dětmi víceméně v izolaci. Děti také nikdy nedocházely do školy, Andrea všechny učila doma.

Přestože se dlouho snažila svoji mateřskou roli dobře naplnit, začala cítit, že své děti nezvládá. Stěžovala si, že jsou příliš hlučné, neposedí a neposlechnou na slovo. Vadilo jí, že nemají úctu ke své babičce, Rustyho matce Doře, která Andree s výchovou dětí pomáhala. Situaci dvakrát nepomohly ani promluvy kazatele Woronieckiho. Ten manžele plísnil, že jejich víra je pokrytecká a chování dětí jen odráží jejich vlastní hříchy. Podle něj bylo povinností každého rodiče zajistit, aby se jejich děti dostaly do nebe.

Andree bylo čím dál tím hůř. Úzkostné stavy střídaly stavy depresivní a ona v životě poprvé, ale zdaleka ne naposled, zažila halucinace. Svěřila se manželovi a společně bojovali proti propukající nemoci těmi nejlepšími způsoby, které znali - modlitbou a plozením dalších dětí.

Brzy poté, co se v rychlém sledu narodil v pořadí už čtvrtý chlapec, se stav Andrey zhoršil natolik, že i jinak spíše pasivního Rustyho zachvátily vážné obavy. Poté, co se pokusila otrávit léky, byla Andrea hospitalizována na psychiatrii. Když v červnu roku 1999 nalezl Rusty Andreu, jak třesoucí se a plačící s nožem přiloženým k vlastnímu hrdlu žadoní, aby jí dovolil se zabít, nechal ji hospitalizovat podruhé.

Andree byla diagnostikována schizofrenie a byla jí předepsána antipsychotika - užívala tehdy běžný lék s názvem Haldol. Její první psychiatrická, doktorka Eileen Starbranch, ji i Rustyho důrazně odrazovala od početí dalšího dítěte. Varovala je, že další těhotenství by pro Andreu i dítě mohlo mít fatální důsledky. Andrea sama se na další těhotenství necítila. Dobře věděla, jak zle jí je. Ke všemu přesto, že účinky psychofarmak se brzy projevily a ona vnímala zřetelnou úlevu, stále slýchala hlas ve vlastní hlavě, který ji obviňoval, že je špatná matka a že její děti skončí v pekle.

Rusty ale doporučení psychiatričky nebral vážně a nepřestával na Andreu naléhat, aby dali dalšímu těhotenství šanci. Andrea s ním ze strachu z možného otěhotnění na čas dokonce přestala intimně žít. Vytrvale Andree opakoval, že je výborná matka, že jejich děti jsou skvělé a to další by bylo taky, že by to tentokrát dokonce mohla být i jejich vysněná holčička. Andrea nakonec souhlasila. Jejich poslední dítě, dcera Mary Deborah, se narodilo v prosinci roku 2000.

V těhotenství Andrea ze strachu o zdraví dítěte vysadila Haldol. Její zdravotní stav se opět zhoršil, k největšímu propadu ale došlo po porodu Mary. Jednoho dne se jí myšlenky zatoulaly až k tomu, že by udělala nejlépe, kdyby své děti utopila. Zachránila by jejich dětské duše od plamenů pekelných a bolest z jejich smrti by byla zaslouženým trestem za její vlastní hříchy. Myslela na to, co jí o dětech a peklu říkal kazatel Woroniecki, poslouchala hlas ve vlastní hlavě a všechno jí začalo dávat smysl. Šla do koupelny a napustila vanu. Na poslední chvíli se ale z toho mlžného oparu probrala a vanu zase vypustila. Co měla tehdy v úmyslu udělat se rozhodla svěřit svému lékaři.

Její nový psychiatr, doktor Mohammed Saeed, se tehdy dopustil nejosudovějšího přešlapu celé své kariéry. Andreu chápavě vyslechl a mylně vyhodnotil, že svým dětem ve skutečnosti ublížit nechtěla a vanu napustila sobě. Do svých záznamů si zapsal, že u této pacientky nerozpoznal známky psychotického onemocnění. Při loučení jí radil, aby myslela pozitivně. Pak ji poslal domů, k dětem. Jejímu muži nicméně ještě stihl doporučit, aby jí nenechával o samotě.

Jen o dva dny později, 20. června 2001, napustila Andrea vanu podruhé. Vyčkala, až budou manžel i tchyně z domu, a postupně do koupelny přiváděla všechny své děti. Pak je jedno po druhém posadila do napuštěné vany a utopila. Nejstaršímu dítěti, synu Noahovi, bylo sedm let, nejmladší dceři Mary půl roku. Bezprostředně po činu zavolala na tísňovou linku a trvala na tom, aby operátorka do jejího domu vyslala hlídku.

Výslech Andrey Yates trval sedmnáct minut. Během nich s kamennou tváří přiznala vyšetřovatelům všechno. Nezapírala, nebránila se, přála si být souzena. Tvrdila, že své děti zachránila před věčným zatracením. Vězeňské psychiatričce sdělila, že o zabití dětí uvažovala asi dva roky.

„Nebyla jsem dobrá matka. Je ve mně ďábel. Děti bych nikdy nevychovala dobře, nikdy by z nich nevyrostli dobří lidé, trpěli by za můj hřích. Nikdy by nebyli spaseni, nešlo to jinak.“

Veřejnost byla z vraždy v naprostém šoku. Téměř tolik jako čin Andrey ji ale pobouřila reakce Russela. Ten své děti oplakal jako každý milující otec, ale jejich těla sotva vychladla, když během jejich setkání s manželkou ve vazbě navrhoval, že se brzy mohou začít snažit o další dítě. Pokud se prý na nové těhotenství ještě necítí, mohou si dítě třeba adoptovat. S tím, že by Andrea mohla být odsouzena za vraždu, nepočítal.

Ještě více veřejného zostuzení si vysloužil, když vyšlo najevo, že o zdravotním stavu své manželky věděl a vědomě ho bagatelizoval. V den hrůzného činu Andrea neměla být s dětmi vůbec sama doma, ale pomáhat jí měla jako dosud její tchyně. Rusty ale rozhodl, že manželka už si pomoci užila dost a bude zůstávat s dětmi denně pár hodin sama, aby si na samostatnou péči o ně znovu zvykla. Proti tomuto rozhodnutí protestovala Rustyho matka i tchyně, ten si ale nedal říct.

„Manželku napadl démon. Celá naše rodina byla zdravá, ale ona byla tím jediným jelenem z celého stáda, který kulhal,“ vypověděl později. Andrein bratr Brian sdělil médiím, že jeho švagr na existenci duševních onemocnění nevěří: měl se opakovaně vyjádřit, že všichni lidé s depresemi by měli místo drahé léčby „dostat pár kopanců do zadku, aby se vzpamatovali“.

Andrea Yates byla roku 2002 odsouzena na doživotí s možností podmíněného propuštění po čtyřiceti letech. Návrh státního zástupce na udělení trestu smrti porota zamítla. Jejím obhájcům se podařilo proces znovu oživit a navrhnout k přezkoumání. Opírali se zejména o její lékařské záznamy a nové nálezy znalců z oboru psychiatrie.

Roku 2006 byl rozsudek změněn a Andrea byla shledána nevinnou z důvodu své duševní choroby. Prokázalo se, že kromě schizofrenie trpěla v okamžiku vraždy současně poporodní depresí i poporodní psychózou, přičemž se jí v té době nedostalo adekvátní diagnostiky ani odpovídající léčby. Místo pobytu ve vězení jí byla soudně nařízena léčba na psychiatrické klinice.

Rusty Yates roku 2005 požádal o rozvod. O rok později se znovu oženil a se svou novou manželkou mají syna. Své bývalé manželce prý nemá co odpouštět; vždycky prý z vraždy svých dětí vinil její nemoc, ne ji samotnou.

Andrea Yates byla nejprve umístěna do psychiatrické nemocnice s ozbrojenou ostrahou v texaském Vernonu, kde jí byla nasazena silná medikace. Po ročním pobytu tam byla roku 2007 přemístěna do státní psychiatrické nemocnice v Kervillu, kde žije dodnes.

ZDROJE:

LEWIS, Brooke A. (17. červen 2016). „Fifteen years later, Andrea Yates case still resonates“. Houston Chronicle. Čteno 23.9.2023

O'MALLEY, Suzanne (2005). Are You There Alone?: The Unspeakable Crime of Andrea Yates. New York City: Pocket Star. ISBN 978-0743466295

RAMSLAND, Katherine. „Andrea Yates: Ill or Evil?“. TruTV. 7.12. 2013. Čteno 23.9.2023