Tak nám tady běhají roztomilé pravěké klony. A co teď?

Na začátku dubna tohoto roku oznámila americká společnost Colossal Biosciences šokující novinu: narodilo se ne jedno, ale hned tři štěňata s unikátním genetickým kódem, který vědci zrekonstruovali z kosterních pozůstatků dávno vyhynulého pravlka obrovského. Vědci nejlépe rozluštili starodávný genom pravlka, pak s jeho znalostí přepsali genetický kód vlka šedého tak, aby mu odpovídal, a za použití domestikovaných psů jako náhradních matek přivedli na svět tuto prapodivnou sourozeneckou trojici. V hrubém překladu: po naší zemi s námi chodí klony (nebo alespoň velmi věrné napodobeniny) živočišného druhu, který vymřel už před deseti tisíci lety. A není to jen tak ledasjaký druh - pravlk obrovský (známý také jako vlk strašlivý) byl postrachem čtvrtohor a dost možná také největší psovitou šelmou, která kdy kráčela po této planetě. Pokud vám teď běhá mráz po zádech z představy, že se vám někdy do cesty připlete pravěký predátor, nezoufejte. Než trojice „pravěkých“ vlčat dospěje do věku, kdy budou s to pořádně vycenit zuby, máme ještě trochu času rozmyslet si, co s nimi bude dál.

Otázkou je, co pak bude s námi.

Když se v červenci 1996 narodila ovce Dolly, první a dosud nejslavnější savec naklonovaný z tělní buňky jiného jedince, veřejnost tu zprávu přijala s údivem i rozpaky. Hned pro začátek: vlk strašlivý není žádná ovečka Dolly. Dolly prožila relativně šťastných sedm let života, během kterých spásala trávu na bujarých skotských pastvinách (věřme tomu), rodila jedno jehně za druhým a pak si poklidně zemřela na plicní infekci. Po smrti ji vypreparovali a její tělo vystavili ve skotském muzeu jako doklad o jednom z největších biomedicínských pokroků naší doby. S vlčími mláďaty je to ale jiné. DNA Dolly stvořili z mléčné žlázy jiné ovce, vložili ji do vajíčka ovce a nechali ji odnosit ovcí. Byla živoucím důkazem toho, že lze naklonovat savce, velkým milníkem a nepostradatelnou součástí výzkumu kmenových buněk. Romulus, Remus a Khaleesi vznikli jako kopie mrtvé DNA, aby uspokojili ambice svých stvořitelů a jejich touhy zajít co nejdál. Přijde vám to přehnané?

„Fascinuje mě představa, co se teď stane,“ komentuje svoji motivaci k pokusu Beth Shapiro, hlavní výzkumná pracovnice společnosti Colossal Biosciences. S lítostí dodává, že od mláďat nelze vzhledem k chovu v zajetí a odlišnosti ve střevní mikroflóře čekat autentické chování pravlka obrovského.

„Vytvořili jsme ale jeho funkční kopii,“ upřesňuje. Její tým prý nedočkavě vyčkával narození všech štěňat a s radostnou úlevou uvítal informaci, že se všechna narodila s hustou světlou srstí. Právě ta je typickým rozpoznávacím znakem pravlka; moderní vlci srst takové barvy a kvality nemívají. Není pochyb o tom, že trojice geneticky upravených mláďat je všechno, jen ne obyčejný vlk.

Kdo mě zná, ví, že nejsem ani úzkoprsá, ani skeptik nebo náboženský tmář. Jsem otevřená lecčemus - vědě, poznání, empirii i experimentům. V případě trojice vlčích štěňat si ale i já říkám, jestli je tohle směr, kterým se jako lidstvo chceme vydat. Považuji za chvályhodné, že máme péči o vyhynulé druhy, a vítám snahu o zachování ohrožených druhů. Respektuji genetické inženýrství v podobě, která usiluje o ochranu a zkvalitnění života vymírajících druhů, podporuji rekonstrukce genomu, které přispívají k obnově našeho křehkého ekosystému. To ale není tento případ. Pravlk sice vymřel na sklonku doby ledové, kdy jeho domovské území v Severní Americe začali hustě osidlovat lidé, šlo ale o vyhynutí přirozené, nenásilné. Tento pravěký predátor se tehdy nedokázal adaptovat na zvýšenou konkurenci ze strany lidí (a pravděpodobně také vlka obecného) a nezvykl si na kořist, která utíkala rychleji než kdy předtím. Vymřel postupně, v souladu s krutými, ale logickými zákony evoluce. Dává mi smysl přemýšlet nad obnovou populací, které jsme vyhubili, vrátit přírodě vlastní produktivitou něco, o co ji naše destruktivní síla připravila. Nedává smysl pohrávat si s druhy, které zanikly bez naší účasti a po našem boku, přivádět je k životu do světa, který nebyl stvořen pro ně. Jestli je ten experiment zajímavý? Určitě. Je sobecký? Stoprocentně. Stojí za životy tří bezbranných mláďat? Ani omylem.

Romulus, Remus a Khaleesi dělají všechno, co je obvyklé pro štěňata jejich věku. Hrají si spolu, dovádějí, mazlí se i zápasí. Je toho ale dost, co je odlišuje od ostatních v zajetí chovaných vlčat. Nelísají se k člověku. Nechodí si pro pohlazení, nechtějí drbat na bříšku, netouží po lidské blízkosti. I ten z cvičitelů, který je zná od prvního rozlepení oka, se k nim nemůže přiblížit na více než pár kroků. Jsou roztomilí, ale jde z nich strach. Odmítají nás a nelze jim to mít za zlé: jejich kolektivní vědomí s naší existencí nepočítá, v genomu, jehož kopii nesou, vepsaní nejsme. Lidé nepatří do jejich reality, jejich svět není naším světem a tuto skutečnost nemůže změnit sebešikovnější genetický inženýr.

Jsem ráda, že se štěňatům daří dobře. Ať už vznikla jakkoliv, jsou to pořád živé bytosti, které lační po životě a všech jeho chutích. I přes všechny výhrady uznávám, že se vědcům podařilo oživit kus dávno ztracené historie.

No jo. Ale co teď?

ZDROJE:

Hunt, Katie: „Scientists say they have resurrected the dire wolf“ (8.4.2025). CNN.com. Čteno 9.4.2025

Kluger, Jeffrey: „The Return of the Dire Wolf“ (7.4.2025). Time.com. Čteno 8.4.2025

Zimmer, Carl: „Scientists Revive the Dire Wolf, or Something Close“ (7.4.2025). The New York Times. Čteno 8.4.2025