Ticho a tma v Aberfanu. Základní školu v centru hornického města zasypalo 150 tisíc tun hlíny

Aberfan býval malé hornické město v Jižním Walesu, jehož jméno se černým písmem navždy zapsalo do dějin Velké Británie. Dne 21. října 1966 se kolem deváté hodiny ranní pohnula jedna ze sedmi hald, které město obklopovaly, a 150 tisíc tun zeminy, uhlí a důlního odpadu se s drtivou silou valilo přímo na město.

Historie tragédie se začala psát mnohem dříve, než na haldě toho deštivého rána roku 1966 povolilo podloží. Aberfan původně tvořilo jen pár malých chatek a hospoda, do které po západu slunce chodívali rolníci a farmáři z blízkého města Merthyr Tyfdil, když se vraceli domů z práce na polích. Díky objevu uhelných ložisek a rozmachu těžby se do roku 1966 počet stálých obyvatel Aberfanu rozrostl na téměř pět tisíc. Město získalo vlastní infrastrukturu, železniční stanici, lékaře i školu. Drtivá většina dospělých mužů z Aberfanu byla zaměstnána v dolech.

Nad městem bylo postupně navršeno sedm hald. Halda je uměle vysypaný vrch tvořený směsí zeminy a důlního odpadu, který vzniká při probíhající důlní činnosti. Na povrchu haldy se nachází vrstva chemické hlušiny - směsi jemných částeček uhlí, prachu a popela, která se ve vlhkém prostředí chová jako tekutý písek. Už před výstavbou haldy č. 7 roku 1958 místní upozorňovali na to, že povrch pod vznikajícím vrchem je velmi nestabilní a ukrývá přirozený pramen vodního toku. Existence podzemních toků v lokalitě byla všeobecně známá, prameny pod haldami byly zaznačeny už v původních mapách terénu z 19. století. Věděla o nich i Národní uhelná rada, která od znárodnění uhelného průmyslu roku 1947 převzala kontrolu nad dolem. Aberfan navíc leží v oblasti, kterou pravidelně postihují přívalové deště (ty mezi lety 1952 a 1967 vedly celkem jedenáctkrát k rozsáhlým záplavám).

Projektanti dolů vyhodnotili riziko zhroucení hald kvůli nestabilitě podloží jako zanedbatelné. Přesto se už roku 1944, po jedenácti letech v provozu, v důsledku vydatných dešťů částečně sesunula halda č. 4. Pohyb hmoty z vrcholu se zastavil pouhých 500 metrů nad městem a obyvatele Aberfanu vyděsil k smrti.

Když se proto roku 1963 poprvé hnula halda č. 7, místní bili na poplach. Jakmile navíc po obvyklých každoročních záplavách z ulic opadla voda, k všeobecnému zděšení za sebou nechávala mastný film plný uhelného prachu. Tento mastný zbytek znamenal, že voda do města protekla skrz haldu. Obyvatelé města podávali opakované stížnosti k radě okresu Merthyr Tyfdil, která si skoro rok o situaci čile dopisovala s Národní uhelnou radou. Dvě matky z místní základní školy Pantglas Junior School zorganizovaly petici za přemístění školy; jako důkaz předložily městské radě fotografie, ze kterých bylo zřejmé, že halda se přibližuje směrem k Aberfanu. Už počátkem roku 1965 bylo dohodou mezi centrální bankou a Národní uhelnou radou schváleno vybudování sítě odvodňovacích kanálů, které by odváděly vodu od haldy.

Až do osudného roku 1966 nebyl vystavěn jediný metr slíbeného kanálu.

Třetí říjnový týden roku 1966 vydatně pršelo. Ráno v den tragédie si první zaměstnanci ranní směny stěžovali na neobvykle vlhký vzduch a hustou mlhu, skrz kterou nebylo vidět na krok. Následně si všimli, že kolejnice, kterými se na vrchol haldy dopravoval odpad, se zhroutily dovnitř. Celý vrchol se propadl asi o tři metry a šéf směny nařídil pozastavit veškeré práce. O hodinu a půl později se halda začala pohybovat směrem k městu a vrchol se zhroutil do sebe o další tři metry. Protože toho dne kvůli špatným povětrnostním podmínkám nefungovalo telefonické spojení, rozhodli se horníci sejít do údolí a zalarmovat obyvatele Aberfanu. Blížící se katastrofě ale už zabránit nedokázali.

V 9:15 místního času halda kapitulovala. Ohromná masa vodou nasycených úlomků uhlí, zeminy a popela se odlomila z vrcholku a proměnila se v lesklou tmavou směs podobnou lávě, která se ve vlnách vysokých až devět metrů valila na nic netušící město. Smetla dvě farmářské chalupy i s jejich obyvateli, zničila dva vodovody a řítila se dál přímo do ulice May Road, kde jí v cestě stála základní škola.

Žáci základní školy Pantglas Junior School seděli v lavicích teprve několik minut, když se rozezvučely sirény. Nejprve si všichni mysleli, že jde jen o požární cvičení, z oken však šlo záhy rozpoznat valící se lavinu. Jednalo se o stejnou školu, o jejíž přemístění před několika lety žádali rodiče prostřednictvím petice. Náraz byl zdrcující; desítky tisíc tun tekuté směsi uhlí a popela zcela roztříštily konstrukci budovy a všechno živé v ní pohřbily hluboko pod sebou. Celé město bylo zahaleno do tmy a rozhostilo se naprosté ticho. Nebylo slyšet zpěv ptáků ani volání jediného dítěte, prach a uhelná mlha zaplavila město a na několik desítek minut zavládla děsivá temnota. Nánosy smrdutého bahna v ulicích dosahovaly do výšky několika metrů, zničily několik dalších budov v okolí školy a značně komplikovaly záchranné práce. Rodiče školních dětí se dostavili na místo katastrofy jako jedni z prvních a nemálo se jich pokoušelo k nezvěstným dětem prohrabat vlastníma rukama.

V Aberfanu toho dne zemřelo 116 dětí a 28 dospělých.

Záchranné práce trvaly několik dní. Děti, které se podařilo vytáhnout živé z trosek školní budovy, přežily většinou jen díky tomu, že je zaměstnanci školy i za cenu ztráty života zakryli vlastním tělem. Zranění z Aberfanu byli rozvezeni do nemocnic v okolí a záchranné složky se mezitím snažily udržet pod kontrolou lavinu, kterou v pohybu udržovalo vodovodní potrubí stále pumpující vodu do hlušiny v haldě.

Rodiny obětí z neštěstí okamžitě obvinily Národní uhelnou radu. Ptaly se pořád dokola: proč rada ignorovala zprávy o nestabilním podloží a důkazy o posunu hald, proč nebyly vybudovány slíbené odtokové kanály a proč měla halda na výšku přes 30 metrů místo povolených šesti. Tváří v tvář pozůstalým se těžko přiznávalo, co bylo zjevné; že Národní uhelná rada byla provázána s vedením města a nikdo nechtěl riskovat ztrátu práce tím, že by na ni podal stížnost, a že bezpečnost Aberfanu musela ustoupit politickým a finančním zájmům.

Neštěstí vyostřilo tradičně rozpačité vztahy mezi Anglií a Walesem a vzedmula novou vlnu waleského nacionalismu. Obyvatelé Walesu spílali Národní uhelné radě za její nečinnost a aroganci, se kterou ignorovala podněty obyvatel i nálezy odborníků. Vyhrocené situaci neprospěl ani fakt, že rada se snažila očistit své jméno prostřednictvím londýnského tisku, pro který vydávala vlastní, hluboce nepravděpodobná tvrzení o příčině tragédie (podle nich neměl sesuv haldy nic společného se stálým vodním tokem, ale šlo o nepředvídatelný vznik tzv. „vodní bomby“ v podloží). Rodiny obětí také obviňovaly vládu, že ve snaze ututlat selhání cenzurovala waleský tisk.

Aberfan se z tragédie nikdy nevzpamatoval. Jeho obyvatelé jsou dodnes přesvědčeni, že za smrt jejich blízkých je přímo zodpovědná Národní uhelná rada. Protože viníci zůstali nepotrestáni, Aberfan dnes není pouze synonymem lidského neštěstí, ale stal se také politickým tématem plným kontroverze.

Ve městě se každoročně konají pietní akce na připomínku tragédie, řada přeživších se ale už nikdy nebyla schopna do Aberfanu vrátit.