Článek
Bylo 12. srpna 1881. Do salonu Kautsky v Platnéřské ulici na Starém městě vstoupil policejní důstojník. Poté, co úslužně sňal čepici, požádal přítomné dámy o malou laskavost: bylo by báječné, začal, kdyby některá ze slečen mohla odejít s ním do budovy trestního soudu a tam strávila pár intimních chvilek s Ferdinandem Prokůpkem. Už jen při vyslovení toho jména to salonem zašumělo. Prokůpek byl známý zločinec, kterého odsoudili za brutální vraždu a zohavení těl tří mladých dívek a který teď v policejní cele trávil své poslední hodiny. Čekal ho provaz - už prý bylo slyšet, jak staví šibenici. Zasloužený trest za takovou ohavnost, na tom se děvčata shodovala.
Prokůpkovi se mezi lidmi přezdívalo „pražský Jack Rozparovač“. Žádná žena, která měla všech pět pohromadě, by za ním dobrovolně do cely nešla. Salon Kautsky ale nebyl obyčejný salon a dívky, které se v něm scházely, také nebyly obyčejné. Všem jim bylo mezi 18 a 25 lety a všechny byly prostitutky. Policejní důstojník šel najisto: salon vlastnil a provozoval bývalý detektiv Emanuel Kaucký, který po ukončení kariéry u pražské kriminálky zbohatl jako majitel luxusních nevěstinců pro zahraniční klientelu. V porovnání s pouličními prostitutkami nebo slečnami z laciných hambinců se dívky u Kauckého neměly špatně: klienti byli nároční, ale platili dobře a pan majitel se snažil, aby odcházeli spokojení. V nevěstincích tohoto typu muži nehledali pouze rozkoš, ale také příjemnou společnost nebo intelektuální obohacení. Výměnou za poskytnuté služby dole u baru a nahoře v pokoji si prostitutky u Kauckého mohly užívat života, který jakoby ani nebyl jejich - plný luxusu, dobrého jídla a pití, drahých parfémů a šperků a šatů ušitých z nejlepších látek. Některé z nich si vybírat nemohly, jiné ani nechtěly.
Jít na celu za usvědčeným vrahem nebylo jen tak. Na výzvu policejního důstojníka zareagovalo kladně jediné z děvčat: dvacetiletá prostitutka, které se pro její blankytné oči neřeklo jinak než Modrá Tonka. Šlo o osudovou chybu, která ji měla záhy připravit o všechno.
Podle soudu Tonka existovala. Podle historie ne
Pro Tonku to byla prakticky dobročinnost. Splnění posledního přání muži, kterého by za jiných okolností její zaměstnavatel vypráskal hned, jak by překročil práh jeho podniku. Hnusil se jí ten Prokůpek, hnusil se jí ten akt sám, ale odbyla si své. Po druhé hodině v noci na 13. srpna 1881 se vrátila do svého nevěstince a hned ve dveřích poznala, že je něco jinak. Její někdejší přítelkyně ji nepřišly přivítat, nenabídly jí cigaretu ani nevyzvídaly peprné detaily o velikostech a tvarech jako vždycky, když byly s nějakým obzvlášť zajímavým pánem. Tonka stála ve dveřích a zírala do napudrovaných tváří bez výrazu. Z očí, které se na ni kabonily pod černými linkami, se dalo vyčíst jediné: odpor. Od té chvíle se ostatní holky Tonky štítily a snažily se ji z nevěstince vyštípat - nepromluvily s ní ani slovo, zato ji vydatně pomlouvaly před kumčafty. Tonka pomalu přicházela o výdělky: kdo by taky chtěl jít s holkou, se kterou byl bestiální vrah? Než se nadála, už nebyla Modrá Tonka, ale Tonka Šibenice.
Nešťastné děvče skončilo na ulici. Tonka velice brzy pochopily, že chodníky se nešlapou v sametu a že v temných zákoutích pražských uliček ji nečeká luxus, ale bída. Prostitutky na ulici stály jednu korunu, zatímco ve veřejném domě si mohly vydělat i dvacetkrát tolik. Tonka si nicméně na své nové živobytí zvykla a dalších třicet let nabízela své služby přímo tady - pod širým nebem, v nejstarším a nejosvědčenějším nevěstinci, který kdy lidstvo vymyslelo. Pracovala tvrdě, každičký den od rána do večera; nestalo se prý ani jedinkrát, že by zůstala „bez štrychu“.
V první třetině 20. století byla existence Tonky Šibenice považována za nezpochybnitelný fakt. Příběh o vzestupu a pádu mladé prostitutky poprvé zveřejnil roku 1921 spisovatel a žurnalista Egon Erwin Kisch ve své povídce Nanebevstoupení Tonky Šibenice, která se stala záhy široce populární. Ještě toho roku byl příběh zdramatizován (autorem divadelní hry byl Kisch sám) a roku 1930 také zfilmován. V titulní roli zazářila nadějná slovinská herečka a modelka Ita Rina, známá už dříve z pikantního francouzského filmu Eroticon. Snímek, natočený původně jako němý a až později ozvučený ve francouzském studiu, se dnes řadí ke klenotům české předválečné kinematografie.
Kisch zarytě tvrdil, že mu celou historii vypravovala samotná Tonka, v jejíž světnici prý na sklonku jejího života „proseděl mnoho hodin“. S pravděpodobností hraničící s jistotou se to ale takhle odehrát nemohlo, protože Tonka Šibenice nejspíš nikdy neexistovala jinde, než v mysli svého tvůrce. Od Kischovy přelomové povídky vznikl bezpočet článků, povídek a uměleckých děl jiných autorů, kteří se pokoušeli na tématu přiživit a dokreslit prázdná místa v životě dost možná nejslavnější prostitutky našich dějin. Pravda se začala odkrývat během soudního procesu roku 1932, ve kterém Egon Erwin Kisch žaloval jisté pány Vránu a Brožíka. Oba dotyční byli autory operety s názvem Konec Tonky Šibenice, kterou rok předtím uvedla Vinohradská zpěvohra, a Kisch se poněkud nelogicky domáhal svých autorských práv na příběh i jeho titul. Nelogicky, protože pokud Tonka skutečně existovala, jak on sám nesčetněkrát potvrzoval, žádná práva mu z principu nenáležela. Když šlo o peníze, najednou změnil kurz a připustil, že Tonka je postava zcela fiktivní. Dvojice libretistů naproti tomu oponovala, že podkladem jejich díla je skutečný příběh, a byli ochotni předvést svědky, kteří by dokázali, že Tonka skutečně žila. Soud tak musel rozřešit základní otázku: žila osoba přezdívaná Tonka Šibenice a strávila s trojnásobným vrahem noc před jeho popravou?
Kisch tehdy spor prohrál. Soud měl za prokázané, že Tonka je reálná historická postava. Během procesu se veřejnost poprvé dozvěděla její pravou identitu - měla jí být jistá Antonie Havlová narozená roku 1861, která žila v Kožné ulici na Starém městě. Objevila se dokonce i její údajná fotografie. Potíž je, že žádnou takovou osobu v seznamu pražských obyvatel narozených toho roku nenajdeme, stejně jako se žádný usvědčený vrah z té doby nejmenoval Ferdinand Potůček. Kisch tedy nejspíš u soudu nelhal, ale doplatil na svou senzacechtivost a urputnost, se kterou Tonku přivedl k životu.
První republika, prostituce ráj
Na přelomu 19. a 20. století fungovalo v Praze asi šedesát veřejných domů. Salon Emanuela Kauckého patřil do „zlaté pětky“ těch nejvyhlášenějších a nejluxusnějších podniků. V době, ve které se odehrává příběh Tonky Šibenice, se prostituce v našich zemích dělila do tří kategorií: pouliční, pohostinská a „bordelní“. První dvě byly protiprávní, tu poslední ale roku 1860 zákon legalizoval. I proto se o období První republiky hovoří jako o zlaté éře české prostituce. V té době se také začalo říkat, že stát je největším pasákem - prostitutky ze schválených veřejných domů byly totiž pečlivě kontrolovány, musely absolvovat pravidelné lékařské prohlídky a majitelé nevěstinců mohli po městech legálně zveřejňovat své inzeráty. Až roku 1922 přišel aboliční zákon, který domy neřesti postavil mimo zákon. Některé z nich pochopitelně fungovaly dál i neoficiálně, některé prostitutky se přesunuly na ulici nebo začaly své podnikání lépe maskovat. I takové noviny, jako byl vlivný vlastenecký deník Národní politika, pak publikoval výnosné inzeráty na služby nabízené „masérskými podniky“, které se shodou okolností po abolici prostituce vyrojily jako houby po dešti.
Prostitutky se z Prahy nepodařilo vyhnat žádným zákazem. Patří k ní stejně jako orloj nebo předražené klobásy u stánku. Rok před abolicí nechal Egon Kisch Tonku Šibenici za její hrdinský čin odejít rovnou do nebe. Jestli na tom, že vlastním tělem naplnila poslední přání trojnásobného vraha, bylo něco bohulibého, to už si každý z nás musí rozhodnout sám.
ZDROJE:
Harmáčková, Jana: Tonka Šibenice: příběh nejslavnější „pražské prostitutky“, která nikdy nežila. (20.6.2026). zena.aktualne.cz. Čteno 27.7.2026
Nevěstince byly dříve i místem společenského setkávání, říká autor knihy o historii prostituce (5.3.2014). radiozurnal.rozhlas.cz. Čteno 27.7.2026
Nevěstince a nevěstky.
Tonka a Jack Rozparovač. Symbolický osud jedné prostitutky u nás na přelomu století (23.8. 2017). dvojka.rozhlas.cz. Čteno 27.7.2026
Tonka Šibenice : Nečekané odhalení (6.4.2020). praha1.cz. Čteno 27.7.2026
