Tragický konec W. Hosenfelda: německého důstojníka z „Pianisty“, který zachránil nejen Szpilmana

Varšava, listopad 1944. Zarostlý, tmavovlasý muž se marně snaží otevřít plechovku, kterou objevil v útrobách opuštěného domu. Položí ji na římsu tmavého, zanešeného krbu a několikrát do ní udeří krbovým pohrabáčem, který sebral u roky vyhaslého ohniště. Podaří se mu plechovku propíchnout, ta ale z římsy odskočí na podlahu, kde pomalu vytéká a líně se kutálí až ke kraji točitého schodiště. Tam se zastaví, jako by předem znala cíl své cesty: zůstane ležet u nohou vysokého, pohledného muže v pečlivě vykartáčované uniformě, který měkkýma očima shlíží na počínání zanedbaného člověka před sebou. Místo toho, aby otrhance na místě zastřelil, ho vyzve, aby s ním odešel do vedlejší místnosti a tam pro něj zahrál na piano.

Přestože první setkání židovského pianisty Wladyslawa Szpilmana a nacistického důstojníka Wilma Hosenfelda nejspíš nebylo tak romantické, jak ho vykreslila slavná scéna v neméně slavném snímku Pianista režiséra Romana Polanského, stalo se to nějak takhle. O jejich seznámení víme hodně - Szpilman se ze svého úkrytu ve zdraví dostal a válku přežil. Až do konce svých dnů pak nepřestal mluvit o zvěrstvech, kterých byl svědkem, o neradostném pobytu v ghettu i o tom dobrém německém vojákovi, kterému vděčil za svůj život.

Wilhelm (Wilm) Hosenfeld byl nacista. Do NSDAP vstoupil bez velkého přemýšlení jako mnoho jiných Němců a jako mnoho jiných Němců k tomu měl ušlechtilé důvody. Narodil se roku 1895 na venkově v císařském Hessensku. Vyrostl v tradiční katolické rodině, která mu vštípila nejen silnou osobní zbožnost, ale také lásku k národu a vlasti. Vlasteneckého ducha demonstroval během první světové války, kdy byl nasazen do aktivní služby na východní frontě: roku 1917 utržil těžká zranění a z fronty odešel jako hrdina vyznamenaný Železným křížem. V roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka, mu bylo čtyřiačtyřicet let, byl spokojeně ženatý a s manželkou Annemarie vychovával pět dětí.

Na konci srpna 1939, týden před německým vpádem do Polska, Hosenfeld vstoupil do německé armády - wehrmachtu. Rok působil v polském městě Pabianice (asi deset kilometrů jihozápadně od Lodže), v červenci 1940 pak byl převelen do Varšavy, kde zůstal až do příchodu spojeneckých vojsk. Většinu svých válečných let strávil jako důstojník pro sport a kulturu (byl zodpovědný mimo jiné za sportovní akce na Armádním stadionu ve Varšavě), z hodnosti seržanta se během působení v Polsku vypracoval až na kapitána. V červenci 1944, kdy se veškeré vojenské síly ve Varšavě soustředily na potlačení povstání, se podílel i na výslechu vězňů, což byla dle jeho vlastních slov práce, která ho vůbec netěšila.

Léta strávená v Polsku znamenala pro Hosenfelda vystřízlivění z nadšení, se kterým roku 1935 vstupoval do nacistické strany. Stal se svědkem krutosti a nelidského zacházení nacistů s Poláky především židovského původu, jako člověka i jako křesťana ho pobouřily zločiny proti civilnímu obyvatelstvu. Byl to přímý, poctivý člověk, oddaně věřící křesťan, který každou neděli chodil na mši a snažil se dělat dobré věci. K lidem všech národností se choval uctivě, byl laskavý a přátelský. Snažil se dokonce naučit polštinu, našel si mezi Poláky upřímné přátele a navzdory všem předpisům navštěvoval polské bohoslužby. Lidé na něj tehdy zírali nevěřícně jako na přízrak - nemohli uvěřit pohledu na důstojníka v uniformě wehrmachtu, jak pokorně přijímá hostii z rukou polského kněze. Po celou dobu své vojenské služby si vedl deník, ve kterém zaznamenával své dojmy a pocity z režimu, který on sám vnímal čím dál tím víc jako zločinecký. Když zatýkali polské duchovní, byl zděšený. Když se doslechl o koncentračních táborech a plánech na vyhlazení židovského národa, ustrnul hrůzou. Když jeho souvěrci na jaře roku 1943 krutě potlačili povstání ve varšavském ghettu, ztratil i poslední zbytky iluzí o národním socialismu:

„Ta zvířata,“ zapsal si do svého deníku. „Tím hrozným masovým vražděním Židů jsme tuto válku prohráli. Přinesli jsme na sebe věčné prokletí, navždy budeme pokrytí hanbou, nezasloužíme si soucit ani slitování. Stydím se jako Němec chodit po městě.“

O tom, co si Hosenfeld myslel, víme hodně z jeho deníkových záznamů. Přežily válku, protože je prozřetelně posílal domů své manželce, jejíž sklon k pacifismu mu byl pořád bližší. Ve Varšavě přestal být dobrým nacistou, ale stal se o to lepším člověkem. Mlčky, bez ruchu a nenápadně poskytoval pomoc těm, kdo ji potřebovali. Když byl pověřen výstavbou zajateckého tábora, zařídil, aby mohli zajatci udržovat kontakt se svými rodinami, což bylo v přímém rozporu s rozkazy velení. Vězňům určeným k deportaci zachraňoval krky tím, že pro ně vytvářel umělá pracovní místa na varšavském sportovním stadionu, vyhotovoval jim falešné doklady a poupravoval jejich záznamy. Útočiště poskytl i několika zběhům z transportů.

V listopadu 1944 objevil Hosenfeld v opuštěném varšavském domě na ulici Aleja Niepodległości 223 k smrti vyhublého, zanedbaného muže. Tím mužem byl Wladyslaw Szpilman, polský klavírista židovského původu, kterému se jen zázrakem podařilo přežít likvidaci varšavského ghetta a který se rok ukrýval po bytech svých nežidovských přátel. Když toho dne ve svém úkrytu stanul tváří v tvář Hosenfeldovi, myslel si, že je konec. Strachy ani nedýchal, stejně se mu ale podařilo mu na otázku, co je zač, odpovědět popravdě: „Jsem pianista.“ Hosenfeld ho odvedl do vedlejší místnosti, kde ho usadil k pianu a vyzval ho ke hře. Hrál jako už dlouho ne, ale byla by chyba domnívat se, že si hrou vyhrál život. Hosenfeld byl rozhodnut mu pomoci dávno předtím, než vůbec položil prsty na klaviaturu. Do jeho skrýše mu nosil jídlo, teplé oblečení a zprávy z fronty.

„Vydržte ještě pár týdnů, Rusové jsou za rohem,“ hlásil mu v zimě 1944. Když v lednu 1945 Rudá armáda konečně vstoupila do okupované Varšavy, Hosenfeld se osvoboditelům dobrovolně vzdal i se všemi muži z roty, kterou vedl. Byl uvězněn v zajateckém táboře a odsouzen k 25 letům žaláře za údajné válečné zločiny a své členství v NSDAP. V dopise své ženě z roku 1946 jmenoval konkrétní Židy, kterým pomohl za války, a prosil ji, aby je kontaktovala. Wladyslaw Szpilman se jméno svého zachránce dozvěděl z dopisu jiného zachráněného, Leona Warma, který mu psal s prosbou o pomoc při hledání spravedlnosti pro německého vojáka, který jim oběma zachránil život. Navzdory společnému úsilí mnoha zachráněných, navzdory svědectví Annemarie Hosenfeldové i polského kněze, ke kterému chodil pro svátosti, se nepodařilo kapitána Hosenfelda osvobodit ze sovětského zajetí. Zemřel roku 1952 po krutém mučení v zajateckém táboře kdesi u Stalingradu. Bylo mu 57 let.

Oběť Wilma Hosenfelda připomněl film Pianista z roku 2002 natočený podle stejnojmenných pamětí Wladyslawa Szpilmana. Szpilmanův syn Andrej se zasadil o oživení příběhu tohoto „dobrého nacisty“, načež se ten posmrtně dočkal mezinárodního uznání. Roku 2007 kapitána Hosenfelda polský prezident Lech Kaczyńsky vyznamenal řádem Polonia Restituta, roku 2008 mu památník Jad Vašem přiznal titul Spravedlivý mezi národy udělovaný lidem nežidovského původu, kteří za války pomáhali perzekuovaným Židům. Vyznamenání za svého otce převzaly jeho dosud žijící děti.

ZDROJE:

Carlton, Genevieve: „The Heartbreaking Story Of Wilm Hosenfeld, The Nazi Captain Who Saved ‘The Pianist’“ (3.2.2022). Allthatsinteresting.com. Čteno 7.10.2024

Child, Ben: „German officer from The Pianist honoured by Israel“ (22.6.2009). The Guardian. Čteno 7.10.2024

Szpilman, Władysław: „Pianista“. V nakladatelství Argo vydání první. Filmová řada. Praha: Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2525-2.

Pelegrín, José M. Garcia: "Hosenfeld, the officer who saved the life of the ‚pianist of the Warsaw Ghetto‘ “ (26.8.2022). Omnesmag.com. Čteno 7.10.2024

„Wilhelm (Wilm) Hosenfeld“ YadVashem.org. Čteno 7.10.2024