Článek
Fyzické tresty u nás jako výchovný prostředek používá asi třetina rodičů. Většina z nich je hodnotí jako funkční nástroj, jak regulovat chování dítěte. Odkazují se přitom na moudrost předků i na zkušenost, kterou oni sami získali v dětství: rodiče nás taky bili. Bili nás více a otevřeněji, než bijí dnešní rodiče svoje děti. Pokud je jedna výchovná na zadek špatně, tak jak to, že jsme tak dobře vychovaní? A když to budeme dělat stejně, proč by neměly být vychované i naše děti?
Za to, že mu ujede ruka, rodič do vězení nepůjde
Hojně diskutovaná novela zákona, která by měla dát fyzickým trestům jasnou stopku, leží na stolech poslanců už několik měsíců. Vůči používání tělesných trestů se výrazně vymezuje, zároveň ale nestanovuje žádné sankce pro rodiče a vychovatele, kteří by od nich neustoupili. Obavy odpůrců, že za selhání nebo jiný přístup k výchově bude jinak milujícímu rodiči hrozit vězení, jsou neopodstatněné; zákon nechce vidět rodiče ve vězení, ale má být jakýmsi apelem, zdviženým prstem a jasnou deklarací hodnot, podle nichž je jakékoliv násilí vůči dětem morálně nepřijatelné.
Řadu z nás i přesto děsí zásah státu do intimního prostoru rodiny. Strach je vzhledem k naší historii více než pochopitelný. Nechceme, aby nám někdo nařizoval, jak se máme chovat ke svým dětem, co jim říkat a co je učit; nechceme, aby nad námi někdo dohlížel. Zároveň ale po státu chceme poměrně vysokou míru zapojení, pokud naše výchova selže.
Chceme, aby stát efektivně řešil šikanu ve školách, chceme ochranu zaměstnance, chceme, aby pojišťovny vykrývaly celé náklady na psychoterapii, a hlavně - chceme, aby státní aparát zasáhl proti nekalým živlům a nebezpečným sociálním jevům a snížil riziko jejich vzniku na minimum. Chceme po státu kromě řešení problémů i jejich prevenci, chceme proměnit násilnou atmosféru společnosti, ale sveřepě se bráníme, když se naše legislativa pokouší jasně distancovat od násilí na těch nejmenších z nás. Už teď zákon zakazuje dítě nepřiměřeně trestat; potíž je, že co je přiměřené a ne, zůstává na vůli a zvůli rodiče.
Jedna facka dítě nezabije, do mozku mu ale obtiskává násilné vzorce
K výše uvedenému je na místě si říct, že násilí vůči dětem v jakékoliv (i té nejmírnější) podobě je jednoznačně negativní jev s jednoznačně negativními důsledky jak pro jedince, tak i pro společnost. Argumenty, že bez plácání po zadku bude dítě zpupné, nevychované, nebude znát hranice a uznávat autority, jsou pouze emocionální a nemají jakýkoliv racionální základ. Neexistuje jediný doklad, jediné vědecké nebo statistické potvrzení o tom, že by fyzické tresty měly ve výchově dítěte pozitivní efekt. Naopak máme dostatek podkladů k tomu, abychom věděli, jak destruktivní vliv má normalizace násilí v rodině.
„No jo,“ křičí dotčený rodič, „vy ale vůbec nerozlišujete mezi drobným plácnutím a fyzickým týráním! Tohle přece není žádné násilí, já nejsem žádný násilník, to je přece něco úplně jiného.“
Je i není. Když dítě plácnete přes plenku, jistě netrpí tolik, jako kdybyste ho zkopali do bezvědomí. I z toho plácnutí přes plenku ale získává určitou zkušenost a do mozku se mu jím velice zřetelně obtiskává vzorec: násilí je legitimní forma komunikace ve vztazích. Násilí je láska. Pokud jsi malý a slabý, neexistuje hranice a integrita tvého těla. Kdo je větší a silnější, má nad tebou moc. Dítě vychované bitím, byť takzvaně „symbolickým“, si zafixuje násilí jako řešení krize. V jaké míře a v jakých situacích ho pak aplikuje, je jako hrát ruskou ruletu.
Svoje děti si chceme bít, jak si usmyslíme
Jedna výchovná přes zadek je náš zlatý grál. Budeme se do krve rvát za to, že na nás ty výchovné rány v dětství nezanechaly následky, ale jsme vzteky bez sebe, když nám chce někdo upřít právo bít naše děti. Neumíme si představit, že lze vychovávat bez toho, známe to z dětství a jinak to neumíme. Naši rodiče nás tloukli a my je milujeme, naučili jsme se směšovat násilí s láskou a hájíme toto divné souznění, protože zjištění, že to naši milovaní rodiče dělali špatně a že nám ubližovali, by nás silně zasáhlo. Nehrajme si na to, že naše zažitá norma je symbolické šťouchnutí dlaní přes plenku. Všichni víme, že naše mez je někde úplně jinde. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková cituje v rozhovoru pro podcast Houpačky rozlíceného otce:
„Svoje dítě si budu mlátit, jak budu chtít. Klidně ho zbiju za to, že mě neposlouchá, až se počůrá, a pak ho zbiju ještě jednou za to, že se počůral. Protože je to moje dítě.“ Není zdaleka jediný.
Škoda rány, která padne vedle, říkávala moje milovaná babička. Myslím, že mě v dětství taky občas plácla. Ke konci života bývala někdy pěkně protivná. Hádala se, šťourala do nás a zlobila opravdu strašně, zvlášť, když odmítala jídlo a léky. Přesto rodinu, která se o ni starala, nikdy nenapadlo ji uhodit. Ani jednou. Protože všichni přece víme, že bít ostatní je špatné.
