Ty hloupé malé šaty! Pikantní fotografie, která stála Marilyn Monroe manželství

V září 1954 stála Marilyn Monroe nad větrákem vedoucím z útrob newyorského metra a zápolila s proudem teplého vzduchu, který jí čechral sukně. Na sobě měla své nejslavnější šaty, malé koktejlky s velkým výstřihem v barvě slonové kosti, které speciálně pro ni navrhl kostýmní výtvarník William Travilla. Výjev to nebyl zdaleka náhodný - herečka právě natáčela scénu z filmu Slaměný vdovec (The Seven Years Itch), romantické komedie režiséra Billyho Wildera, která o rok později vyprodala kinosály. Záběr, ve kterém záhyby plisovaných šatů rozpustile povlávají nad větrákem, zatímco se je Monroe snaží zkrotit, se stal jedním z nejikoničtějších momentů filmové historie. Přestože by dnes nejspíš nepřivedl do rozpaků ani největšího puritána, tehdy se nad ním současníci červenali.

Slaměný vdovec je nekomplikovaným příběhem manželské nudy. Hlavní hrdina, vyčerpaný manažer a otec rodiny Richard Sherman, se po sedmi letech šťastného manželství začne zmítat mezi povinnostmi k rodině a vábením cizí ženy, která je trochu ztřeštěná, hodně bezelstná a tak tajemná, že nemá ani jméno. Původní anglický název filmu - „The Seven Years Itch“ - odkazuje k zpopularizovanému tvrzení několika psychologů, že v dlouhodobém vztahu dochází po sedmi letech k zákonitému a nevyhnutelnému poklesu štěstí. Richard Sherman sice svodům tajemné ženy nakonec nepodlehne, mnoho ale nechybělo - alespoň na papíře. K tomu, že se Slaměný vdovec svého času dočkal příznivého diváckého hodnocení, totiž kromě taháků v podobě oblíbených tváří v hlavních rolích přispěla také pořádná dávka autocenzury. Ač se to zdá dnes neuvěřitelné, ve Spojených státech bylo svého času nemyslitelné natočit film o tom, jak dobře situovaný muž v nejlepších letech podvede svou báječnou manželku s ženou, která si namáčí brambůrky do šampaňského a schovává si spodní prádlo v lednici. V polovině 20. století už sice řadu konzervativních omezení, které cenzor kladl na uměleckou tvorbu, rozrazil moderní vítr, pořád to ale byla padesátá léta. Tak okatou propagaci cizoložství by veřejnost nepřijala a kritika strhala, místo nevěry je tak ústředním motivem filmu pouhé intenzivní flirtování.

Postavu záhadné femme fatale, která ve scénáři figuruje pouze jako „Dívka“, neztvárnil nikdo jiný, než Marilyn Monroe.

Slavná scéna s vlajícími šaty se natáčela v noci z 14. na 15. září 1954 před sídlem společnosti Trans-Lux na newyorské Lexington Avenue. Noc byla vlahá a New York v jednu hodinu po půlnoci žil svým bujarým nočním životem, kamery proto přilákaly dav zvědavců, z nichž většinu ovšem tvořili najatí fanoušci, kteří měli filmu posloužit jako výborné PR. Několik tisíc se jich tlačilo na policejní barikádu, aby v přímém přenosu přihlíželi natáčení vrcholného záběru celého filmu, ve kterém se Marilyn zastaví na zamřížovaném větrání metra, aby si vychutnala prudký závan vzduchu, který skrz mříže vyrazí projíždějící vlak. Scéna se natáčela celkem čtrnáctkrát, než s ní byl režisér Wilder spokojený (aby ji beztak později nechal přetočit ve studiu v Kalifornii, protože hluk, který diváci vytvořili, předchozí záběry znehodnotil), a pokaždé, když se šaty po závanu vzduchu nadzvedly, dav přihlížejících nadšeně zvolal: „Výš!“

„Není to úžasné?“ pronesla Marilyn svým zvonivým hlasem, jakmile se sukně jejích šatů vzedmula a ona se ji neobratně pokusila zachytit. Dávala si velký pozor, aby neukázala více, než měla, a pro jistotu měla na sobě hned dvoje kalhotky. Vzduch ve skutečnosti pod Marilyn nahnal člen štábu, když kousek od ní spouštěl veliký větrák, ale ničemu nevadilo - efekt byl hyperrealistický, dokonalý.

S Williamem Travillou, autorem šatů, pojilo Marilyn Monroe několik let plodné spolupráce. Travilla navrhl Marilyn kostýmy pro celkem osm z jejích filmů a přesto, že jeho portfolio dosáhlo úctyhodných rozměrů, nic ho neproslavilo více, než tyto jediné koktejlky. Spíchl je na koleni, během pár dní, kdy byla jeho žena na dovolené, což bylo zvlášť pikantní - Travilla a Marilyn totiž nějakou dobu udržovali milostný poměr. Snad i proto, že románek přispěl k rozpadu jeho manželství, Travilla o těchto šatech nikdy neměl příliš valné mínění.

„Takové hloupé, malé šaty!“ poznamenal na jejich adresu.

Ve skutečnosti nebyly ani malé, ani hloupé. Když je na sebe Marilyn poprvé oblékla, zamilovala si je. Jedná se o koktejlové šaty z umělého hedvábí s hlubokým výstřihem a živůtkem připomínajícím koňskou ohlávku, které navzdory všeobecnému povědomí nejsou bílé, ale mají odstín slonoviny (tehdy moderní barva ivory). Travilla je složil pouze ze dvou kusů plisované látky (látky se skládanými přehyby), které spojil za krkem tak, aby odhalily celé paže, ramena a záda. Měkce řasená sukně sahá zhruba do půli lýtek; je ušita tak, aby bezvadně splývala a při pohybu se lehce pohupovala, zároveň ale měla jít snadno „nafouknout“. Marilyn na svůj nový kostým nešetřila chválou a Travillu zahrnula něžnými slovy díků:

„Billy, drahoušku,“ psala mu v dopise, „prosím, oblékej mě navždy. Miluji tě.“

Nejen z tohoto vyznání, ale ani z šatů a celé scény nad zamřížovaným okýnkem metra nebyl nadšený jiný muž. Byl jím Joe DiMaggio, baseballový hráč, který se roku 1954 s Monroe oženil. DiMaggio byl tvrdý muž a tradicionalista, který se v manželství s Marilyn choval až despoticky. Toužil mít po boku krásnou a úspěšnou ženu, kterou by mu všichni záviděli, ta by ale podle jeho ideálních představ neměla překročit práh kuchyně. Na Marilyn mu vadilo její vyzývavé chování i oblékání stejně jako to, jak se jí muži dvořili a ženy obdivovaly. S tím, že se živila herectvím, nikdy nesouhlasil. Jakmile viděl celý záběr, ve kterém jeho ženě vylétne lem sukně v jednu chvíli až nad ramena, celý zbledl a byl bez sebe zlostí (režisér Wilder dokonce jeho výraz popsal jako „výraz smrti“). Když pak navíc vyšly v denním tisku fotografie jeho ženy v šatech jejího milence, jak se polonahá nakrucuje coby hlavní hvězda nového romantického filmu, byl to poslední hřebíček do rakve jejich vztah. Rozvedli se ještě toho roku.

Marilyn Monroe byla známá tím, že blízkým lidem ve svém okolí vymýšlela přezdívky, kterými je pak vytrvale oslovovala. Nejinak tomu bylo i v případě Sama Shawa, scénického fotografa, který se s Marilyn znal dávno předtím, než se z ní stala hvězda hollywoodského nebe. Stejně jako Travilla, i on měl v roce 1954 rozjetou slušnou kariéru, a stejně tak i jeho jméno proslavila až spolupráce s Marilyn. Travilla pro Monroe navrhl šaty, Sam Saw ji v nich vyfotil.

„Ahoj, Same Spade!“ pozdravila ho vesele oné zářijové noci, když v záři reflektorů rozpoznala jeho objektiv. Tohoto svého přítele překřtila už dávno; Sam Spade byl fiktivní postava z její oblíbené knihy. Shaw nebyl při natáčení Slaměného vdovce jen pasivním pozorovatelem, který tu a tam stiskl spoušť. Aktivně se podílel na kompozici celé scény a tak trochu při tom vykradl sám sebe. Už ve 40. letech totiž pro časopis Friday nafotil sérií fotografií, na kterých se po boku námořníka z Coney Island objevila mladá dívka se sukní povlávající v jakémsi větrném tunelu. Šlo o na svou dobu nezvykle lascivní fotografie a časopis s vlající sukní na titulce se okamžitě vyprodal. Sam Shaw se rozhodl úspěšný formát zopakovat - a vyplatilo se mu to.

Proslulé plisované koktejlky Marilyn Monroe fascinují ještě šedesát let po její smrti. Dočkaly se řady napodobenin a citací; můžete si je zakoupit ve zmenšené verzi pro panenky Barbie i jako vývrtku. Originální šaty přitom zapomenuty chřadly ve skladu Williama Travilly až do roku 1990, kdy si je od něj za směšných dvě stě dolarů odkoupila herečka Debbie Reynolds. Když pak ta v roce 2011 rozprodávala svou sbírku hollywoodských memorabilií, aby se vyhnula bankrotu, vydražily se za těžko uvěřitelných 4,6 milionu dolarů.

ZDROJE:

Donahue, Anne T: „‘That silly little dress’: the story behind Marilyn Monroe’s iconic scene“ (15.9.2014). The Guardian. Čteno 17.5.2024

Lack, Hannah: „Remember when Marilyn Monroe’s white cocktail dress made movie history?“ (15.1.2020). CNN. Čteno 17.5.2024

Stevens, Melissa: „Behind-the-Scenes of Marilyn Monroe's Iconic Flying Skirt“ (10.9.2010). biography.com. Čteno 17.5.2024